http://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/zdenek-vasku-puda-je-nenahraditelna
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Zdeněk Vašků: Půda je nenahraditelná

25.4.2008 17:20 | PRAHA (Ekolist.cz)
"Je to alarmující věc - dnes přistupuje velká část podniků k obhospodařování půdy a k zemědělské výrobě vůbec velice kořistnicky," říká v rozsáhlém rozhovoru pro Ekolist Zdeněk Vašků, jeden z nejvýznamnějších znalců půdy v ČR. Vypravuje nejen o jejím významu, ale i o způsobech, jakým ji dnes ničíme, nebo o osevních postupech našich předků, které byly k půdě mnohem šetrnější. Vysvětluje rovněž, co se dá už v současnosti dělat proti důsledkům klimatických změn a proč je důležité a výhodné zadržet vodu v krajině.
 

Ekolist: Čím je pro nás půda důležitá?

Zdeněk Vašků: Půda je jeden z našich nejvýznamnějších přírodních zdrojů. Od neolitické revoluce lidé využívají především její produkční schopnost. Díky půdě mohla vlastně ona zázračná rovnice, která doslova hýbe touto planetou, tedy fotosyntéza, nabýt svého mimořádného významu. Půda umožňuje existenci veškerého života a rozvoj civilizací, a přestože se dá částečně nahradit hydroponií (tedy pěstováním rostlin ve vodních roztocích - pozn. aut.), bude nezastupitelná po celou další existenci lidstva. Existuje přitom ještě spousta dalších užitečných funkcí půdy, například vodohospodářské nebo hydrologické, které někdy zastiňují i tuto základní funkci.

Zdeněk Vašků
Zdeněk Vašků - pracuje ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půdy v Praze-Zbraslavi, kde se zabývá studiem půdního pokryvu, agrometeorologií, klimatologií a kulturně-technickým inženýrstvím v krajině. Externě přednáší na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze (dnešní ČZU) a geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Je autorem knihy Velký pranostikon (1998 a 2002), učebního textu Základní druhy průzkumů pro krajinné inženýrství, využití a ochranu krajiny (2008) a společně s Václavem Cílkem a Jiřím Svobodou napsal Velkou knihu o klimatu zemí Koruny české (2003).
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Půda je ovšem mimořádně zajímavá sama o sobě. Když ji srovnáme s geologickými substráty, s horninami nebo se zeminami, zjistíme, že se od nich výrazně liší tím, že jde o útvar na rozhraní živé a mrtvé hmoty. Samotné půdní tělo, jak s oblibou psali klasičtí půdoznalci, můžeme rozdělit na jednotlivé části, tzv. genetické horizonty, které se vzájemně ovlivňují, doslova spolu komunikují, dochází mezi nimi k výměně energie, k látkové výměně atd. Pro vlastnosti půdy pak má, kromě například klimatu či vodního režimu, mimořádný význam především tzv. edafon. Náš významný půdoznalec Václav Novák pro něj zavedl krásné české označení půdní živěna, protože jde o organismy, které žijí v půdě. Ty jsou v současnosti stále ještě značně nedoceněnou složkou půdy. Přitom únava půdy, její úrodnost, ale i třeba schopnost zadržovat vodu výrazně závisejí právě na půdních organismech.

Je nutné rovněž zmínit, že půda má určitou schopnost samoregulace, což je vlastnost, kterou jinak disponují pouze živé organismy. Když do půdy nějak zasáhnete a porušíte její rovnováhu, půda se časem vrátí k původnímu stavu - ovšem pouze v případě, že nepřekročíte určité meze. Potom by už docházelo k degradaci půdy.

Jelikož se dnes hovoří o klimatických změnách, je dobré navíc připomenout, že právě půda představuje nejdůležitější vstupní bránu pro vznik podpovrchových vod ze srážek, ze závlahové vody nebo z vody z tajících sněhů. Půda zároveň vodu rozvádí a z hlediska hydrologické stability plní především funkci retenční a akumulační.



