http://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/martin-konvicka-motyli-v-cr-vymiraji-ceska-ochrana-prirody-selhava
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Martin Konvička: Motýli v ČR vymírají, česká ochrana přírody selhává

5.11.2007 10:15 | ČESKÉ BUDĚJOVICE (Ekolist.cz)
"Normální příroda je velmi dynamická a spousta zvířat funguje tak, že stopuje okamžité děje, které se v ní odehrávají. Naše ochrana přírody je naproti tomu statická - my si vymyslíme nějaké stanoviště a v takovém stavu ho chceme udržet. Velmi častým jevem pak je, že máme chráněné území, ale populace, kvůli které jsme území začali chránit, žije těsně vedle nebo na jeho hranici," říká v rozhovoru Martin Konvička z Entomologického ústavu AV ČR, který se podrobně věnuje motýlům České republiky. Nemluví přitom jen o nich, ale vůbec o problémech české ochrany přírody. A nebojí se formulovat jasně: "Řeknu to ještě jednou a naprosto vážně: agronvironmentální a lesoenvironmentální dotace jsou skandální průšvih, který povede k padání hlav. Ony totiž dávají striktní pravidla, co má který farmář nebo zemědělský nebo lesnický podnik kdy udělat. Tato pravidla ale platí pro celou střední Evropu, což je pravý opak toho, co příroda potřebuje - ona nepotřebuje zestejnit, ale zrůznit!"
 

Ekolist: Jak na tom jsou motýli v České republice?

Martin Konvička: Velice špatně. Nejen u nás, ale ve většině střední Evropy. Podle mapování motýlů v ČR za poslední století vyhynulo 18 původních druhů (tedy 11 %) denních motýlů, přičemž pouze dva druhy přibyly. Navíc zhruba polovina zbylých druhů je různě ohrožena. Ve srovnání s Evropou jsme na úrovni úplně nejhorších zemí - tedy Belgie, Nizozemí, Lucemburska.

Martin Konvička
Martin Konvička - se zabývá ekologií a etologií denních motýlů. Vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci, pokračoval na katedře zoologie Biologické fakulty Jihočeské univerzity a dnes se motýlům věnuje v Entomologickém ústavu AV ČR. Patří k jejich nejaktivnějším zastáncům, podílel se například na vzniku atlasu rozšíření motýlů ČR a na vzniku příruček, jak je chránit.
Foto: Jan Stejskal/Ekolist

Odborníci to vědí už dlouho, dejme tomu od 80. let minulého století, nebo jde o zjištění pocházející z přesných pozorování v poslední době?

V 80. letech se to intenzivně tušilo, chyběla ale kvantitativní data, kterými by se to dalo doložit. Ta se podařilo v ČR poprvé získat pomocí síťového mapování, se kterým se u nás začalo až v polovině 90. let díky aktivitě navrátivšího se emigranta Otakara Kudrny. Mapování v roce 2002 vyústilo ve vydání atlasu rozšíření motýlů, který je založen na 150 000 údajích - jsou mezi nimi jak údaje historické z muzeí a sbírek, tak současné poznatky z terénu.

Od roku 2002 uplynulo dalších pět let. Zůstává situace stále tak špatná?

Mapování samozřejmě dál pokračuje a troufám si tvrdit, že situace je pořád velmi špatná. Dobrou zprávou je, že se cílenější ochranou daří držet při životě některé druhy, které přežívají v úplně maličkých populacích. Špatná zpráva je, že od vydání atlasu, v němž jsme psali o 18 vyhynulých druzích, vyhynuly další dva, okáč písečný a žluťásek barvoměnný. Možná se nám ale jeden nebo dva druhy vrátily, respektive jeden z nich byl nalezen na hranicích v Bílých Karpatech, takže zůstáváme na 18 vyhynulých druzích, byť dnes jsou trochu jiné.

Je tady ale ještě jedna věc. Když nějaký druh vymře, jde o velkou změnu v přírodě. Problém je, že my z atlasových dat vyčteme jen tyto významné změny, ale nevidíme stav populací a početnost motýlů v krajině, a to i hojných druhů. Přitom u nich je situace pravděpodobně ještě horší. Nejenomže vymírají vzácné druhy, ale ubývá jedinců i středně hojných druhů. Víte, na co byste se mohl zeptat? Jestli vadí, že motýli vymírají.

Dobře. Vadí to?

O motýlech víme, že jich vymřelo 11 %. Pokud by šlo jen o denní motýly, mohl by někdo mávnout rukou, že se nic moc neděje. V ČR je okolo 30 tisíc druhů hmyzu a denních motýlů je jenom asi 150. Potíž je v tom, že u ostatních skupin si nejsme jistí, jak na tom jsou. Nicméně v loňském roce vyšel Červený seznam bezobratlých, který vznikal jinak než síťovým mapováním - ke každé skupině bylo osloveno několik specialistů, aby podle svého nejlepšího vědomí a svědomí svou skupinu rozdělili na druhy vyhynulé, kriticky ohrožené atd. A podle tohoto seznamu v ČR vyhynulo asi 10 % druhů nejen denních motýlů, ale ve spoustě skupin. Někde je to 5 %, někde 15 %, ale v podstatě ve všech skupinách, kterým se věnuje dost specialistů (např. včely, vosy, tesaříkovití brouci atd.), se pohybují počty vyhynulých druhů nad 5 %, někde je to až 15 nebo 20 % od dob, kdy se u nás začaly shromažďovat nějaké poznatky. A to je opravdu síla, protože to znamená, že jsme naším hospodařením v krajině dokázali vyhubit ne 18 druhů motýlů, ale pravděpodobně něco mezi 2-3 tisíci druhů hmyzu v ČR. A mnohé další jsou samozřejmě ohroženy, a to nejen v ČR, ale i v dalších středoevropských oblastech srovnatelné rozlohy. Takže motýli jsou vlastně varovným světlem, které ukazuje, jak špatně na tom biodiverzita je.

Ubývání druhů v podmínkách střední Evropy se často shrnuje pod všeobecné důvody, jako jsou změny v krajině, chemizace prostředí apod. Dá se to podobně shrnout i u motýlů?

Dá i nedá. Velké změny ve středoevropské přírodě a krajině se dají opravdu jednoduše pojmenovat a jakoby shrnout do závorky - kolektivizace zemědělství, jeho intenzifikace, meliorace, chemizace prostředí, rozsáhlá výstavba atd. opravdu mají na ubývání druhů vliv. Jenomže když to takhle řekneme, chováme se poraženecky, protože když zkoumáme ekologii a potřeby konkrétních druhů, můžeme u každého z nich zjistit, v čem je problém a kde se stala chyba. To je důležité, protože když to víme, můžeme jim pomoct.

Vrátím se ale ještě k velkým změnám v krajině. Málo si uvědomujeme, že tou nejzákladnější změnou, ke které došlo v celé Evropě a u nás ještě o trochu víc než jinde, je změna celkového zrna krajiny. Před padesáti lety byla tradičně obhospodařovaná krajina velmi jemnou a hustou mozaikou drobných biotopů - políčka, mezi nimi meze, loučky, pastviny, úhory, polní cesty a jejich lemy atd. Podobné to bylo v lesích - ty měly taky spoustu majitelů, takže se v nich praktikovaly různé způsoby hospodaření, což zase přinášelo rozdílnost. To se změnilo tím, jak jsme krajinu zkolektivizovali, zplanýrovali, sjednotili a zunifikovali.

Podívejme se, co to znamená pro průměrné zvíře - a nemusí to být žádná vzácnost, může to být okáč poháňkový, jeden z našich nejhojnějších motýlů. Prakticky žádný živočich nepotřebuje jenom jeden typ zdroje, třeba jen kvetoucí louku nebo jen jetelové pole, ale většina jich musí mít víc - třeba živnou rostlinu housenek, úkryty, zimoviště, místa, kde žijí dospělci, atd. V jemnozrnné mozaikovité krajině vždy byly různé zdroje a různá stanoviště blízko sebe. Motýli toho za život moc nenalétají, takže když zvětšíme průměrný biotop, tedy když hektarová pole zvětšíme na dvacetihektarová, může se populace zhroutit, protože jedinci jednoduše nenajdou všechny zdroje v dosahu svého životního akčního radiu.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad, jak by se dalo motýlům pomoct?

