Experiment na kojencích ukázal, že náš strach z hadů a pavouků je vrozený

Už jen pouhá představa kradmého a neslyšného pohybu pavouků nebo pohled na hada ve většině z nás vyvolává nepříjemné chvění a obavy.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Mista Sparkle / Flickr

Debata o tom, zda strach z hadů a pavouků je lidem vrozený a dědičně podmíněný, anebo se naopak jedná o naučenou reakci, se mezi odborníky vede už dlouhá léta. Jisté je, že jen málokomu je příjemná představa pavouka, lezoucího po jeho předloktí. Aniž by někdy takovou zkoušku odvahy podstoupil. A výrazně panické reakce z hadů i pavouků často zažívají lidé, kteří dosud evidentně neměli možnost se s nimi kdy setkat ve volné přírodě.

Stefanie Hoehlová, vedoucí týmu oddělení kognitivních věd a studia lidského mozku, si položila otázku: „V industrializovaných zemích, řekněme ve střední Evropě, nemá většina obyvatel sebemenší šanci narazit na jedovatého pavouka nebo stejně nebezpečného hada. Ostatně, v těchto zemích většina hadů a pavouků nepředstavuje pro člověka žádné riziko. Co tedy pudí jejich obyvatele k tomu, aby vůči pavoukům a hadům cítili averzi, nechuť a fóbie?“

Dosavadní výzkum byl podle Hoehlové zatížen chybou. Nejrůznější studie se totiž soustředily na reakce dětí, dospívajících a odrostlejších pubescentů. „Jenže u nich už je obtížné zjistit, jestli jejich strach z hadů a pavouků má vrozený nebo podmíněný základ.“ Z výsledků těchto psychologických studií byla patrná jedna věc: hada či pavouka rozezná dítě mezi sérií jiných obrázků vždy rychleji. „To ale nemusí nutně vypovídat o psychologicky podmíněném strachu,“ říká Hoehlová.

Proto se svůj výzkum rozhodla pojmout odlišně a na místo dospívajících zacílila své bádání na nemluvňata. Šestiměsíční kojenci jsou totiž stále vázáni k jednomu místu a není pravděpodobné, že by dokázali objevovat svět a s tím i hady nebo pavouky. Jak ale přijít na to, co si o zvířecí havěti myslí? Ukazovala jim série obrázků (akvarijní rybky, okrasné květiny), které prokládala snímky pavouků a hadů v proporčně stejné velikosti. A sledovala reakci jejich očí.

Konkrétně pak zorniček, které se při zobrazení pavouka či hada vždy intenzivně zvětšily. „Když je takový výzkum prováděn v konstantních podmínkách a neměnném světle, je reakce zorniček velmi důležitým signálem,“ vysvětluje Hoehlová. „Podtrhuje totiž aktivaci noradrenergního systému v mozku, který je odpovědný za stresovou reakci. A i ty nejmenší děti vypadaly vylekány, když uviděly hada či pavouka.“ Na základě tohoto experimentu pak předpokládá, že strach ze zmíněných živočichů je vrozenou záležitostí s jasně evolučním původem.

„Podobně jako u primátů se v našem mozku objevily mechanismy, které nám umožňují pohotově identifikovat objekty „had“ a „pavouk“, abychom na ně dokázali velmi rychle zareagovat. A tato děděná stresová reakce v nás dnes vyvolává averzi až odpor. Ty pak mohou vlivem dalších faktorů přerůst až v reálný strach, chcete-li, fóbie.“ Příkladem takového faktoru může být třeba hysterická reakce rodičů, když odhání neškodného pavouka od malého dítěte.

Naši dávní předci žili s hady a pavouky 40-60 milionů let, tedy mnohem déle, než s řadou jiných nebezpečných savců. A proto je strach v našem podvědomí skutečně hluboce zakořeněn. Proč se ale malé děti nebojí zjevně nebezpečných věcí, které se v našem okolí běžně vyskytují? Proč si tak rády hrají s nůžkami, noži, jehlami? „Z evoluční perspektivy jsme totiž v kontaktu s těmito předměty teprve krátký čas, proto se mechanismus panické reakce v mozku ještě nestačil vytvořit,“ dodává Hoehlová.