Naděje pro chřadnoucí korálové útesy? Nedůsledná věda
V principu je to jednoduché: snížení pH mořské vody povede ke zvýšení její kyselosti. Za takových podmínek už nebudou koráli schopné stavět a strukturovat svůj skelet. A když se zvýší průměrná teplota mořské vody nad určitou mez? Dojde u korálů k vyvázání symbiotických fotosyntetických řas, čímž je prakticky odsoudí k vyhladovění. Takové důsledky znečištění oceánů a globálních klimatických změn potvrzují v případě korálů desítky nezávislých studií. Rivetsová však s nimi ne zcela souhlasí. Vadí jí totiž, že dosavadní experimenty jen zřídka pracovaly s lokální variabilitou korálů. V čem podle ní může být chyba? V příliš přesné vědě.
Vědecké experimenty si totiž zakládají na tom, že se snaží všechny faktory udržet konstantní, až na jeden, který je obvykle předmětem výzkumu. „Takže například vyjmou kus korálu z moře a umístí ho do laboratorního akvária, ve kterém je teplota vody o jeden stupeň Celsia vyšší, než v moři,“ vysvětluje Rivetsová. „Výsledek pak považují za obecnou reakci korálů na budoucí proměnu, zvyšování průměrné teploty oceánů.“ To vše sice vypadá velmi solidně, ale v dosud publikovaných pracích se zásadně nedostává informací o původu korálů. Respektive, o jejich přesné pozici na útesu, a podmínkách, v jakých před odběrem a cestou do laboratoře žili.
Proč je to důležité? „Například koráli rostoucí v uzavřených lagunách, tedy místech s omezeným prouděním vody a nižší hladinou, jsou mnohem méně náchylnější k důsledkům přehřívání. Minimálně ve srovnání s koráli z temperátních vod, z otevřených a přístupných útesů,“ říká Rivetsová. „Pravda je tedy taková, že ve skutečnosti se z dosavadních studií nedozvíme, jaká je vlastně variabilita korálů, jak teplota nebo proměny pH ovlivňují jejich fyziologii a schopnost vyrovnávat se s budoucím stresem. Různě intenzivním výkyvům teploty a pH jsou totiž některé tyto organismy vystaveny na denní bázi celá staletí.“
Vyhynutí citlivějších korálů v hlubších vodách by tak vlastně mohlo jen otevřít prostor těm samým, jen odolnějším druhům. Rivetsová pochopitelně brzdí přílišný optimismus, jen doplňuje, že závěry více než stovky hojně citovaných „korálových studií“ nepodchycují důležitou lokální variabilitu. „To, jak budou koráli reagovat na budoucí změny, je prostě dáno tím, z jaké lokality a jakého místa konkrétně pochází.“ Rivetsová na základě vlastních experimentů navíc předpokládá, že zvyšující se průměrná teplota mořské vody bude pro koráli řádově menší problém, než proměna pH. „Dalekosáhlý vliv teploty byl, na rozdíl od acidifikace oceánů, zatím prokázán jen nejednoznačně.“
Rivetsová spolu se svými kolegy ze Západoaustralské univerzity má vůči pesimisticky laděným zprávám o budoucnosti korálů své důvody. Berou totiž energii těm, kteří se snaží o útesy bojovat. „A zapracovat lokální variabilitu korálů do procesu přímé obnovy útesů se v daném kontextu jeví jako velmi efektivní krok,“ říká Rivetsová. Příkladem může být odběr a množení korálů z vyhřátých lagun, které se zvýšením teploty moří problém nemají. Částečně na její popud se nyní tento postup testuje v Havajském institutu mořské biologie a také v Austrálii.
Sama také (zatím s úspěchem) realizovala přenos vůči vyšší teplotě odolnějších korálů z Francouzské Polynésie na chladnější pobřeží Taiwanu. Rivetsová se nesoustředí jen na koráli. Acidifikace oceánů negativně ovlivňuje i porosty ústřic v zátoce Cheaspeake. „Ústřice poskytují podobné benefity, jako v teplejších mořích koráli. Vytváří oporu a trojrozměrný životní prostor pro ostatní druhy živočichů. A acidifikace je tu mnohem dramatičtější, než v tropech.“ Nyní doufá, že v pozorování adaptační schopnosti ústřic vůči nižšímu pH oceánu odhalí i klíč k záchraně korálů. „Nezáleží totiž jen na tom, že to jsou ústřice, ale odkud přesně pochází.“
reklama