Takových příkladů je! Existuje třeba spousta druhů, které potřebují narušené, zaneřáděné plochy. Nejde ani o louku, ani o pole, ani o les, ani o zahradu, spíš o místa, jako byly v tradičně obhospodařované krajině plácky u vesnic, místa, kterým dnes říkáme "ostatní půda". Velmi cenná stanoviště tohoto typu se do současnosti zachovala díky vojenským cvičištím - nemám na mysli jen obrovské prostory jako Doupovské hory, ale i střelnice u kasáren, cvičiště spolků, jako byl Svazarm, apod. Tohle jsou často zoologicky i botanicky nejcennější místa v obyčejné zemědělské krajině, my je dnes ale likvidujeme ve velkém stylu - buď to jsou ta "správná" místa na výstavbu supermarketů či bytů, nebo se na nich už neděje narušovací aktivita, která je udržovala v "lesostepním" stavu, takže zarůstají vrbičkami nebo šípky. Právě tahle místa by přitom udržet šla. V populaci je totiž obrovské množství šílenců všeho druhu - motorkáři, majitelé terénních automobilů, čtyřkolkáři, majitelé koní, milenci, pejskaři atd. - a ti všichni potřebují u měst a vesnic výběh. Když se dnes půjdete podívat na bývalé tankové cvičiště za Českými Budějovicemi, najdete tam zarůstající plochu určenou k výstavbě, případně k přeměně v park, což je to samé. Přitom je jasně vidět, že obyvatelé okolních sídlišť oceňují stav, v jakém je plocha dnes - chodí tam s pejskem, jezdí na kole apod. Míst, jejichž údržba by se dala řešit spoluprací s milovníky nějakých hlučnějších a riskantnějších sportů, je spousta. Dnes se nemají kde vydovádět a jezdí na motorkách po lese, přitom by jim stačilo ukázat, kam můžou a kde by jejich činnost přírodě naopak prospěla.

otakárek ovocný
Otakárek ovocný - v Čechách vyhynul na většině historicky obývaného území, na Moravě je dosud běžný na jihu (zhruba k Brnu) a jihovýchodě. Jeho výskyt se značně snížil kvůli intenzifikaci sadařství, zapojování porostů či zarůstání křovinatých strání a lesostepí, či jejich převáděním na vysokokmenný les.
Foto: Tbc/Wikimedia Commons

V ČR je zavedený systém ochrany přírody. Daří se chránit motýly v rezervacích a dalších chráněných územích?

Česká ochrana přírody v ochraně bezobratlých selhává. Byť se situace lepší každým okamžikem a snažíme se pro to dělat, co je v našich skromných silách. Potíž je v tom, že česká územní ochrana přírody - rezervace, národní parky atd. - je dosud orientována na pár vybraných tzv. biotopů, které jsou preferovány. Neřekl bych, že je v tom nějaký záměr, prostě to tak historicky vzniklo. Přitom bohužel existuje spousta druhů, které v žádném, českou ochranou přírody preferovaném biotopu nežijí. Buď žijí v jiných biotopech anebo v jiných stadiích vývoje biotopů, než se čeští ochranáři snaží chránit. Do značné míry je to dáno tím, že náš učebnicový pohled na přírodu pořád ještě - byť ochranáři tvrdí, že už to tak dávno není - vychází z představy jakýchsi stabilních společenstev, která mají podle našich představ nějak vypadat, a tak je chceme v rezervaci v neměnném stavu udržovat. Máme třeba přesnou představu, jak má vypadat kavylová step na Rané, a tak se snažíme tam takovouhle kavylovou step udržovat. Chyba je v tom, že normální příroda je velmi dynamická a spousta zvířat funguje tak, že stopuje okamžité děje, které se v ní odehrávají. Kdežto naše ochrana přírody je statická - my si vymyslíme nějaké stanoviště a v takovém stavu ho chceme udržet. Velmi častým jevem pak je, že máme chráněné území, ale populace, kvůli které jsme území začali chránit, žije těsně vedle nebo na jeho hranici.

Ohrožení motýli se tedy s rezervacemi moc nepřekrývají?