Retenční znamená, že půda vodu po čase zase pustí, zatímco akumulační, že si ji nechá?

Přesně tak. Většina lidí si myslí, že retence je zadržení vody, ve skutečnosti jde ale o dočasné zadržení vody. To je dáno tzv. gravitačními póry půdy, tedy těmi nejhrubšími póry, které se po zaplnění vodou zase postupně odvodňují a voda odteče. Naproti tomu akumulace je dána tzv. kapilárními póry. Voda je v nich vázána kapilárními silami. Když si vezmete květináč a zalijete ho, tak retence se účastnila ta voda, která po určité době, například po dvou hodinách, zbude v misce. Zbytek vody zůstal v kapilárních pórech - a to je akumulace. Jde o nesmírně důležitou hydrologickou veličinu, díky které můžou žít rostliny, i když třeba týden nebo měsíc nezaprší. Na místech, kde není půda, jež by dokázala vláhu přijmout, třeba v pouštích, pak existují tzv. efemerní toky, které okamžitě po dopadu odvádějí srážky pryč. Václav Cílek před několika lety navštívil pouště na středozápadě Spojených států a po návratu mi s překvapením říkal, že tam zahyne podstatně víc lidí utopením než žízní. Je to právě tím, že když spadne přívalová srážka, tak na pouštních biotopech bez vyvinuté půdy nevsákne, žene se krajinou a turisté, kteří se nedopatřením vyskytují v odtokových drahách zdejších efemérních toků typu vádí, se utopí. Naproti tomu u nás rostliny ani toky nevysychají, protože půda srážky zadrží, a tak neustále dochází z půdně-litologického prostředí k odtoku.

Jak složité jsou půdní poměry v ČR?

Jsou poměrně složité. Kdybychom se podívali na půdní mapu třeba Ukrajiny, rozhodně by na ní nebylo tolik různobarevných ploch, jako jich je na mapě ČR. Podobně jednotvárné je to jen na některých místech naší republiky, například v rovinách u Kolína jsou na velkém území černozemi. Naopak v našich ostatních oblastech, hlavně pahorkatinách, existuje obrovské množství půdních druhů a půdních typů a subtypů. Rozrůzněnost půdy způsobuje značnou rozrůzněnost toho, co na ní roste, což následně podmiňuje i rozmanitost živočišných společenstev. S tím souvisí i rozdílnost z hlediska využití krajiny. Máme oblasti, které se hodí pro pěstování brambor, zatímco jiné třeba pro pěstování vína. Některé půdy jsou zase hodnotné z přírodovědeckého hlediska, protože se na nich vyskytují vzácné rostliny a živočišné druhy. Nakonec diverzita půdy podmiňuje i ráz krajiny, ale i takové jevy, jaké se skrývají pod pojmem genius loci.

Dokáže se půda obnovovat?

Jistě. Ruský půdoznalec Vasilij Vasiljevič Dokučajev už v 19. století popsal, že půda je vlastně výsledkem působení klimatu, geologického substrátu, vodního režimu, organismů, reliéfu a času. A přirozeně kulturních vlivů. Tehdy se vedla diskuse, který z těchto faktorů je pro vznik půdy nejdůležitější, a Vasilij Vasiljevič Dokučajev prohlásil, že za určitých podmínek každý z těchto půdotvorných faktorů může převládnout.

Samotní lidé se dnes ovšem stávají čím dál tím významnějším faktorem. Jakmile je půda na přírodě blízkém stanovišti člověkem intenzivně kultivována, získává rázem množství jiných vlastností. V některých případech příznivých, často však lidské počínání vede i k její degradaci. V našich podmínkách je její nejčastější přímou příčinou vodní eroze. Pokud pojedete na jaře po dálnici na jižní Moravu, ocitnete se v oblasti, kde se vyskytují černozemi. Jak už napovídá jejich jméno, mají tmavý, nasycený svrchní horizont. Jenomže když se z dálnice podíváte kolem, zejména na svažité plochy, najednou uvidíte, že černozemi jsou bílé. Je to dáno tím, že v důsledku několik desetiletí trvající eroze (hlavně po období tzv. kolektivizace, kdy došlo ke sloučení pozemků, rozorání mezí, odstranění cest a vytvoření velkých bloků) byl onen černozemní půdní horizont, který bývá mocný 40-70 centimetrů, odplaven a na povrch se dostává matečný substrát. U černozemí to jsou především spraše, a ty mají žlutavou až bělavou barvu. V takovém případě už se nehospodaří na půdě, ale vlastně na půdotvorném substrátu, který leží pod půdou.

rozorávání mezí
"Když půdu vlastnili jednotliví zemědělci, byl každý pozemek při rozdrobené pozemkové držbě ohraničen vlastnickou mezí. Ta už sama o sobě je určitou protierozní překážkou," říká Zdeněk Vašků. Na snímku rozorávání mezí v Obříství u Neratovic v roce 1950.
Repro: Ekolist.cz, snímek je převzat z knihy Feierabend, Ladislav: Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952; Stehlík, Volary 2007

Oněch 40-70 centimetrů půdy tedy ubylo za posledních přibližně 60 let?

Za ještě kratší dobu. Když půdu vlastnili jednotliví zemědělci, byl každý pozemek při rozdrobené pozemkové držbě ohraničen vlastnickou mezí. Ta už sama o sobě je určitou protierozní překážkou. Když se oralo, vznikaly na políčkách různé rozhory a v nich byla rovněž soustřeďována voda. Dalšími zábranami byly polní cesty, ve svažitých územích vznikaly i protierozní vysoké meze. Už díky všem těmto opatřením nemohlo zpravidla docházet k výraznější koncentraci povrchového odtoku vody. Navíc i kdyby na pozemcích meze nebyly, tak skladba kultur zase výrazně omezovala nebezpečí eroze. Každý zemědělec měl totiž vlastní osevní postup - někde byl jetel či vojtěška, jinde jetelotráva, jinde řepa, jinde brambory, jinde ozimé nebo jarní obilí atd., zatímco dnes se stejná plodina pěstuje třeba na 700 metrů dlouhém svažitém pozemku a v takovém případě jsou pak i slova o běsnící erozi jen eufemistickým vyjádřením skutečnosti.

V ČR dnes dochází ke značné degradaci půd a netýká se to jen černozemí. Platí to i na Českomoravské vrchovině a na spoustě dalších míst. Z půdy jsou odplavovány jemné částice a humus. Odstraňován je uhličitan vápenatý, což vede k okyselování půd. Dochází rovněž ke snižování mocnosti půdního profilu, protože ale hloubka orby zůstává stále stejná, je vlastně do půdy přioráván geologický substrát, na němž půda leží. Vyplavováním jemných částic dochází ke zvýšení tzv. skeletovitosti půd - zjednodušeně řečeno půda je zrnitostně hrubší, štěrkovitější a kamenitější, se sníženým obsahem humusu. Celkově je tedy půda v nejvíce erodovaných částech svahu kyselejší, kamenitější, mělčí, s výrazně zhoršenými fyzikálními, chemickými a biologickými vlastnostmi. Někdy už dokonce současná orební technika hobluje horniny a pak už nezbývá - pokud tam tedy ještě zůstane vrstvička půdy - pozemek zatravnit nebo zalesnit. Ale i když půda zůstane využitelná pro zemědělství, v důsledku výše naznačených kvalitativních změn její úrodnost samozřejmě prudce klesá.

Ničení půdy má ovšem ještě další dopad. Půda skeletovitější a s menším obsahem humusu totiž neudrží vodu a vysychá - a navíc neudrží ani živiny, což pak poznávají lidé ve studních, kde se jim hromadí všelijaké nitráty a další látky, jejichž původ je třeba hledat v chemizaci zemědělství. V poškozené půdě přirozeně nemůžou vzniknout nebo se udržet ani optimálně rozvinutá společenstva půdních mikroorganismů.

Při nedostatečné péči tedy půda může relativně snadno nabýt vlastností vyčerpatelného, neobnovitelného přírodního zdroje, protože k jejímu obnovení, například na žulách, by došlo až za dobu několika tisíců let.

Na spraších by byla obnova rychlejší?

Samozřejmě. To je podobné jako na vulkanických usazeninách například v Indonésii. Tam když vybuchne sopka, tak zlikviduje půdy na lávových příkrovech. Už např. po pěti letech ale tato místa můžou lidé znovu zemědělsky využívat, dokonce je na nich hodně živin, protože ještě nebyly odčerpány rostlinami, takže půda má vysokou úrodnost. V ČR trvá obnovení jednoho centimetru půdy na spraších asi 1,5-8 let. Jsou ale naopak i jiné substráty - například v Brdech tvrdé kambrické křemité slepence, které nikdy neumožnily, aby zde vznikla půda využitelná pro zemědělské obhospodařování. To má nakonec i jisté hospodářsko-společenské konsekvence, vyúsťující třeba až do současných "sporů o radar".

Dá se půda uměle vytvořit?

Do určité míry ano, je možné třeba navézt ornici odjinud, hnojit ji, kultivovat, vnést organické látky.

Na jak velké části našeho území se hospodaří způsobem, který může vést k ničení půdy?

Je to alarmující věc - dnes totiž přistupuje velká část podniků k obhospodařování půdy a k zemědělské výrobě vůbec velice kořistnicky.

My jsme se na České zemědělské univerzitě učili - a byl na to kladen zvláštní důraz - osevní postupy. Nejznámější úhorový systém, který byl u nás na mnoha místech provozován až do poloviny 19. století, je tzv. trojpolní: při něm byla půda, která vydala dvě sklizně, uhořena. To znamená, že neležela ladem, ale byla využívána k pastvě dobytka nebo částečně i k pěstování tzv. vaření, což byly v odborné hospodářské terminologii našich prapradědů řepa, zelí, mrkev, tuřín, vodnice, hrách, čočka, vikev, fazole a později i brambory a podobné drobné plodiny. Úhor byl třikrát orán, do půdy se zaorávala narostlá vegetace, čímž se jí navracela úrodnost. Od konce 18. do poloviny 19. století se ovšem prosadil tzv. norfolský osevní postup a jeho modifikace, což byla proti úhornímu systému hospodaření skoro zázračná věc. Podobně jako můžou v přírodě existovat určitá rostlinná společenstva na jednom místě třeba stovky let, ovlivnilo střídavé hospodaření (tedy norfolský osevní postup) trvale udržitelným způsobem naše zemědělství, naši krajinu a náš venkov, protože rovněž umožnilo na jednom místě pěstovat sled různých plodin po dlouhou řadu let. Jen prosté zavedení střídavého hospodaření znamenalo v zemědělství převratné, do té doby nepředstavitelné změny. Velice autenticky je popsal spisovatel, překladatel a novinář Josef Holeček, mimochodem sám syn sedláka z jihočeských Stožic. Uvádí například, že po zavedení střídavého hospodaření museli doma záhy přistavovat stodolu a ve zvýšené míře sklizené obilí stohovat - o tolik víc se oproti úhorové soustavě trojpolního hospodaření v neuvěřitelně krátké době sklízelo!

Samotný norfolský osevní postup byl sledem čtyř plodin, později ale vznikly i postupy, v nichž jich po sobě následovalo třeba sedm, osm nebo i dvanáct. Jejich sled zajišťoval, že půda nebyla nepřirozeně vysilována, tedy že se půdní úrodnost v rámci daného, správně sestaveného osevního postupu obnovovala účinněji, než se dřív dělo v úhorových soustavách hospodaření zařazením úhoru.

pole
Zdeněk Vašků: "Je to alarmující věc - dnes přistupuje velká část podniků k obhospodařování půdy a k zemědělské výrobě vůbec velice kořistnicky." Na ilustračním snímku je pole u Lysé nad Labem.
Foto: Hugo Charvát/Ekolist.cz

Když se ale podíváte na osevní postupy dnes, zjistíte, že se prakticky pěstují pouze dvě až tři plodiny. Většinou je to řepka a nějaká obilnina a tak se to točí dokolečka. Dnes už dokonce existují firmy, které si pronajmou půdu a následně vybijí kravíny, protože jim živočišná výroba překáží. Zemědělskou půdu hluboko proorají, kam až to jde (mnohde téměř až do vodotečí), a pak na ní "točí" jen plodiny, které přinášejí zisk. Aby půda vůbec mohla rodit, dohánějí to dalšími intenzifikačními průmyslovými vstupy, například hnojením strojenými hnojivy, herbicidy, fungicidy, bakteriocidy, insekticidy, moluskocidy, nematocidy, akaricidy, rodencitidy, desikanty, morforegulátory a dalšími agrochemickými vstupy. Tímto způsobem však může postupně docházet ke snižování půdní úrodnosti v tak vysoké míře, že půda přestane přinášet zisk. Potom lze předpokládat, že nájemce - jako moudrý, tržně motivovaný a prozíravý podnikatel - vlastníkovi půdy vypoví smlouvu o využívání pozemků. Vlastník si ale s půdou v tomto vyčerpaném, bezútěšném stavu sám neporadí. Není daleko od věci předvídat, že stojíme u zrodu dalšího vážného problému pro zemědělskou politiku státu.

Pěstuje se ještě i dnes třeba kukuřice v podhorských oblastech, kde potom na svazích vznikají potoky a odnášejí půdu?

To snad už ne. Dělo se tak ve velkém dříve, kdy se takzvaně řešilo zásobování obilím za socialismu. Přesto ale problém s erozí přetrvává, protože obrovské lány byly vytvořeny všude, i v podhůří. Na tom se zas tak moc bohužel nezměnilo. Souvisí s tím ovšem i jeden zcela aktuální problém. Jak víte, ministerstvo zemědělství zpracovalo návrh na ochranu území proti povodním, který stojí na výstavbě řádově 200 údolních nádrží. Prý se má tímhle způsobem řešit ochrana před povodněmi. Ve skutečnosti jde ale o chytání býka za ocas, protože pokud se mají provádět protipovodňová opatření, tak se musejí začít především chránit plochy uvnitř jednotlivých povodí proti erozi - a zejména zemědělské plochy. Nikoliv tedy jen povrchové odtoky, které zemědělská a lesní půda neudrží, chytat někde v údolích do nádrže, k velkému uspokojení snad jen silné a proslulé betonářské a přehradářské lobby!

Mnoho lidí si totiž neuvědomuje, že orná půda se výrazně liší od půdy přírodních nebo přírodě blízkých stanovišť. Na zemědělské půdě v důsledku neustálých agrotechnických opatření nenajdeme horizont nadložního humusu. Ten je dobře vyvinutý především pod lesními porosty, ale i třeba pod travami na mezích nebo pod dřevinno-bylinnými porosty v krajině. Představuje ho povrchová, několik milimetrů až několik centimetrů mocná vrstvička odumřelých částí rostlin, listů, stonků apod. A ačkoli se tato vrstvička zdá nevýznamná, je ve skutečnosti mimořádně důležitá, protože tvoří ochrannou vrstvu, jakýsi pancíř eliminující kinetickou energii dešťových kapek při přívalových deštích. Už první kapky přívalových dešťů totiž na orné půdě rozbijí veškerou povrchovou půdní strukturu, v důsledku čehož dochází k zatemování všech hydrologicky významných makropórů, kterými voda proniká do půdy. To vede až k vytvoření nepropustné povrchové vrstvy, po níž následně všechny srážky odtečou. Zejména ve svažitých polohách na těžkých a středně těžkých půdách jsou koeficienty odtoku srážek mimořádně vysoké - v některých případech dokonce všechno, co spadne, odteče. A když dojde ke koncentraci povrchového odtoku, může se eroze pořádně rozběsnit a vytvořit až několik metrů hluboké výmoly, zmoly a strže.

Naproti tomu u půd přírodě blízkých stanovišť existuje nejenom horizont nadložního humusu, ale žijí v nich i různé rostliny s hlubokými kořenovými systémy a bohatá společenstva půdních organismů, což všechno napomáhá mimořádně intenzivnímu přijímání vody půdou. Během měření na jižní Moravě jsme třeba zjistili, že některé chodbičky žížal na spraších mají až 1,5 cm v průměru a vedou až do šestimetrové hloubky - to už jsou miniaturní vodní potrubí! Když jsem pak porovnával intenzity přívalových srážek se schopností přijímat vodu na těchto přírodě blízkých stanovištích, došel jsem k závěru, že v ČR neexistuje přívalová srážka takové intenzity, že by na dřevinno-bylinných pásmech vyvolala povrchový odtok. Nejenomže to vždy dokážou zachytit a vsáknout, ale ještě jsou schopné do značné vzdálenosti přerušit povrchový odtok z okolních pozemků.

Z toho vyplývá, že protipovodňová ochrana by se měla řešit především opatřeními a úpravami, které budou zaměřeny na vyloučení koncentrovaného povrchového odtoku. A my místo toho, abychom velké plochy orané zemědělské půdy přerušovali např. zasakovacími pásy, zasakovacími průlehy, záchytnými příkopy, protierozními mezemi, remízky apod. budeme stavět údolní přehrady?! Dojde jedině k tomu, že je povrchový odtok z povodí za několik desítek let zanese. Přitom uskutečnit opatření, jako je pěstování vhodných plodin, jako jsou jednoduché zasakovací pásy, zasakovací průlehy apod., by v porovnání s přehradami bylo nejenom nepoměrně levnější, ale i efektnější. Údolní nádrže by v rámci protipovodňových opatření neměly být krokem prvním, ani jediným, ale ve zdůvodněných případech, to jest na základě hydrologického dopočtu, až krokem závěrečným!

Vidíte nějaký kladný způsob, jakým se dnes k půdě chováme?

Může jím být organické zemědělství, což je vlastně systém, na němž vybudovali svou prosperitu naši zemědělští předci už v 19. století - organické zemědělství rozhodně není nic nového pod sluncem. Nejstarší historické záznamy, jak už bylo zmíněno výše, o střídavém hospodaření (tedy o norfolském osevním postupu nebo jeho modifikacích) nacházíme už na konci 18. století. Až do roku 1848 se ovšem mohlo uplatňovat víceméně jen na šlechtických panstvích a až po tomto roce, po zrušení poddanství, se rozšířilo i mezi obyčejné rolníky a sedláky.

lesní půda
Zdeněk Vašků: "Mnoho lidí si neuvědomuje, že orná půda se výrazně liší od půdy přírodních nebo přírodě blízkých stanovišť. Na zemědělské půdě v důsledku neustálých agrotechnických opatření nenajdeme horizont nadložního humusu. Ten je dobře vyvinutý především pod lesními porosty, ale i třeba pod travami na mezích nebo pod dřevinno-bylinnými porosty v krajině. Představuje ho povrchová, několik milimetrů až několik centimetrů mocná vrstvička odumřelých částí rostlin, listů, stonků apod. A ačkoli se tato vrstvička zdá nevýznamná, je ve skutečnosti mimořádně důležitá, protože tvoří ochrannou vrstvu, jakýsi pancíř eliminující kinetickou energii dešťových kapek při přívalových deštích." Na snímku je lesní půda.
Foto: Václav Cílek

Myslíte, že na to dnes organičtí zemědělci navazují?

Samozřejmě - aniž by si snad někdy uvědomovali. Střídavé hospodaření je velice úsporný, a dnes už můžeme říci několika stoletími prověřený, trvale udržitelný zemědělský systém. Naši zemědělci ještě za první republiky neměli nazbyt peníze na nějaké významnější průmyslové vstupy do půdy. Takzvaná strojená hnojiva se používala velice úsporně. A právě organické zemědělství se rovněž nechce opírat o používání nějakého mimořádného množství strojených hnojiv a prostředků chemické ochrany rostlin - i když jsem sám viděl, že někteří naši organičtí zemědělci jsou spíš tzv. měsíční zemědělci (kvůli vyšším výnosům "přilepšují" polím v noci při měsíčku). Jenomže když chci být ekologický zemědělec, tak se musím vrátit třeba k práci rytíře Františka Horského. Ten nejdřív v první polovině 19. století pracoval na schwarzenberských panstvích, kde náležel k našim předním propagátorum a učitelům střídavého hospodaření. Později si koupil na Kolínsku statek, který v krátké době tak pozvedl, že když se ve Vídni konala zemědělská výstava, byl k němu na hospodářství vypraven na exkurzi celý vlak.

Existuje v ČR centrální systém ochrany půd?

Existuje pokyn ministerstva životního prostředí (MŽP), v němž jsou veškeré půdy rozděleny do pěti tříd ochrany. První třída ochrany představuje půdy nejhodnotnější z hlediska zemědělského obhospodařování. Pátá třída ochrany jsou půdy, které jsou ze zemědělského hlediska postradatelné. Ochrana se ovšem týká jen zemědělských půd. Přitom MŽP by mělo přihlédnout i k některým půdám, které jsou velice cenné z hlediska přírodovědného. Například hořečnaté rankery patří do páté skupiny navzdory tomu, že právě na nich se vyskytují mimořádně cenná rostlinná společenstva, obdobně je tomu u půd, které vznikají například na některých kvádrových pískovcích nebo dolomitech. Tyto půdní taxony s některými extrémními vlastnostmi se sice nehodí pro zemědělství a lesnictví, ale mají mimořádný význam přírodovědecký. Nejsem si však jist, zda MŽP o ochraně půd z tohoto hlediska vůbec uvažuje.

Je ochrana zemědělské půdy dodržována? Známý je třeba případ Nemaku, kde stojí továrna na zemědělské půdě.

V případě této továrny a v případě těžby štěrkopísku v Dolním Bousově se ukazuje, že odpovědné orgány rozhodují jinak, než jim stanovuje systém ochrany půd - v obou případech totiž rozhodly jinak, než jak jim doporučil námi vypracovaný odborný posudek (myšlen posudek vypracovaný VÚMOP Praha - pozn. aut.). V Bousově jsem například posudek zpracovával já a zjistil jsem, že na území určeném pro těžbu se vyskytují ve významném rozsahu hnědozemě na spraších, které náleží do I. třídy ochrany zemědělské půdy. Proto jsem na těchto plochách uvažovanou těžbu nedoporučil. Přesto byla povolena.

Jak je to možné?

To bych musel hodnotit dosti tvrdými slovy. Vypadá to, že některé legislativní materiály MŽP platí jen pro chudé lidi. Když přijde mocný investor, najednou je vydána výjimka. Nebo že by někdo nedodržoval předpisy vydané MŽP?

Znáte i další případy kromě Nemaku a Bousova? Ptám se na to kvůli tomu, jestli jde o obecně rozšířený jev, nebo o jednotlivé případy.

Nevím. Tohle byly dva případy, jichž jsem se osobně zúčastnil. Dalších případů je podstatně víc, ale nechci je jmenovat, protože jsem si je sám, jak se říká, "neosahal".

Kolik zemědělské půdy v ČR vlastně je?

Asi 4 200 000 hektarů, tedy o něco méně než polovina území. Podle statistické ročenky míra zemědělské půdy neustále klesá.

Hlavní důvodem je rozrůstání sídel?

Samozřejmě, zábory zemědělské půdy.

Snažíte se jako výzkumný ústav tlačit na ministerstvo zemědělství, aby se o zemědělskou půdu víc zasazovalo?

Jistě, ale to vždy závisí na přijaté legislativě.

Obecně se dá říct, že by zemědělská půda měla být chráněna nejenom pro výrobu potravin, ale i pro ostatní důležité funkce půdy, jako jsou ty hydrologické a vodohospodářské, ekologické, sanitární a hygienické, kulturní a sociální. Půda totiž umožňuje velice efektně zachycovat a konzervovat sluneční energii, která je prozatím jediný čistý zdroj energie. V současnosti vlastně žijeme z konzerv sluneční energie - to jsou fosilní paliva. "Jsem si jist, že … lidstvo nakonec musí využívat sluneční energii přímo, anebo se vrátit k barbarství," řekl už asi před sto padesáti lety vynálezce Frank Schuman. Žádný jiný tak výkonný zdroj, jako je naše slunce, prostě není v dohledu. Zachycovat jeho energii bychom přitom mohli třeba na pouštích nebo i v kosmickém prostoru a nejvyspělejší státy světa by právě tímto směrem měly napřít svůj vědecký výzkum.

Když se dnes hovoří o Kjótském protokolu a omezování emisí - to je všechno v pořádku, ale jsem skeptický k tomu, že by v současnosti tak silně expandující ekonomiky států, jako jsou např. Čína, Indie nebo Brazílie, byly schopné nebo lépe řečeno ochotné jej dodržovat. A jsem pesimistický i k tomu, zda jej vůbec budou dodržovat velmoci jako Spojené státy. Proto je důležité investovat do vědy a výzkumu a pokusit se odhalit něco, co by neústilo ve zmiňované barbarství.

Proti dopadům klimatických změn ale můžeme leccos udělat i sami. Těžko nějaký ředitel zemědělského podniku nebo starosta obce prosadí u prezidenta Bushe nebo u představitele jiné velmoci, aby snížili množství emisí skleníkových plynů. Může ale bezprostředně ovlivnit to, jak se bude nakládat s půdou v jeho podniku nebo na území jeho obce. Zvyšovat například retenční a akumulační schopnost půdy, a tím vlastně zvyšovat stabilitu krajinného ekosystému, je zcela jistě v jeho možnostech a je to navíc velice žádoucí, protože ke klimatickým změnám dochází a bude docházet. Díky vrtům a dalším výzkumům víme, že dob ledových bylo v minulosti aspoň 40-50, takže je dost pravděpodobné, že i ta padesátáprvní ledová doba přijde. Současné globální změny klimatu by měly podle vědců vést k oteplování, ke zvýšenému výskytu přívalových, ale i dlouhodobých dešťů, podobně by se měly častěji vyskytovat různé extrémní jevy jako bouře, vichřice apod. Kromě posledně uvedených důsledků klimatických změn dokážeme ostatní předpokládané negativní jevy investicemi do krajiny eliminovat nebo alespoň výrazně zmírnit. Proto je možné očekávat, že u nás budou nejnepříjemnější důsledky klimatických změn spočívat v environmentální migraci obyvatel - kromě vietnamské menšiny se v ČR může časem vyskytnout třeba menšina řecká apod. Abychom ale na našem území negativní důsledky změn klimatu opravdu otupily, musíme zcela zásadně něco udělat s krajinou a s její nejvýznamnější komponentou, kterou je půda.

Rozhovor byl v původní verzi zveřejněn v tištěném Ekolistu 03/2008.



Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

       
Jan Stejskal
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist