http://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/tomas-marsik-zima-ve-srubu-na-aljasce
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

fotogalerie uvnitřTomáš Maršík: Zima ve srubu na Aljašce

15.8.2008 17:20 | PRAHA/FAIRBANKS (Aljaška) (Ekolist.cz)
"Odmala jsem si pohrával s myšlenkou, co nám vlastně civilizační vymoženosti přinášejí. Uvědomoval jsem si, že díky nim leccos získáváme, zároveň mi ale bylo jasné, že mají i záporné důsledky. Chtěl jsem si tedy na vlastní kůži vyzkoušet, co získáváme a co ztrácíme. Nejlepším způsobem, jak to provést, bylo odříznout se na určitý čas co nejvíc od civilizačních vymožeností." O svých pobytech v civilizací prakticky nedotčené divočině vypravuje vědec, aktivista a horolezec Tomáš Maršík.
 

Tomáš Maršík
Tomáš Maršík - vystudoval elektrotechniku na Českém vysokém učení technickém, během studií se ale v roce 2001 poprvé podíval na Aljašku, ta mu zcela učarovala a začal se na ní pravidelně vracet. Nakonec se tam před čtyřmi lety usadil, na Aljašské univerzitě ve Fairbanks dokončil doktorát a teď tam přednáší a dělá výzkum - zaměřuje se především na znečištění ovzduší, na obnovitelné zdroje energie a na technologie přinášející vyšší účinnost využití energie. Mimo to je členem několika ekologických organizací. Jednou z nich je Northern Alaska Environmental Center, která se staví například proti těžbě ropy v chráněné oblasti Arctic National Wildlife Refuge. Hlavně se ale Tomáš Maršík vydatně snaží poznávat aljašskou přírodu. Při různých kratších či delších putováních a pobytech strávil v civilizací prakticky nedotčené divočině celkem přibližně tři čtvrtě roku. Je rovněž aktivním horolezcem, ještě v Evropě vylezl například na Matterhorn, Mont Blanc, Mönch a Jungfrau, na Aljašce zdolal Mount McKinley, nejvyšší horu Severní Ameriky. Na snímku je Tomáš Maršík u srubu, který postavil v divočině na Aljašce.
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Tomáš Maršík

Ekolist: Jak jste se na Aljašku dostal?

Tomáš Maršík: Poprvé jsem se na Aljašku vydal v roce 2001 a využil jsem k tomu program Work and Travel USA zprostředkovaný organizací Student Agency. Pracoval jsem tenkrát v národním parku Denali, kde jsem se seznámil s kamarádem Billem, jenž bydlí v divočině kousek na sever od Denali. Má tam pozemek téměř kilometr na kilometr, na něm malou farmu a jinak jsou kolem původní lesy. Zaujalo mě, jak žije, a v roce 2002 jsem celé léto strávil u něj. O rok později jsem se znovu zúčastnil programu Work and Travel USA a zase jsem od května do září pracoval v Denali. Už jsem měl ale v plánu, že na Aljašce zůstanu delší dobu, což se mi podařilo - na Billově pozemku, který byl asi sedm kilometrů od nejbližší silnice, jsem si postavil srub, zůstal v něm přes zimu a vyzkoušel si, jaké to je žít odříznutý od civilizačních prostředků. Splnil jsem si tak svůj dětský sen.

Dětský sen o přežití ve srubu se týkal přímo Aljašky, nebo šlo spíš o to být sám v divočině? A co vás k němu vlastně vedlo?

Sen se týkal severské divočiny, nešlo přímo o Aljašku. Odmala jsem si pohrával s myšlenkou, co nám vlastně civilizační vymoženosti přinášejí. Uvědomoval jsem si, že díky nim leccos získáváme a dělají náš život pohodlnější, zároveň mi ale bylo jasné, že mají i záporné důsledky, například ničí životní prostředí a do určité míry jsme pod jejich kontrolou. Tím, že je máme k dispozici, ztrácíme například fyzickou kondici - třeba když použijeme auto místo toho, abychom někam dojeli na kole nebo došli pěšky. Chtěl jsem si tedy na vlastní kůži vyzkoušet, co získáváme a co ztrácíme. Nejlepším způsobem, jak to provést, bylo odříznout se na určitý čas co nejvíc od civilizačních vymožeností. To byl můj hlavní motiv.

