http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/tussko-magicka-priroda-zapadleho-koutu-kavkazu
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Tušsko – magická příroda zapadlého koutu Kavkazu Fotogalerie

5.10.2015 02:00 (Ekolist.cz)
Druhově bohaté smíšené lesy na cestě z nížin Kachetie k Tušsku nejsou nijak chráněné. Ve střední Evropě by byly nepochybně národním parkem.
Druhově bohaté smíšené lesy na cestě z nížin Kachetie k Tušsku nejsou nijak chráněné. Ve střední Evropě by byly nepochybně národním parkem.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jakub Kašpar / Správa KRNAP
Když se řekne Kavkaz, každý skutečný fanda přírody okamžitě zpozorní. Mimořádná rozmanitost přírodních podmínek vyplývající z výrazného vertikálního a výrazného západo-východního (srážkového) gradientu vede k bohatství druhů, které v temperátním pásu nemá široko daleko obdobu. Potvrzením této skutečnosti je fakt, že kavkazský bioregion patří mezi 34 světových horských míst světové biodiverzity.
 

Jedna ze skutečně pozoruhodných částí kavkazského masívu je Tušsko. Jde o jakousi kapsu ukrytou za hlavním hřebenem Kavkazu v severovýchodní Gruzii hraničící s ruskými oblastmi, Čečenskem na severu a Dagestánem na východě. Dostat se do tohoto území je možné pouze přes vysokohorská sedla, nejčastěji Abano (2930 m n.m.), které lze překonat vozem, nebo Atsunta (3510 m n.m.), kudy je to možné pouze pěšky nebo koňmo. Další, spíše teoretickou možností je údolí řeky Andis Koisu, která odvodňuje Tušsko směrem do Dagestánu a dále do Kaspického moře. Soutěska je natolik úzká a v podstatě neprostupná, že tudy skutečně cesta a snad již ani žádná pěšina nevede. V minulosti tuto přírodní cestu ovšem využívali Dagestánci - při loupeživých výpadech do Tušska a nížin Kachetie.



A právě nadmořská výška přístupových bodů je pro charakter vegetace a tedy přírodního prostředí jako celku v tomto území rozhodující. Zejména co se lesní vegetace týče, je území Tušska přinejmenším v rámci gruzínské části Kavkazu zcela výjimečné. Zatímco západní Kavkaz pokrývají lesy, jimž dominuje jedle kavkazská (Abies nordmanniana) a smrk východní (Picea orientalis), směrem k východu tyto dřeviny ustupují a ve středních a vysokých polohách převládá buk východní (Fagus orientalis).

Sedlo Abano ve výšce 2938 m nad mořem je hlavním přístupovým bodem pro většinu Tušů i návštěvníků Tušska.
Sedlo Abano ve výšce 2938 m nad mořem je hlavním přístupovým bodem pro většinu Tušů i návštěvníků Tušska.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jakub Kašpar / Správa KRNAP

Už cesta do Tušska je sama o sobě díky exponované úzké cestě velikým zážitkem a vzhledem k občasným sesuvům půdy s ne vždy jistým koncem. Podél ní lze dobře pozorovat proměny vegetace na vertikále 500 - 2900 m n. m. Na samotném úpatí Kavkazu, ale všude jinde v nižších polohách Gruzie, se nacházejí rozsáhlé přepásané dubohabrové (Carpinus caucasica, Quercus iberica) pařeziny, s mozaikou různě velkých a různě zarostlých světlin a pozapomenutými starými stromy, tolik významnými pro biologickou rozmanitost (především pro ptáky a nejrůznější druhy hmyzu, ale také houby či pavouky). Na ně navazují smíšené lesy s kaštanovníkem (Castanea sativa), a zejména pak velice dobře zachovalé rozsáhlé bukové lesy s podrostem tvořeným mimo jiné rododendronem Rhododendron luteum nebo břečťanem s nápadně většími listy Hedera colchica, které stoupají až k samotné horní hranici lesa. V luzích nelze přehlédnout porosty olše Alnus barbata s Pterocarya fraxinifolia. V našich podmínkách by existence takto zachovalého komplexu lesů v horském terénu byla velmi dobrým důvodem pro zřízení mimořádně hodnotného národního parku, zatímco v podmínkách Kavkazu takové území chráněné nijak není. Ochrana přírody je evidentně věc dost relativní a záleží na kontextu dané země, nebo – možná lépe řečeno – daného bioregionu.

V nadmořské výšce kolem 2400 m n. m les končí a přechází ve vysokohorské pastviny. Poloha horní hranice lesa a její struktura a druhové složení je i zde výrazně ovlivněna dlouhodobou pastvou. To dobře patrné při srovnání se situací na svazích pro pastvu nedostupných nebo v sousedním Chevsursku, jehož obyvatelé jsou zřejmě o něco méně aktivní, než Tušové, a pastva zdaleka tak rozšířená není. Do sedla Abano zbývá od alpínské hranice lesa ještě 500 výškových metrů, což je pro skladbu lesů v Tušsku rozhodující moment. Mnohé lesní druhy včetně hlavních dřevin se nemohou přes tuto bariéru přehoupnout a v postglaciální migraci zůstaly po svém vytěsnění ze severních svahů Kavkazu jen na jeho jižní straně. Jde zejména o buk východní a dub Quercus macranthera, spoluvytvářející na východním Kavkazu horní hranici lesa.

Automobilová cesta, vedoucí do Tušska, se před pár lety dostala do seriálu BBC o nejnebezpečnějších silnicích světa. Faktem je, že opravy si vyžaduje prakticky po každém větším dešti. A po každé zimě je třeba ji na dlouhých úsecích prakticky znovu postavit.
Automobilová cesta, vedoucí do Tušska, se před pár lety dostala do seriálu BBC o nejnebezpečnějších silnicích světa. Faktem je, že opravy si vyžaduje prakticky po každém větším dešti. A po každé zimě je třeba ji na dlouhých úsecích prakticky znovu postavit.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jakub Kašpar / Správa KRNAP

V Tušsku tak zůstaly dřeviny konkurenčně slabší, avšak dobře snášející vnitrozemské klima s horkými a suchými léty a relativně drsnými zimami a současně skalnatý reliéf tvořený měkkými snadno erodujícími břidlicemi.

Dalším faktorem zásadně ovlivňujícím přírodní poměry Tušska je nadmořská výška. Nejnižším bodem území je hladina řeky Andis Koisu v místě, kde opouští Gruzii na dně hluboké soutěsky v nadmořské výšce přibližně 1530 m n.m. Nejvyšším místem je vrchol hory Tebulo s 4493 m n.m.

Nejnižší polohy do výšky přibližně 2500 metrů zaujímají lesy s dominantní borovicí Pinus kochiana (v jiném taxonomickém pojetí též Pinus sylvestris var. hamata). V části území na ploše více než 100 km2 se jedná o lesy zcela primární, lidskými aktivitami skutečně přímo nedotčené a chráněné jako přísná rezervace v kategorie I dle IUCN. Tyto borové pralesy na příkrých svazích hluboce zařízlých údolí jsou prakticky nedostupné a samozřejmě velice obtížně prostupné, s podrostem a světlinami tvořenými jeřábem kavkazským (Sorbus caucasigena), břízou (Betula pendula) osikou (Populus tremula) a vrbami (nejčastěji v. jíva). Podrost je velice rozmanitý, v místech, kde nejsou výše uvedené dřeviny, roste nám známá „azalka“ (Rhododendron luteum) nebo i u nás častý zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum). Mezi bylinami najdeme místy hojně rostoucí zimozelen severní (Linnea borealis), na vlhčích stanovištích bradáček srdčitý (Listera cordata), v přepásaných borech pak třeba vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha).