To ne, překrývají se dost. Jsou u nás chráněná území, která jsou druhově bohatá - třeba Pouzdřanská step nebo pálavský Děvín. Jsou u nás ale taky území, která jsou obdobně bohatá, ale žádné ochrany se jim nedostane. Například v podhůří Ždánického lesa na jižní Moravě se v několika vesnicích uchovala velice různorodá, drobná pozemková držba. V současné době to jsou v podstatě zarůstající sady a pastvinky, tu a tam ještě nějaká babička záhumenkuje. Druhově je tohle místo bohatší než třeba pálavský Děvín, podle kolegů z ochrany přírody tam ale není žádný biotop, jde o příliš různorodé území, a proto by se pro něj těžko zajišťovala péče, vlastnické vztahy apod.

Způsob, jakým se tam hospodaří teď, dokáže místo udržet biologicky cenné?

Hospodaří tam poslední babičky, takže až umřou, bude to špatné.

Co když je některý druh u nás ohrožený, ale jinde žije jeho jedinců daleko víc. Má ho potom smysl chránit?

To je závažná filozoficko-politická otázka. Často se setkáváme s názorem, že druh x nemá smysl chránit, protože u nás je na okraji areálu svého rozšíření, žije někde jinde apod. To je ale strašně nebezpečný způsob uvažování. Z celé řady důvodů - zaprvé každý druh má někde okraj areálu, ale děje na okraji areálu a uprostřed areálu jsou spojité nádoby, takže když budeme osekávat okraje, zředíme i střed. Druhá věc je, že tímhle uvažováním shazujeme odpovědnost na někoho jiného. "Proč bychom tady měli chránit nějaký druh, ať si ho chrání Ukrajinci nebo Bělorusové," slýcháme občas. To je ale přinejmenším nezodpovědný alibismus, protože nikdy nemůžeme vědět, co Ukrajinci, Bělorusové nebo Rakušané budou s daným druhem dělat. Třetí věc - mnohdy se s okraji areálu žonglovalo z neznalosti. Napadá mě případ sysla, to sice není motýl, ale budiž. Sysel obecný je středoevropský endemit, jehož hranicemi rozšíření je na jihu severní Balkán, na východě řeka Prut, na severu Polsko a Bělorusko a na západě Krušné hory. Ve všech zemích je přitom ohrožen, takže představa, že u nás je okraj areálu, zatímco Maďarsko, kde je ohrožen stejně jako u nás, není okraj areálu, je poněkud šílená. U motýlů máme podobné příklady - třeba žluťáska barvoměnného. Posledním důvodem je skutečnost, že v ČR jsou ohroženy hlavně druhy mírného pásu lesostepí a listnatých lesů, které jsou tady doma. Hnědásek osikový, jasoň dymnivkový, stejně jako spousta druhů lučních, třeba hnědásek chrastavcový, jsou druhy, které v ČR rozhodně na žádném okraji areálu nejsou, a přitom vymírají disproporčně nejvíc.

K zastavení poklesu evropské biodiverzity má sloužit síť chráněných území Natura 2000. V přílohách příslušné evropské směrnice jsou vyjmenovány druhy, které se mají chránit. Kryje se Natura 2000 a skutečné potřeby ochrany motýlů v Evropě?

Nekryje. Kryje se občas šťastnou náhodou nebo omylem. Musíme si uvědomit, jak Natura 2000 vznikla. Někdy na přelomu 80. a 90. let, když se bruselští úředníci rozhodli přijmout směrnici, která zastaví ubývání evropské přírody, vyvstal problém, které druhy do směrnice zařadit. U ptáků se to vědělo velice dobře díky aktivním ornitologům. Že tam bude medvěd, vlk a středomořský tuleň, se taky tušilo. Jaké ale do směrnice zařadit druhy bezobratlých? Tak tam byly zařazeny druhy z Bernské konvence, což je starší, ale spíš proklamativní dokument o ochraně evropské přírody. V konvenci byly druhy, o kterých se vědělo, že v západoevropských zemích ubývají, případně druhy atraktivní, jako je jasoň červenooký. Při rozšiřování Evropské unie v roce 2004 byly naturové seznamy trochu rozšířeny, ale muselo jít o druhy, na kterých se shodly nejméně tři nové země, takže se na seznam zase dostaly jen druhy atraktivní a hodně ohrožené. Z druhů uvedených v Natuře je tedy jen zhruba polovina těch, které to opravdu potřebují. V Natuře ale nikdy nemůžou být všechny ohrožené druhy, vždycky půjde o výběr vlajkových druhů, jejichž ochrana by měla chránit i ty ostatní. Proto říkám zaplaťpánbů za to, že máme aspoň Naturu 2000. Nemůžeme ji ale brát jako všemocný nástroj a hlavně nesmíme zapomenout na to, že v ČR ochrana přírody organicky rostla i dřív - s chybami i s úspěchy.

hnědásek osikový
Hnědásek osikový - v ČR přežívá v jedné jediné rezervaci. Pokud se ovšem nezmění současný způsob péče v této rezervaci, vyhyne hnědásek osikový i v ní.
Foto: Martin Hrouzek/www.lepidoptera.cz

Od vydání atlasu rozšíření denních motýlů je jasné, co který druh potřebuje pro svou záchranu. Když se v roce 2002 něco ví, proč to česká ochrana přírody v roce 2007 v terénu nedělá? V čem je problém?

Ono se leccos dělá, ale trvá to strašně dlouho. Běžná ochrana přírody, byť je to velký obor a velký byznys, je asi tak daleko, jako bylo lékařství, když se pouštělo žilou a přikládaly se baňky. Praktická terénní ochrana přírody je totiž hodně odtržená od toho, co o přírodě víme na vědecké, biologické úrovni, protože existují jen velmi špatné mechanismy, jak přenést vědecké poznatky do ochranářské a úřední praxe. Podle některých odhadů ze zahraničí to trvá dvacet let, u nás to vypadá ale spíš na čtyřicet - vždyť drtivá většina ochranářských úředníků byla vychovávána učebnicemi, jako je Odumova Základy ekologie, což je ale kniha z 50. let minulého století!

Druhý, mnohem větší problém je v tom, že ochrana přírody je v ČR zablokována celou řadou legislativ, zejména lesnickou, zemědělskou a vodohospodářskou, které mají společné jedno - vnímají krajinu staticky. Tady je pole, tady je les, tady je sídlo, tady je vodní tok. Takhle statická krajina ale v Evropě existuje maximálně 200 let. Někdy v roce 1830 byste nikde nenašel to, co dnes pokládáme za úplně normální - tvrdou hranici mezi lesem a polem. I v lese se páslo, sbíralo klestí, travařilo a naopak na poli vždycky rostl nějaký strom, na mezích rostly keře, lesy měly široké pláště atd. Tohle všechno v Evropě zaniklo relativně nedávno, až tak kolem roku 1850. Podobné je to s břehy řek - velké regulace se děly až na začátku 20. století. Pro populace rostlin a živočichů je přitom 200 let opravdu nedávno. Tenkrát jsme krajinu rozsekali, rozfragmentovali, rostliny s živočichy jsme zahnali do posledních útočišť a teď vlastně do značné míry sledujeme postupné vymírání malých, izolovaných populací. Jakoby splácíme dluh, na který jsme zadělali už přeměnami krajiny souvisejícími se zemědělskou a průmyslovou revolucí. Lesnická, zemědělská, stavební, vodohospodářská a já nevím jaká ještě legislativa ovšem předpokládá statický pohled na krajinu, a tím se ji snaží udržet ve stavu, který je pro biodiverzitu absolutně nepřátelský.

Třeba lesní motýli potřebují otevřenější, světlejší lesy. Takových druhů je spousta a mnohé z nich jsou kriticky ohrožené, protože lesy nikdy nebyly tak husté, jako jsou dnes. Někdy v roce 1830 se řeklo, že potřebujeme lesy co nejhustší, a od té doby lesníci pracují k cíli, jehož ideálem je, aby na hektaru lesní půdy byl hektar dřeva. Takže my dnes sice přesně víme, co by potřeboval třeba hnědásek osikový, který v ČR přežívá v jedné jediné rezervaci - potřeboval by radikálně prořezat dubovo-habrový les, ve kterém žije -, jenomže to nejde kvůli lesnímu zákonu a spoustě dalších překážek, byť technicky by to nebyl problém a finančně asi taky ne - mluvíme o 50 hektarech lesa.

Státní ochrana přírody není schopna tam vyhlásit chráněné území?

To je chráněné území! Platí v něm ale lesní zákon, který radikální prořezání nedovoluje, respektive by ho možná dovolil, musel by se ale hodně ohýbat a jak lesníci, tak Česká inspekce životního prostředí by ho museli chtít ohnout. Takže v tomhle případě už pátý rok probíhají nekonečná jednání a zákopové války. Přitom hnědásek osikový je dokonce v Natuře 2000 a Česká republika je odpovědná za to ho chránit.

Kdo konkrétně brzdí dohodu v případě tohoto hnědáska?

V tomhle případě majitelé lesa, ale nelze se jim divit, protože za pět nebo sedm nebo kolik let ještě nedostali konkrétní, rozumnou nabídku od nějakého státního orgánu jako základ vyjednávání. Majitelé lesa tedy mají pocit, že se je ochrana přírody snaží převézt. Já osobně netuším, jestli se je ochrana přírody skutečně převézt snaží, nebo ne, rozhodně to tak ale může působit.

Řekl bych, že problém je zase v postodumovské představě, že tam má být les. Víte, já jsem se už několikrát setkal s názorem, že Konvičkova skupina má kontroverzní názory a návrhy. Trochu mě to mrzí, protože já se můžu chovat kontroverzně, koneckonců kdo ne, ale to, co navrhujeme třeba konkrétně v případě hnědáska osikového nebo v případě vojenských prostorů, není nic kontroverzního nebo provokativního, to je normální střední ochranářský proud v okolních zemích už asi deset let. Takže my vyvoláváme kontroverzi s návrhy, které se v Německu nebo v Rakousku běžně učí studenti - třeba pařezení pro motýly.

Jaké tedy jsou obecně problémy s ochranou motýlů v rezervacích?

Jsou v zásadě dva - prvním je nedostatek péče, druhým je příliš mnoho péče. Pro příklad teď budu mluvit o lesních rezervacích v nížinách a pahorkatinách do 400 metrů nad mořem. Ideálem většiny ochranářů je lesní rezervace, ve které se nic neděje, případně se zkvalitňuje skladba dřevin, každopádně se ale směřuje k jakési představě přirozeného lesa. Problém samozřejmě je, že ten vybásněný přirozený les v nížinách a pahorkatinách nikdy neexistoval - v oblastech, kde lidé žili od neolitické revoluce, totiž hustý zapojený les nikdy nebyl. Stodvacetiletá doubrava, kterou dnes máme například v národní přírodní rezeravci Libický luh, je přirozená asi jako dálnice, kterou tam dnes už máme taky. Libický luh byl les střední, nebo dokonce i nízký, obhospodařovaný ve velmi krátkých intervalech s pastvou, s těžbou dřeva a s výstavky. Podobně fungovala většina nížinných lesů do plus minus začátku 20. století. V oblasti Libického luhu žili přibližně do války všichni naši ohrožení motýli nížinných lesů. Poslední z nich, jasoň dymnivkový, přežíval do raných 90. let, všichni ostatní vyhynuli dřív. A proč se to stalo? Protože Libický luh zarostl.

Nížinné lesy přitom takhle fungovaly nejen díky lidskému hospodaření, ale ony tak pravděpodobně fungovaly i před příchodem člověka, protože na ně působily jiné vlivy, a to hlavně asi velká zvířata, která udržovala lesy světlejší a otevřenější, než jsou lesy v našich dnešních rezervacích. To ale znamená, že celá dnešní strategie ochrany přírody v nížinných a pahorkatinových lesích je špatně, protože my se tam snažíme vypěstovat něco, co tam od doby ledové nikdy nebylo.

Jak je to s nelesními rezervacemi?

V nelesních rezervacích se situace výrazně lepší a do značné míry díky motýlům se v současnosti po celé republice daří prosazovat jemnozrnnější péči, ponechávání dočasně neposečených ploch apod. Péči o rezervace před 20 lety zahájili botanikové a budiž jim za to veřejně poděkováno. Bohužel si mnozí z nich neuvědomili, že nejde o to chránit jedno společenstvo rostlin, ale aby v rezervaci žila zvířata, musí jít o několik biotopů v těsném sousedství. Když vidíme pětihektarovou rezervaci, v níž je jeden hektar sečen na jaře, jeden na podzim, část je dočasně nesečena a jinde je vyoraná brázda, vypadá to trochu chundelatě a dokonce až nehezky - trávníček by byl určitě hezčí. Musíme si ale uvědomit, že dnes v rezervacích nestačí udržet nějaký tradiční způsob hospodaření, třeba sečení trávy. Protože se změnila celá krajina kolem na intenzivně obdělávaná pole nebo husté lesy, musí dnešní péče o rezervaci vlastně "napakovat" na malé území všechno, co žilo v okolní krajině, a všechny způsoby hospodaření.

jasoň červenooký
Jasoň červenooký - na území ČR vyhynul ve 30. letech minulého století, dnes jeho jediná (repatriovaná) populace žije na severovýchodní Moravě.
Foto: Martin Hrouzek/www.lepidoptera.cz

Motýly a vůbec přírodu ale asi nejde chránit jen v rezervacích …

Určitě, cílem samozřejmě je, aby druhy žily ve volné krajině, a ne abychom je měli na pár místech v rezervacích. Dokonce se na to vynakládají tři miliardy ročně na agroenvironmentální a lesoenvironmentální dotace - ty totiž mají podporovat ekologičtější nebo biologičtější hospodaření, a tím vrátit biodiverzitu do krajiny. Jde vlastně o jednu z největších investic do ochrany přírody všech dob, bohužel jsou ale její pravidla brutálně kontraproduktivně nastavená a místo toho, aby dotace pomáhaly, tak škodí. Řeknu to ještě jednou a naprosto vážně: agronvironmentální a lesoenvironmentální dotace jsou skandální průšvih, který povede k padání hlav. Nejenom u nás, ale i na bruselské úrovni. Ony totiž dávají striktní pravidla, co má který farmář nebo zemědělský nebo lesnický podnik kdy udělat. Tato pravidla ale platí pro celou střední Evropu, což je pravý opak toho, co příroda potřebuje - ona nepotřebuje zestejnit, ale zrůznit!

Například u nás se musejí "agroenvi" louky séci dvakrát do roka, a to víceméně v daných termínech. To vadí nejen motýlům, ale i ptákům, obojživelníkům, rostlinám, úplně všemu. Dnes už se skoro nevidí někde ponechané bodláky nebo nějaké dočasně nesečené kousky luk. V tradiční krajině ovšem každý hospodařil jinak, takže se lidské zásahy děly postupně a podobně postupně se přesouvala i fauna a flóra. Přísná dotační pravidla v kombinaci s dnešní technikou tak způsobují nikdy v minulosti nevídané zestejnění krajiny. Přitom by stačilo strašně málo - například ponechávat přes zimu dočasně neposečené pásy, které by zabíraly dejme tomu 5 % každého hektaru.

Podobný průšvih je zalesňování zemědělské půdy, což je placeno ze stejných třech miliard. My jsme zemí, v níž došlo k jednomu z největších útoků na volnou půdu. To vidí každý, kdo jde nebo jede krajinou - květnatých luk, meziček, políček nebo extenzivních pastvinek je u nás velmi málo, mnohem míň než třeba v Polsku nebo Rakousku. Takže v ČR došlo k obrovské likvidaci nelesních stanovišť všeho druhu. A teď tady máme dotace na zalesňování zemědělských půd, jež ovšem nemíří na půdu ornou, ale všeobecně na zemědělskou půdu, tedy i na louky, loučky, mokřady u potoka atd. Je jasné, že nikdo nebude zalesňovat kukuřičná pole v Polabí. Ve skutečnosti dojde k útoku na úplně poslední zbytky nelesních stanovišť roztroušených v krajině, kterých tam je už teď minimum.

Tři miliardy ročně jsou obrovské peníze. Za ně by se dalo pořídit spoustu věcí. Muselo by se to ale dělat úplně jinak, než se to děje teď.

Zkoušeli jste to jako vědci nějak změnit?

Zkoušeli jsme leccos, zkoušeli jsme málo. Především já ani moji kolegové nejsme placeni za jednání na ministerstvech. Přesto - v podstatě ve svém volném čase - zasedáme v různých komisích a jsme i ve spojení s aktivistickými organizacemi typu Hnutí Duha. Je třeba si ale uvědomit, že jde o tři miliardy a nikdo z ministerských subalterních úředníků nechce přiznat chybu. Navíc opatření, jako je termín seče při agroenvironmentálních dotacích, jsou tak technická a nemediální, že i kolegové z aktivistických organizací - ačkoli jsou si plně vědomi problému - vědí, že s tím se na veřejnost prorazit nedá. V ČR prostě bude potřeba úplně změnit pohled veřejnosti na přírodu - příroda není jen les a už vůbec ne smrčky.

Nepomohla by aspoň spolupráce s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK), která je podřízena ministerstvu životního prostředí a měla by být někde na půl cesty mezi politickou a odbornou organizací?

S agenturou spolupracujeme velmi dobře, mluvil jsem o úřednících a ochranářích škaredě, ale byl bych nerad, aby to tak vyznělo o všech, protože s mnoha úředníky a ochranáři se nám spolupracuje dobře. Myslím, že problém bude spíš na ministerstvech. Ministerstvo zemědělství už bylo na problém s dotacemi na zalesňování upozorněno a nijak na to nereagovalo. Vysoce postavený úředník z ministerstva životního prostředí zase prohlásil, že cílem Natury 2000 není zlepšování současného stavu nebo že nemá smysl schvalovat záchranné programy na druhy, které jsou tak ohrožené, že můžou každým okamžikem vyhynout. To je pak jasné, že záchrana druhů má jen velmi slabou politickou podporu.

Můžou pro motýly něco udělat obyčejní lidé?

Obyčejní lidé toho můžou udělat obrovsky hodně. Krásně je to vidět na příkladu Velké Británie, která byla samozřejmě industrializována a pozměněna lidmi velmi brzy, má ale mnohem účinnější ochranu přírodu než my - jde totiž zdola, je založena na silných spolcích, které rezervace vlastní, starají se o ně, vykupují půdu atd. V Anglii vyhynuly pouze dva druhy denních motýlů (z celkových asi šedesáti), a když jim na konci 80. let minulého století vyhynul ten druhý, modrásek černoskvrnný, vyvolalo to takovou vlnu zájmu o ochranu bezobratlých, že dnes má anglická společnost pro ochranu motýlů přes 12 tisíc členů.

Vraťme se ale zpátky na zem, tedy do ČR. Lidé se především můžou zapojit do mapování motýlů, všechny informace se zájemci dozvědí na stránkách www.lepidoptera.cz. Můžou ovšem udělat spoustu věcí i v praktické ochraně. Pokud mají rozhodovací pravomoc, tak je to jasné - snažit se o biologicky citlivější lesní a zemědělské hospodaření, o rozumnější managment rezervací atd. Úplně obyčejní lidé zase můžou pro motýly například zahradničit. K čemu mít na zahradě anglický trávník s tůjkami, když tam můžu mít trávník kosený méně často a místo tůjí šípek nebo hloh? To je samozřejmě maličká pomoc, ale kdyby to tak dělali všichni, tak by naše zahradní čtvrti vypadaly spíš jako lesostepi. To jde rozšířit i na úroveň parků, obcí a měst. Významný finský ekolog Ilkka Hanski komentoval péči o parky tak, že by stačila drobná změna našich estetických priorit a z parků bychom mohli udělat přírodu. Stačilo by občas kousek neposéci, občas nechat hromadu klád, v níž by se schovali třeba žáby a střevlíci, apod. Stačilo by strašně málo, přitom jde o obrovské plochy - nejenom o parky, ale i o okolí supermarketů, průmyslových objektů, okraje hřišť atd. My ekologové si totiž čím dál víc uvědomujeme, jak je představa, že někde budeme mít divočinu a někde naopak umělý svět, špatná. Zaprvé proto, že pro divočinu je holt málo místa a všechny druhy bychom v ní v životaschopných populacích neudrželi, zadruhé proto, že ve městech a obcích nic nebrání tomu, aby v nich ohrožené druhy žily s námi. Okolí měst, a dokonce i místa přímo v sídlech poskytují obrovské šance, které bychom měli využít.

Tento rozhovor byl poprvé zveřejněn v tištěném Ekolistu 10/2007.

Další informace:
www.lepidoptera.cz

Jan Stejskal
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama

Blíž přírodě
reklama

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist