Kolik je v Krkonoších ptáků? Kde najdeme nejvíce netopýrů a motýlů? A kudy chodí jeleni?
Koncem loňského roku byl ukončen rozsáhlý čtyřletý projekt. Obsah čtyř jeho částí byl velmi pestrý. Cílem tří z nich bylo získat podklady k aktuálnímu rozšíření a početnosti ptáků, motýlů a netopýrů. Zástupci uvedených skupin jsou nejen atraktivními a z pohledu ochrany přírody významnými členy krkonošské fauny, ale zároveň i velmi dobrými ukazateli kvality a zachovalosti přírodního prostředí. Tím, že citlivě reagují na jeho změny, umožňují hodnotit stav prostředí a efektivněji plánovat a posléze vyhodnocovat opatření prováděná správami obou národních parků k jeho zlepšení. Čtvrtá část projektu se zaměřila na zdravotní stav a zejména migraci jelenů, zvířat s významným vlivem na stav a obnovu lesa.
V případě ptáků projekt opakoval mapování z let 1991–94 a nabídl tak cenné podklady k hodnocení dlouhodobého vývoje jejich populací. Pro motýly a netopýry byl vůbec první svého druhu v Krkonoších a získané údaje poslouží k citlivé péči o horské louky a lesní porosty. K pohybům jelenů jsme již dílčí údaje měli, ale znalosti o jejich migraci mezi jižními a severními svahy pohoří byly stále nedostatečné.
Motýli
Pro sledování rozšíření motýlů byla zvolena síť o rozměrech 2,9x2,8 km, která území českých a polských Krkonoš pokryla 117 kvadráty. Celkem bylo zjištěno 82 druhů motýlů s denní aktivitou, což je zhruba polovina jejich současného druhového bohatství z každého z obou států (ČR 163, PL 181).
Srovnání s historickými údaji z 1. poloviny 20. století ukázalo, že krkonošská motýlí fauna bývala mnohem bohatší – 23 druhů je nyní nezvěstných či prokazatelně vymřelo. Většina z nich ale nebyla v klimaticky chladném pohoří, respektive jeho podhůří, pravděpodobně hojná ani v minulosti. Jedná se o druhy vázané především na výhřevné trávníky a křoviny. Vymizely však i některé druhy lesních světlin a rašelinných či podmáčených luk.
Mezi nejrozšířenější a zároveň nejhojnější druhy patří v současnosti bělásci (řepový, řepkový, zelný), babočky (paví oko, kopřivová, admirál, bodláková, bílé C), žluťásek řešetlákový a okáč pýrový. V nižších nadmořských výškách se k nim připojují okáč luční a poháňkový, babočka síťkovaná či soumračník rezavý. Naopak ve středních a vyšších polohách jsou rozšířenými druhy okáč rudopásný a černohnědý či nepůvodní okáč horský, který zde byl vysazen ve 30. letech minulého století z Jeseníků a úspěšně se tu zabydlil.
Mezi nejvzácnější patří druhy vázané na suché a výhřevné stráně, které se v chladných Krkonoších vyskytují poměrně vzácně – vřetenuška štírovníková a tři druhy modrásků (nejmenší, černoskvrnný, černolemý). Jejich výskyt byl zjištěn na jedné či několika málo lokalitách. To platí i o vřetenušce čičorkové či kozincové a dalších teplomilných druzích.
Rozšíření motýlů je značně ovlivněno nadmořskou výškou. K druhově nejbohatším tak patří kvadráty na úpatí hor, v nichž bylo nalezeno většinou 30–40 druhů (max. 53). Naopak v nejvyšších hřebenových partiích se počet zjištěných druhů pohyboval mezi 10–20.
Z výsledků vyplývá, že v současnosti je druhová pestrost motýlů v Krkonoších pouze průměrná, někde až podprůměrná. Mapování tak potvrdilo, že intenzifikace zemědělské a lesnické výroby po 2. světové válce tu zasáhla motýly stejně negativně jako na valné části území našeho státu. Bohužel i početnost většiny běžných druhů je nízká, přestože se jedná o národní parky a jejich ochranná pásma. Většina podhorských luk je intenzivně kosena či pasena několikrát ročně, posekány jsou najednou velké plochy, navíc na většině území ve stejnou dobu … A ani současný stav lesů není z hlediska motýlů ideální.
Přes jisté zklamání nad stavem krkonošských motýlů se ve většině kvadrátů zachovalo jedno či více míst, která jsou vhodná pro život i těch vzácnějších druhů. Bohužel, tato místa jsou často plošně velmi malá a umožňují tak pouze živoření jejich populací. Jsou však nesmírně důležitá pro jejich budoucí návrat do okolní krajiny – což je výzvou pro správy obou národních parků, aby na nich dokázaly trvale zajistit vhodný management. Více informací naleznete v publikaci Denní motýli v Krkonoších – atlas rozšíření.
Ptáci
Výskyt ptačích druhů byl mapován v 471 kvadrátech o hraně zhruba 1,5 km, na ploše téměř 1 000 km2 celých Krkonoš a jejich nejbližšího podhůří, od 340 do 1 603 m n. m. Ve čtvrtině z nich byli ptáci navíc také počítáni s cílem získat podklady k odhadům celkové početnosti jednotlivých druhů.
V hnízdním období 2012–14 jsme prokázali výskyt 194 druhů, z nichž 163 lze považovat za hnízdící. Zbývajících 31 druhů nehnízdilo, většina z nich sledovaným územím pouze protahovala. Mezi zjištěnými druhy patří 90 ke zvláště chráněným v ČR (z toho 19 je kriticky ohrožených) a 46 je zařazeno v evropské směrnici o ochraně ptáků.
Porovnání s minulým mapováním ukázalo, že v uplynulých 20 letech prokazatelně vymizely dva hnízdící druhy (tetřev hlušec a potápka rudokrká), dalších sedm nebylo nyní nalezeno (např. čírka modrá nebo lelek lesní) a naopak nově bylo zaznamenáno 11 druhů (např. bukač velký nebo sýček obecný). U většiny druhů se rozšíření nezměnilo a jejich početnost zůstala zhruba stejná, pouze v průběhu let více či méně kolísala. Z běžných druhů byl u 20 zjištěn početní vzrůst (např. holub hřivnáč, sýkora uhelníček nebo pěnice černohlavá), u 9 druhů naopak úbytek (např. budníček lesní či linduška lesní). Nejběžnějšími ptáky byly pěnkava obecná a pěnice černohlavá.
Poprvé bylo v Krkonoších prokázáno hnízdění již očekávaného jeřába popelavého a překvapivě i datlíka tříprstého. Tento šplhavec obývá staré smrkové porosty při horní hranici lesa s početným výskytem kůrovců, kteří tvoří hlavní složku jeho potravy. Příznivou zprávou mezi dravci je již pravidelné hnízdění 1 páru orla mořského na polské straně hor a rostoucí populace sokola stěhovavého, který se po 30 letech absence vrátil zpět v roce 1992 a dnes tu hnízdí 6–8 párů. Téměř 50 let jsme čekali na návrat strnada lučního do podhůří, kde nyní hnízdí 50–70 párů. Příbuzný strnad zahradní, kriticky ohrožený druh, jehož hnízdění bylo v Krkonoších naposledy prokázáno před 20 lety, byl zjištěn v počtu 3–5 párů. Velmi početný byl i sibiřský budníček zelený. V ČR pravidelně hnízdí pouze v Krkonoších (nyní 70–120 párů), kde také bylo v roce 1992 prokázáno jeho první hnízdění u nás. Přilétá sem z dalekých zimovišť v podhůří Himálaje, takže každé jaro i podzim musí překonat vzdálenost asi 5 000 km!
Odhaleny však byly i nepříznivé trendy. Ostříž lesní, jehož důležitou kořistí jsou jiřičky, v Krkonoších ubývá – před 20 lety tu hnízdilo do 25 párů, současný odhad není ani poloviční. Hlavním důvodem může být právě úbytek jiřiček, jejichž hnízda jsou úmyslně likvidována na řadě horských bud. Dramaticky mizí linduška horská, pro kterou jsou Krkonoše a Jeseníky jedinými pravidelnými hnízdišti u nás – zaznamenán byl úbytek o 70 % během pouhých 20 let. Bohužel se potvrdil také ústup ptáků zemědělské krajiny, pozorovaný v celé ČR i v Evropě – dříve běžná čejka chocholatá ubyla o plných 70 % a z podhůří českých Krkonoš téměř vymizela, početnost koroptve polní klesla téměř o 60 %.
Počet hnízdících druhů v jednotlivých kvadrátech byl významně ovlivněn nadmořskou výškou a rozmanitostí prostředí – klesal od podhůří po vrcholové partie a naopak stoupal s rostoucí pestrostí krajiny. Nízký počet druhů byl zaznamenán v kvadrátech s převahou souvislých lesních porostů, naopak nejvyšší počet hnízdil v území s mokřadními stanovišti. U některých druhů jsme zaznamenali posun do vyšší nadmořské výšky (např. ťuhýk obecný nebo žluva hajní), jiné druhy naopak sestoupily do nižších poloh (např. cvrčilka zelená nebo čečetka zimní). Změny souvisejí nejen se ztrátou či naopak vznikem vhodných biotopů, ale také s rostoucí teplotou během hnízdního období ptáků. Dle aktuálních sledování v Krkonoších převažuje počet druhů, které se posunuly výše do hor než opačným směrem, a za tyto posuny je s velkou pravděpodobností odpovědná právě klimatická změna. Více informací naleznete v publikaci Ptáci Krkonoš – atlas hnízdního rozšíření 2012–2014.
Netopýři
Výzkum netopýrů je s ohledem na jejich noční způsob života mnohem náročnější než u ptáků. Při průzkumech byly využity zejména ultrazvukové detektory, které zachycují pro lidské ucho neslyšitelné signály netopýrů a převádějí je do slyšitelné podoby. Jednotlivé druhy se pak dají určovat podobně jako ptáci podle zpěvu, byť je to přece jen o něco složitější.
V Krkonoších bylo zjištěno celkem 20 druhů vrápenců a netopýrů, mezi nimi nejčastěji netopýr hvízdavý. Detektory pomohly odhalit i některé velmi vzácné druhy – netopýra nejmenšího poprvé na české straně hor a netopýra alkathoe, pro vědu popsaného teprve před 15 lety, dokonce poprvé v celých Krkonoších. Podobně jako u ptáků klesal počet zjištěných druhů i letová aktivita netopýrů s rostoucí nadmořskou výškou.
Mezi sledovanými stanovišti byly na netopýry druhově nejbohatší květnaté bučiny, okolí vodních ploch a intravilány obcí. Výzkum prokázal zásadní význam (a tedy nutnost ochrany) malých vodních toků a jejich lemových porostů, které netopýři využívají k nočním přesunům ze svých denních úkrytů na loviště potravy.
Zajímavé poznatky přineslo hodnocení vlivu některých lesních charakteristik na druhové složení netopýrů. V bezzásahových porostech s větším množstvím mrtvého dřeva a s vyšším počtem poškozených stromů (a tudíž s lepší nabídkou úkrytů a potravy) se mnohem častěji vyskytovaly vzácnější druhy – netopýr černý, velkouchý, stromový či severní. Naopak v zásahových lesích, kde mrtvé a poškozené stromy spíše scházejí, byly četnější běžné druhy – netopýr vousatý, vodní nebo hvízdavý. Více informací naleznete v publikaci Netopýři českých a polských Krkonoš.
Jeleni
Přesuny jelenů byly sledovány s pomocí satelitní navigace GPS. Celkem 50 jedinců obou pohlaví z východní, střední a západní části pohoří bylo vybaveno obojky s malými vysílači, které po dobu životnosti baterií (zhruba 2 roky) umožňují sledovat jejich pohyb na dálku. Bylo tak možné zaznamenat i typy prostředí, které jeleni preferují a kde tráví nejvíce času. Součástí projektu proto bylo také terénní mapování škod, které jeleni způsobili na lesních porostech. Kvůli zavěšení obojků bylo nutné jeleny uspat, čehož se využilo ke studiu jejich zdravotního stavu a genetiky.
„Průměrný“ jelen ušel v Krkonoších zhruba 3 km za den, a to bez ohledu na pohlaví. Z české na polskou stranu pohoří migrovalo, byť často jen krátce, asi 40 % zvířat – nejvíce na západě (41 %), naopak výrazně méně na východě (3 %) a uprostřed hor (0,4 %).
Průměrná velikost domovského okrsku dosáhla téměř 40 km2 a byla větší u samců (61 km2) než u samic (17 km2). Mezi samci měli největší domovské okrsky nejmladší jedinci (73 km2), naopak nejmenší byly zjištěny u nejstarších jelenů (26 km2). Trend u laní byl podobný.
Nejvíce preferovaným typem prostředí byly křoviny, dále klečové porosty, suťové lesy a sjezdovky. V lesích byla dávána přednost mladším porostům (do 10, resp. 40 let) před staršími. Jeleni se naopak vyhýbali, kromě zastavěných území a orné půdy, hospodářským loukám a podmáčeným stanovištím. Co se týká nadmořské výšky, zvířata se po zimě přesouvala ze zhruba 700 nad 1 000 m n. m., do poloh přes 1 300 m se posouvaly více laně než jeleni.
Nejčastěji zjišťovaným poškozením v lesních porostech bylo okusování špiček mladých stromků. Úroveň škod na jehličnatých (16 %) a listnatých (48 %) dřevinách zhruba odpovídala průměru z ČR. Více informací naleznete v publikaci Jeleni v Krkonoších.
Projekt připravily a koordinovaly správy národních parků na české a polské straně Krkonoš a získaly pro něj finanční podporu z operačního programu EU pro přeshraniční spolupráci mezi ČR a Polskem. Na projektu se podílela Česká společnost pro ochranu netopýrů, univerzity v Českých Budějovicích, Hradci Králové a Wroclawi a téměř 40 externích spolupracovníků.
Výsledky projektu byly shrnuty ve čtyřech tematických publikacích: Denní motýli v Krkonoších – atlas rozšíření, Ptáci Krkonoš – atlas hnízdního rozšíření 2012–2014, Netopýři českých a polských Krkonoš a Jeleni v Krkonoších. Všechny jsou k dispozici v pdf na webových stránkách Správy KRNAP, ptačí výstupy je navíc možné prohlížet na adrese ptacikrkonos.krnap.cz.
reklama