Cestování po Tušsku není někdy snadné opravdu ani autem a vyžaduje si opravdu zkušené řidiče.
Cestování po Tušsku není někdy snadné opravdu ani autem a vyžaduje si opravdu zkušené řidiče.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jakub Kašpar / Správa KRNAP

Velcí savci v minulosti, a patrně zčásti i v současnosti, dosti trpěli lovem, přesto se v lesnaté části území patrně stále vyskytuje medvěd hnědý (Ursus arctos), vlk (Canis lupus) a rys (Lynx lynx), extrémně vzácní jsou jelen lesní a srnec obecný. V otevřených borech na extrémním skalním terénu stále přežívá vzácná a zde původní koza bezoárová (Capra aegagrus), jeden z významných předmětů ochrany zdejšího národního parku a přísné rezervace, podobně jako kozorožec dagestánský (Capra caucasica cylindricornis), který obývá horní alpínské polohy pohoří. Z ptáků stojí určitě za pozornost zdejší dravci – orli skalní (Aquila chrysaetos), supi bělohlaví (Gyps fulvus) i hnědí (Aegypius monachus), či orlosupi bradatí (Gypaetus barbatus). Měli jsme v létě 2012 příležitost sledovat hod posledních tří zmiňovaných druhů (53 supů bělohlavých, pět supů hnědých a pět orlosupů bradatých), kteří spořádali do posledního kousku (kromě kůže) padlou ovci během dvaceti minut.

Do interiéru těchto lesů v přírodní podobě lze nahlédnout na území národního parku, fascinující pralesovité scenérie jsou k vidění kupříkladu cestou k jednomu z mála jezer Oreti. Na řezech kmenů padlých přes stezku, kterou využívají pastevci k vyhánění stád na horské pastviny, vás při překročení počtu 300 přestane počítání letokruhů bavit.

Na hlubších půdách méně prudkých svahů rostou smíšené lesy tvořené především listnatými dřevinami: lípou srdčitou, jilmem horským, břízou, jeřábem, osikou a javorem mléčem. Ve vlhkých partiích těchto lesů a v subalpínských vysokobylinných nivách upoutá v červenci pozornost přes metr vysoká žlutě kvetoucí lilie Lilium monadelphum. V úzkých luzích rostou olše: olše šedá (Alnus incana) a olše A. barbata. Na štěrkových lavicích mimo dosah dobytka vždy potkáte židoviník Myricaria bracteata a třtinu pobřežní Calamagrostis pseudophragmites.

Omalo, centrální vesnice celého Tušska.
Omalo, centrální vesnice celého Tušska.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jakub Kašpar / Správa KRNAP

Ve vesnicích, které se nacházejí v rozpětí 1700-2200 m n.m., se všude až k znechucení ozývá hýl rudý. V synantropní vegetaci je možné potkat se třeba s merlíkem listnatým Chenopodium foliosum nebo kostivalem Symphytum asper.

Na tyto lesy vertikálně i horizontálně navazují pastviny, které se táhnou od 1800 m n. m. do výšky lehce přes 3000 m n.m. Pasené trávníky jsou tvořeny různými typy vegetace v závislosti na nadmořské výšce. Na extenzivních pastvinách rostou pro Středoevropana velice atraktivní druhy rostlin jako např. hadinec červený (Echium rusicum), v tisících vstavač štěničný (Orchis coriophora) a vzácně vstavač osmahlý (Orchis ustulata), na vlhčích místech robustní kavkazský vikariant prstnatce májového Dactylorhiza urvileana.

Na jaře se pastviny montánního stupně zaplní květy koniklece Pulsatila albana, v srpnovém aspektu opticky dominuje modře kvetoucí endemický hlaváč Scabiosa caucasica. Zajímavé jsou velmi vzácné stepní trávníky s kavyly Stipa pulcherrima a Stipa dagesthanica nebo s ožankou Teucrium orientale.

Keřové formace na pastvinách tvoří jalovce Juniperus sabina a Juniperus oblonga spolu s růžemi a drobnolistým tavolníkem Spirea hypericifolia. Pro Kavkaz typické jsou kokrhelům blízce příbuzné druhy Rhynchocorys elaphas a R. orientalis s poněkud bizarními výrazně žlutými květy. Vyjmenovávat další a další druhy zde opravdu nemá smysl, snad ještě v montánním a subalpínském stupni na prameništích rostoucí endemická prvosenka Primula luteola, v subalpínském stupni se k ní připojuje kropenáč Swertia iberica. V září se pastviny zabarví několika druhy hořečků (např. Gentianella biebersteinii, G. umbellata) a hořců, např. hořce křížatého Gentiana cruciata.

Podmáčené senné louky poblíž Omala jsou na jaře plné kosatců sisbiřských a desítek dalších druhů kvetoucích rostlin. O podobnou nádheru jsme se na většině evropského území už dokázali připravit.
Podmáčené senné louky poblíž Omala jsou na jaře plné kosatců sisbiřských a desítek dalších druhů kvetoucích rostlin. O podobnou nádheru jsme se na většině evropského území už dokázali připravit.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jakub Kašpar / Správa KRNAP

Mnohé pastviny jsou spásány velmi intenzivně, svahy zde silně erodují a druhové spektrum rostlin je odlišné a ochuzené. Výrazně se zde uplatňuje např. divizna Verbascum pyramidatum, mateřídoušky Thymus collinus nebo Thymus caucasicus (v mísním nářečí nazávané chondris a používané pro přípravu výtečného stejnojmenného čaje), na eutrofnějších místech pcháč Cirsium echinus. Velké vertikální rozpětí má statný žlutě kvetoucí všivec Pedicularis comosa.

Jakkoliv krajina Tušska působí harmonicky, intenzivní pastva, která se v posledních desítkách let soustřeďuje do středních poloh a opouští dlouhodobě zažité a osvědčené postupy, vede k výrazné degradaci a proměně horských pastvin a celých údolí.

Mimořádně zajímavá je historie a způsob tušského pastevectví. Zatímco léto tráví Tušové se svými stády ovcí v horách, na zimu se přesunují do přibližně 200 km vzdálené lesostepní oblasti národního parku Vašlovani při východní hranici Gruzie na tzv. zimní pastviny. Přesun začíná v druhé polovině září a trvá i více než měsíc. Návrat je možný teprve v době, kdy jsou vysokohorská sedla opět prostupná, tedy koncem května.

Na borové lesy navazují subalpínské křivolesy s břízou Betula litwinovii, jeřábem Sorbus caucasigena a javorem trochu podobným našemu klenu Acer trautveteri. Nad křivolesy, v nadmořské výšce nad 2800 m n.m., v partiích, kde se tolik nepase, rostou křoviny s pěnišníkem Rhododendron caucasicum s vtroušeným lýkovcem Daphne glomerata. Právě v těchto porostech žije endemický tetřívek kavkazský (Tetrao mlokosiewiczi).

Hadinec červený, v našich končinách kriticky ohrožený druh, je v létě v Tušsku téměř "všude, kam se podíváte".
Hadinec červený, v našich končinách kriticky ohrožený druh, je v létě v Tušsku téměř "všude, kam se podíváte".
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jakub Kašpar / Správa KRNAP

Alpínské trávníky hostí vedle řady druhů zvonků, pro našince jen obtížně rozlišitelné, například drobný všivec Pedicularis nordmaniana. Zajímavé je v 3000 metrech nad mořem setkání s nízkými dymnivkami: Corydalis conorhiza a C. alpestris, které často doprovází hořec Gentiana djilimensis. Zcela odlišná garnitura druhů bojuje o přežití v subnivální zóně, v mozaice sněhových polí, skal s pohyblivých sutí. Ve štěrbinách tvoří žluté trsy chudina Draba bryoides, v sutích roste další z mnoha kavkazských endemitů Pseudovesicaria digitata, která využívá pro své šíření obdobnou strategii jako katrán a další stepní běžci. Po dozrání plodů se rostlina odlomí a vítr nebo gravitace koulí celé květenství po sutích a přispívá k roznášení semen.

I přes fakt, že se vlhy pomalu šíří do teplých krajů naší vlasti, stále je pro našince poněkud bizarní setkání s těmito ptáky v nadmořské výšce kolem 3500 m n.m., pravda, na tahu.

Samostatnou kapitolou jsou v Tušsku dravci, kteří patří k tomu nejatraktivnějšími, co zde lze relativně často pozorovat.

Hořec křížatý, jedna z běžných nádherných rostlin pozdního léta a počínajícího podzimu v Tušsku.
Hořec křížatý, jedna z běžných nádherných rostlin pozdního léta a počínajícího podzimu v Tušsku.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jakub Kašpar / Správa KRNAP

Ledovců je v Tušsku poměrně málo, jsou vyvinuté na jižně orientovaných svazích pod nejvyššími vrcholy hraničního hřebene a zejména ve srovnání se západním Kavkazem jsou krátké a leží vesměs v polohách nad 3500 m n.m.

Výše uvedené představuje pouhý zlomek biotopů a druhů, které se v Tušsku vyskytují, přesnější výčet by byl dlouhý a jistě nudný, proto se autoři uchýlili k této formě popisu přírody Tušska. Nicméně atraktivita tohoto koutu Kavkazu netkví zdaleka jen v přírodě - historie, kultura, kuchyně, a zejména mimořádná pohostinnost a otevřenost místních obyvatel, jsou dalším dobrým důvodem pro návštěvu.

Tušsko a ostatně Kavkaz jako celek představuje fantastickou učebnice biologie, ekologie, geomorfologie, bioklimatologie a kdo ví čeho všeho ještě, stačí nahlédnout a dívat se, je se zde opravdu co učit a čím se bavit. Nezbývá než zjistit, jak to lítá a vyrazit.

Tušsko – magická příroda zapadlého koutu Kavkazu

předchozí    další
Posvátná místa spojují dnešní Tuše s dosud velmi živými kulty jejich předků. Pozor pro návštěvnice regionu - ženy po první menstruaci na tato místa nesmí, a to ani do okruhu bližšího, než dvacet metrů.
Posvátná místa spojují dnešní Tuše s dosud velmi živými kulty jejich předků. Pozor pro návštěvnice regionu - ženy po první menstruaci na tato místa nesmí, a to ani do okruhu bližšího, než dvacet metrů.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jakub Kašpar / Správa KRNAP
Posvátná místa spojují dnešní Tuše s dosud velmi živými kulty jejich předků. Pozor pro návštěvnice regionu - ženy po první menstruaci na tato místa nesmí, a to ani do okruhu bližšího, než dvacet metrů.
Dartlo je vesnice zapsaná v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Vedle Omala je to druhý nejčastější cíl návštěvníků Tušska.
 V Tušsku najdete tři funkční pravoslavné kostely. Tento, ve vsi Šenako, aspiruje určitě na přívlastek "nejkrásnější".
Kavkaz je stále geologicky živé pohoří. Tudíž je tu přirozená i docela významná eroze. Bohužel, pastva, vymknutá z tradičních vzorců, k ní velmi intenzivně přispívá.
Zdejší horalé, včetně pastevců, Středoevropana obvykle velmi překvapí svojí vstřícností a pohostinností. Pozor ale na jejich psy!
Fantastické výhledy zažijete i mimo nejprofláknutější turistické trasy. Třeba na treku z Iliurty přes Gogrultu do Dochu, odkud je tento snímek.
Dochu je pohříchu málo navštěvovanou vesnicí. Škoda pro místní, ale i pro turisty, kteří je minou.
Jeden z ptačích krasavců Tušska - kroužící sup hnědý.
Zdejší lesy nikdy nebyly dotčeny velkoplošnou těžbou. Najdete tu mnohasetleté velikány i lesní požářiště, na nichž se dnes pravidelně pasou ovce.
Západ slunce nad údolím Čančachovani.
Sedlo Atsunta je hranicí mezi Tušskem a sousedním Chevsurskem a je na trase oblíbeného několikadenního treku mnoha pěších turistů i jezdců na koních.
Další informace |
Líbil se vám článek? Přispějte si na napsání dalšího.
Jindřich Chlapek s přispěním Jakuba Kašpara
Jindřich Chlapek pracuje na Správě CHKO Jeseníky, Jakub Kašpar na Správě KRNAP.

Autoři jsou členy pětičlenného českého týmu, který v letech 2012 – 2013 připravoval historicky první Plán péče o CHKO Tušsko ve východní Gruzii a v letech 2014 – 2016 spolupracuje s gruzínskými kolegy na jeho uvádění do praktického života. Jejich práce v Tušsku je možná jedině díky finanční podpoře České rozvojové agentury MZV v rámci oficiální české rozvojové spolupráce.

tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist