Nechme zemědělskou půdu na pěstování potravin. Když biopaliva, tak z bioodpadu, radí britská studie
Na stránkách žurnálu New Scientist přehledně předestírá členka Královské akademie inženýrů Adisa Azapagic důvody, proč by měla Velká Británie zacílit svou snahu o udržitelnost trochu jiným směrem. V zemi se zatím totiž nedostává potřebných regulací, které by jasně specifikovaly, kdy je biomasa a biopalivo lepší volbou. Zdaleka ne vždy totiž platí, že by „bio“ bylo udržitelnější cestou. „Měli bychom se postarat o to, aby naše země zpracovávala na biopaliva především odpad z rostlinné výroby, a ne se snažila rostlinnou výrobu převádět na energetickou produkci,“ říká Azapagic.
Výroba biopaliv v některých případech totiž produkuje srovnatelné nebo větší emise, než konvenční užívání fosilních paliv. Už v roce 2008 upozornili zástupci organizace Přátelé Země, že 80 % britských biopaliv není produkováno udržitelnou formou. A situace se od té doby moc nezměnila na ostrovech ani ve světě. Výroba biopaliv dnes totiž masivně spoléhá na cukrovou třtinu a sóju z Brazílie, řepku z Evropy nebo palmu olejnou v jihovýchodní Asii.
„Biopaliva jsou nám prezentována jako uhlíkově neutrální zdroj, ale jejich produkce k emisím skleníkových plynů prakticky vždy přispívá,“ říká Azapagic. „Vždycky je k ní třeba připojená výroba hnojiv. A pokud někde na zemědělské půdě začnete pěstovat energeticky zhodnotitelnou biomasu, někde jinde se musí vykácet prales, aby se mohlo pěstovat jídlo.“ Produkce biopaliv tak vede ke zvyšování emisí a škodám na životním prostředí.
Jako příklad uvádí starší studii Josepha Fargione z The Nature Conservancy: aby se v Brazílii mohla pěstovat sója, dochází k mýcení pralesů. Ztráta 10 000 čtverečních metrů pralesa (za účelem zisku zemědělské půdy) vyústí k uvolnění 700 000 kilogramů oxidu uhličitého. Aby „udržitelné“ biopalivo pocházející odtud splatilo tento svůj ekologický dluh, trvalo by to 300 let. U palmy olejné na bývalých rašeliništích v Asii je to až 400 let. Benefit z takového biopaliva skutečně neplyne.
„Přechod z potravní zemědělské produkce na energetickou navíc zvyšuje cenu potravin,“ dodává Azapagic. „V konečném důsledku tak úspora biopalivy na životním prostředí nepřeváží nad negativními důsledky změn ve využívání půdy.“ A jak zmiňuje Roger Kemp, jeden ze spoluautorů studie, „v konečném důsledku je tak paradoxně v některých případech využívání fosilních zdrojů paliv - namísto pěstování biomasy a biopaliv - efektivnější cestou ke snižování emisí.“
Jaká doporučení tedy vědci z Manchesteru a britské Královské akademie inženýrů dávají? Především zabránit dalším změnám ve způsobu využívání půdy. Zemědělskou půdu nechat primárně produkci potravin. Energetické plodiny, například rychle rostoucí vrbu traviny Micanthus ponechat jen na neúživné půdě, která je pro pěstování potravin nevhodná. A hlavně, zacílit na dosud nezpracovávanou masu biologicky rozložitelných odpadů, především sekundárních a odpadních produktů zemědělství.
„Samotná Velká Británie produkuje ročně 16 milionů tun takové odpadní biomasy,“ říká Azapagic. „Je to odpad ze zahrad, zemědělských farem, výrobních řetězců, z papírenské výroby. A na tu bychom se měli soustředit v první řadě.“
reklama