Proč jste stavěl srub právě na Billově pozemku?

Člověk si nemůže jen tak někde postavit srub, bylo by to nelegální, nejspíš by se na to rychle přišlo a srub byl brzy zbourán. Na soukromém pozemku si naopak člověk může dělat, co chce, pokud to ovšem nemá dopady na společnost nebo na životní prostředí. Kdyby si tam postavil chcemickou továrnu a začal vypouštět zplodiny do půdy a do ovzduší, tak by to byl samozřejmě problém. Postavit si ale obyčejný srub - do toho nikomu nic není. Našel jsem si tedy mírně vyvýšený palouček na tvrdé štěrkové půdě v Billově lese a tam jsme ho postavili.

Kolik vás srub stavělo?

Byl jsem rozhodnutý podniknout celé dobrodružství sám, při práci v Denali jsem ale potkal kamaráda Darrena, který měl po práci v Denali asi měsíc čas. Moje plány se mu líbily, a tak přibližně pět týdnů stavěl se mnou. Což mi mimořádně pomohlo, protože zvlášť kácení stromů a nošení klád byla děsná dřina. Kláda má přece jen dva konce a pohodlněji se nese ve dvou lidech. Nakonec byly klády těžké až až i pro dva lidi.

Srub jste ale dokončoval sám …

To je pravda. S těmi nejtěžšími kládami jsem opravdu musel pomocí kladky manipulovat sám. Ale klády jsme připravili před tím, než Darren odjel, takže jsem je měl připravené u srubu.

Aljaška
Aljaška.
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Tomáš Maršík

Jaké to ve srubu po jeho dostavění bylo? Neměl jste pocit osamění?

Přestože jsem v divočině zažíval spoustu krásných chvil, pocit osamění jsem měl, to je pravda. Byl jsem tam víceméně úplně sám, jen jednou za čas jsem se viděl s Billem. Chodil jsem si k němu totiž pro vodu, protože poblíž srubu nebyla žádná řeka nebo potok. Když jsme začínali stavět a ještě nebyl sníh, byla jediná možnost nosit vodu ze studny od Billa. I když pak sníh napadl, stejně jsem už většinou nosil vodu ze studny. Byl to takový kompromis. Chtěl jsem být odříznutý od civlizace, zároveň jsem byl ale vázaný pozemkem. Kdybych měl možnost, postavil bych si srub u řeky, kde bych udržoval díru v ledu a získával z ní vodu. Takhle jsem si tedy trochu omlouval to, že si netavím sníh.

Jak často jste k Billovi chodil?

Přibližně jednou za tři dny. On ale často nebyl doma, takže jsem ho viděl tak jednou za šest dní.

Jak to bylo daleko?

Necelý půl kilometr.

Co jste vlastně celou dobu dělal?

Snažil jsem se přežít. Ono se to nezdá, ale aktivity vedoucí k přežití zaberou většinu času - kácení stromů, příprava palivového dříví, lovení, příprava ulovené zvěře, opravy srubu. Spoustu času zabere už jen to, aby se člověk udržel v teple. Srub jsem stavěl v podstatě po celou dobu, co jsem v něm žil, stále bylo potřeba ho různě upravovat a vylepšovat. Když už jsem se v něm cítil pohodlně, tak jsem si někdy po večerech při petrolejové lampě četl. Občas jsem taky dělal výpravy do okolí a pozoroval stopy zvěře, abych prozkoumal, jestli někde není lepší šance na její ulovení.

Srub jste předem zásobil trvanlivými potravinami. Byl by člověk schopen ulovit si dostatečné množství potravy a přežít bez předem připravených zásob?

Možné to je. Existují lidé, kteří - ať už plánovaně nebo neplánovaně - skončili v divočině, vydrželi v ní až do jara a dokázali přežít z toho, co si ulovili. Ale je to hodně náročné, člověk je pak závislý na mase, protože to je v podstatě to jediné, co v zimě může ulovit. Když to ale plánuje a je schopný si nachystat třeba borůvky, brusinky a další lesní plody, pak je to jednodušší.

Vy jste neměl jen borůvky, ale i třeba rýži.

Ano. Velké množství stravy jsem si donesl z civilizace. Zase jsem musel zvolit kompromis, protože kdybych si chtěl zkusit život zcela odříznutý od civlizace, znamenalo by to, že bych si s sebou nesměl vzít nic. Kdybych to měl vzít do důsledků, tak bych musel nahatý vyběhnout do divočiny a snažit se přežít - což by se mi nejspíš nepovedlo. V rámci kompromisu jsem si tedy s sebou dovezl zásoby rýže a ovesných vloček, fazolí, ořechů apod. Taky jsem používal motorovou pilu, protože bez ní bych srub ani nestihl postavit. A na okna srubu jsem si přivezl skleněné tabule.

Bylo v zimě období, kdy se vám dařilo ulovit tolik zvěře, že byste se uživil jen z ní?

Stavba srubu na Aljašce
Stavba srubu v divočině na Aljašce.
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Tomáš Maršík

Ne, lovení bylo poměrně slabé, částečně i proto, že jsem s ním neměl velké zkušenosti. Zažil jsem i období, kdy jsem lovil veverky. Neviděl jsem žádné zajíce, žádné koroptve, a tak jsem z nouze jedl veverky - na nich totiž skoro žádné maso není. Ale byl jsem vděčný i za tu trošku energie, kterou jsem z nich získal.

Navzdory tomu jste prý nechal přežít losici s mládětem.

To jsem nechal. Maso jsem potřeboval, taky jsem ale věděl, že losí populace byla v té oblasti slabá a lov samic nebo mláďat byl zakázán. Kdybych samici nebo mládě ulovil, mohl bych přispět k tomu, že by tamější populace losů klesla pod kritickou úroveň. Etické důvody nakonec zvítězily, nechal jsem je přežít a dál jsem se snažil dostat zajíce a koroptve.

Byla nějaká denní doba anebo i období během pobytu příjemnější než ostatní?

Zvláštní částí dne byla večeře - zhasl jsem všechna světla, seděl za tmy u okna a pozoroval obrysy stromů, hvězdy, měsíc. Občas jsem i po večeři zůstal sedět, koukal ven, meditoval a přemýšlel o sobě, o životě, o hodnotách. Jinak ale měla každá část dne něco do sebe.

Pokud se týká celého pobytu ve srubu, tak nejvíc nadšený jsem byl na začátku při stavbě srubu. Když jsem bydlel ve stanu nedaleko srubu a když jsem musel vynakládat opravdu velké fyzické a mentální úsilí - to bylo nejvíc vzrušující období celého pobytu. Když už jsem pak srub postavil a přesunul se dovnitř (což nastalo asi dva a půl měsíce po začátku stavby), tak jsem byl dokonce trochu smutný, že to hlavní dobrodružství už je za mnou.

Hrozilo vám nějaké nebezpečí?

Ano, ale byl jsem si ho vědom a byl děsně opatrný. Zvlášť když jsem srub stavěl sám. Manipuloval jsem s těžkými kládami, s motorovou pilou, takže jsem se mohl vážně zranit. Ale to jsou věci, které může člověk ovlivnit a já si na bezpečnost dával hodně velký pozor.

Do určité míry je možné ovlivnit i vnější nebezpečí, hodně opatrní jsme byli třeba kvůli medvědům. První věc, kterou jsme postavili, byla spižírna na kůlech, do níž jsme přemístili všechno jídlo, nádobí, zubní kartáček, pastu, prostě všechno, co by mohlo přitahovat medvědy. Stanovali jsme taky kus od místa, kde jsme vařili a kde byla spižírna, protože část dne, kdy nás mohl medvěd překvapit, byla právě noc - když se začne dostávat do stanu, už může být pozdě.

Ovlivnila zima ve srubu v divočině váš pohled na svět a na sebe sama?

Rozhodně. Když jsem byl malý, měl jsem takové naivní představy, že všechno to, co děláme v civilizovaném životě, je špatné a že jediné správné řešení, které vede k tomu, aby byl člověk šťastný, je vydat se do divočiny, žít v souladu s přírodou a zcela se zbavit civilizačních vymožeností. Zima v divočině ve srubu mi potvrdila, že to tak úplně není a že civlizační vymoženosti mají určitý pozitivní dopad na život. Zároveň jsem si ale taky ověřil, že mají na život dopad i negativní. Došel jsem k závěru, že civilizační prostředky jsou pro nás prospěšné, pokud je ovšem používáme moudře a v rozumné míře. Jestliže ale začneme propadat jejich pohodlí, používáme je přehnaně a ničíme si svoje prostředí, tak nám škodí. Řekl bych, že v současné době bohužel používáme civilizační prostředky ve škodlivé míře a měli bychom se v jejich užívání mírnit, abychom neničili životní prostředí nejen nám, ale ani budoucím generacím.

Srub na Aljašce
Pohled na srub v noci.
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Tomáš Maršík

Sám o sobě jsem pak zjistil, že jsem poměrně společenský tvor a že mi samota nedělá dobře - což je osobní vlastnost, protože jsou lidé, kteří žijí sami v divočině a jsou spokojení.

Znáte příběh Christophera McCandlesse (víc viz článek Zažít divočinu a zemřít tady)?

Ano, znám knihu Jona Krakauera. Osobně pro toho kluka moc obdivu nemám, protože dělal některé velice nerozumné věci. Nicméně je to zajímavý příběh a čtenáři a diváci se z toho můžou něco naučit. Jon Krakauer si jako předlohu ale mohl vybrat klidně někoho jiného, na Aljašce žije spousta lidí, kteří podnikají nevšední aktivity a žijí v divočině.

Nejspíš tam žije i hodně dobrodruhů, kteří se ze svých dobrodružství na rozdíl od McCandlesse vrátili …

Samozřejmě. Vím třeba o člověku, který si s sebou na výpravy úmyslně nebere jídlo. Je přesvědčen, že když si jídlo vezme, tak se mu obvykle nepovede nic ulovit, zatímco když si ho nevezme, vždycky něco uloví. Je stále naživu, takže mu to zatím vychází. Na podobné výpravy se ale chodí hlavně v létě, kdy je snadnější sbírat lesní plody a lovit ryby. Rozhodně je možné přežít jen se zbraní a nějakými základními prostředky.

Kromě pobytu ve srubu jste podnikl i spoustu dalších výprav do divočiny …

Ano, ale kdybych je měl vyjmenovávat včetně těch na víkend nebo pár dní, bylo by to příliš dlouhé. Z těch delších stojí za zmínku kromě pobytu ve srubu třeba dvoutýdenní pochod v parku Denali, skoro třítýdenní výstup na Mount McKinley nebo asi desetidenní horolezecko-lyžařský zimní přechod přes část pohoří Alaska Range. Vůbec první delší výpravu jsem podnikl v roce 2001 do východní části poloostrova Kenai. Z vesnice Moose Pass jsme s kamarádkou vyrazili na kanoi přes několik kilometrů dlouhé jezero Grant Lake do zcela opuštěné oblasti, která je součástí Chugach National Forest. Chtěl jsem se tenkrát setkat s opravdovou divočinou a zjistit, jak na člověka působí. A podařilo se mi to, byli jsme skutečně v naprosté divočině a moje očekávání se naplnila - bylo to tam nádherné. Každá oblast ale má svoje plusy a minusy a každá je v určitém smyslu nejhezčí - třeba na poloostrově Kenai jsou bujné deštné pralesy, divoké potoky, vodopády a nad vším se tyčí krásné hory, takže tam člověk vidí hezkou kombinaci hor a hodně zeleného života se spoustou zvěře v lese. Naopak třeba při výpravě na Mount McKinley jsme byli celou dobu taky v krásných, ale zcela bílých horách.

Na poloostrově Kenai jste lovili, nebo jste si všechno nesli na zádech?

Na zádech jsme toho nesli docela málo. Naším plánem bylo spoléhat na lovení ryb a sbírání lesních plodů, s lovením ryb to ale byla z naší strany hloupost, protože jsme šli podle ledovcového potoka, v němž ryby v podstatě nejsou - to jsme si měli dopředu zjistit. Neulovili jsme tedy ani jednu rybu, i když jsme se o to snažili. Přibližně dvě hodiny jsme tak každý den trávili pasením se na borůvkách, brusinkách a dalších bobulích.

Mount McKinley
Mount McKinley, nejvyšší hora Severní Ameriky a rovněž nejvyšší hora světa - měřeno od úpatí k vrcholu.
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Tomáš Maršík

Nevyskytly se kromě silných zážitků i nějaké problémy?

Problém, se kterým by člověk měl vždycky počítat, pokud jde někam s partnery, je ponorková nemoc. Jste v neustálém kontaktu 24 hodin denně a to může být po určité době náročné na psychiku. Nám se to na poloostrově Kenai stalo a nějaký čas jsme pak museli trávit diskusemi o tom, jak spolu vzájemně jednat, abychom se zbytečně nedráždili. Z mé zkušenosti ale plyne, že čím víc je na to člověk připravený, tím lepší to pak je. Třeba na výpravě na Mount McKinley jsme žádné takové problémy neměli.

Pro některé lidi by taky mohlo být deprimující, jak jde divočinou člověk pomalu. Třeba na Kenai jsou v deštném pralese děsná křoviska a klády povalené jedna přes druhou, takže jsme tam ušli jen přibližně čtyři kilometry denně - a to jsme opravdu makali celý den.

Jinak je nutné s různými problémy počítat a v případě potřeby se vzdát individuálních zájmů ve prospěch zájmů společných. Když jsme kdysi byli na horolezecké výpravě ve Švýcarsku v oblasti hory Finsteraarhorn, zlomil si náš kamarád najednou obě holení kosti. Museli jsme pak podniknout dost náročnou záchrannou akci, bylo ale samozřejmé, že jsme všichni udělali, co bylo v našich silách.

Proč vlastně pobyty v divočině a v horách vyhledáváte?

Slézání vysokých hor je asi trochu projevem ega - touhy dobýt, dokázat něco sobě i ostatním. Zároveň ale umožňuje aspoň na čas žít v jakémsi "čistém" světě - ve světě nemateriálních hodnot, přátelství a společných cílů, ve světě vzájemné tolerance a pomoci. Člověk se stará jen o základní potřeby pro přežití - aby měl co jíst, co pít a kde spát. Život je to velmi prostý a přece naplňující. Jako by lidské štěstí nezáleželo na komfortu a materiálním bohatství. Horolezectví je tedy pro mě jakýmsi symbolem ideálního světa - světa, o který bychom se všichni měli snažit v našich každodenních životech, světa, v němž všichni táhneme za jeden provaz.

Obecně do divočiny vyrážím, protože je mi v ní dobře. Asi je to tím, že jde o prostředí, v němž se člověk vyvinul a na které je uzpůsobený. Když lidé stavějí umělé struktury jako domy, silnice a města, vytvářejí najednou prostředí, které je pro lidský organismus nové a které na něj může mít negativní vlivy, protože organismu trvá delší dobu, než se novému prostředí přizpůsobí.

Myslíte, že je člověk svým ustrojením natolik předurčen k pobývání v přírodě, že to nedokáže přebít ani třeba celé mládí a dospívání strávené ve městě?

Myslím, že to přebít úplně nedokáže. Existují totiž určité základní principy - naše tělo pro své fungování například potřebuje kyslík, přičemž bylo a je zvyklé na ovzduší, v němž je méně znečišťujících látek než v některých současných městech. Některé dnešní úrovně znečištění jsou tedy pro náš organismus něco zcela nového, a i když se do znečištěného prostředí narodíme, stejně zůstává prostředím, na které náš organismus není zvyklý - když se člověk vyvíjel, příroda vůbec nebrala v potaz, že by v takovém znečištění mohl žít. Nejsme na to tedy připravení, což může mít nepředvídatelné důsledky.

Několik vyprávění Tomáše Maršíka s fotografiemi najdete na jeho internetové stránce http://mb.horolezci.cz/members/marsik.

Původní verze rozhovoru vyšla v tištěném Ekolistu 07/2008.

Jan Stejskal
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist