Sledují a snižují. První české firmy začínají cíleně omezovat své emise skleníkových plynů
Jedním ze zatím opomíjených závazků dohodnutých na pařížské konferenci je cíl dosáhnout do konce století uhlíkové neutrality. Přestože se zdá, že je to slib, na jehož splnění máme dostatek času, neměli bychom ho podle Bedřicha Moldana z Centra pro otázky životního prostředí UK promarnit. Závazek neznamená totiž nic menšího než konec fosilních paliv a přebudování celé energetiky. Postavíme-li dnes novou elektrárnu, bude v polovině století stále funkční. Stejně jako domy, které se nyní staví.
Do snah o nižší emise skleníkových plynů a tedy i nižší uhlíkovou stopu se zapojila například stavební a developerská společnost Skanska. Ostatně budovy mají na svědomí zhruba 60 % emisí skleníkových plynů. A přestože většina z emisí se produkuje až během provozu domu, i při výstavbě lze oxidu uhličitého vypustit do ovzduší méně.
Dvě třetiny emisí skleníkových plynů má při stavbě na svědomí stavební materiál, uvádí Veronika Černá, vedoucí týmu Green Business ze společnosti Skanska. Paliva se podílí asi 30 %, elektřina zbývajícím jedním procentem emisí. Životní prostředí zatěžuje především výroba cementu a betonu a pak potřebný obalový materiál. Zatímco omezit používání obalů je podle Veroniky Černé finančně velmi náročné, jiná opatření stojí minimum prostředků a efekt není při velkovýrobě zanedbatelný. Například zastřešení kameniva před zpracováním, což ušetří část energie potřebné k jeho sušení.
Přestože se Skanska věnuje snižování emisí podniku už několik let, přiznává Veronika Černá, že je stále na začátku. Velmi náročný je podle ní sběr věrohodných dat o produkovaných emisích, aby se podařilo najít ty největší „žrouty“ energie. Hledání navíc stěžuje fakt, že každá stavba je jiná, každý rok je jiný a je nutné zapojit subdodavatele. Přesto by Skanska v budoucnu klientům ráda nabídla informace o lokální uhlíkové stopě svých staveb nebo šetrnější a stejně kvalitní beton. Běžnou praxí ve světě se stává podle Veroniky Černé opakované využití materiálu nebo jeho recyklace.
O krok dál je potravinářská firma Vitana, které se během posledních let podařilo udělat energetický audit ve svých třech závodech, zavést první úsporná opatření a snížit emise skleníkových plynů asi o 20 %. Zohledňovala přitom jak energetickou náročnost potřebných strojů, tak efektivitu jejich používání nebo osvětlení v podnicích. Jako energeticky nejnáročnější se ukázala být výroba hydrolyzátů. I u ní ale je možné snížit spotřebu energie v případě, že se přejde na vysokotlakou metodu, popisuje zkušenosti z praxe Martina Frolíková, ředitelka kvality společnosti Vitany.
Zatímco ve vyspělých zemích se klimatická odpovědnost už stala podle obecně prospěšné společnosti CI2 součástí podnikání a firemní kultury, v ČR teprve začínáme. Ne náhodou mají Skanska i Vitana vlastníky ze Skandinávie, jež své podniky ke snižování uhlíkové stopě postrkují.
Podle loňské analýzy CI2 sledují a podporují ochranu klimatu velké české firmy oproti úrovni v západní Evropě nebo USA jen málo.
Změnit to chce nový dobrovolný program Sledujeme/snižujeme CO2, který pomáhá prvním firmám, veřejným institucím a obcím počítat a vyhodnocovat jejich produkci skleníkových plynů a podporovat je v činnostech, které bilanci skleníkových plynů snižují. Podniky mohou například spolupracovat s obcemi a podílet se na výsadbě nové zeleně nebo zavádění elektromobilů. Prvním městem, které svou uhlíkovou stopu sleduje již od roku 2010, je Chrudim.
Organizace, které se do programu zapojí, se navíc mohou chlubit nově zavedenou „ekoznačkou“, informující o tom, že instituce sleduje, nebo se jí už i podařilo snížit svoji uhlíkovou stopu. Vylepit může ekoznačku i na svůj produkt a informovat své zákazníky o uhlíkové stopě svého výrobku.
Prvním podnikem, který spotřebitele v Česku informuje o emisích, je Pivovarský dům v Ostravě. Při výrobě půl litru piva Qásek vypustí do ovzduší podle výpočtů 255 gramů oxidu uhličitého. Bylo-li by pivo prodáváno ve skleněné lahvi, vyšplhala by se jeho stopa hned zhruba na dvojnásobek.
V České republice se ročně okolo 100 milionu tun oxidu uhličitého, světová produkce je zhruba 40 miliard tun. „Přispívá k tomu úplně všechno, včetně toho jednoho piva. Vše se sčítá,“ uzavírá Bedřich Moldan. Po politicích a firmách je tak i na spotřebitelích, jak se k úsilí o zmírňování klimatických změn postaví.
reklama
Další informace |
Dále čtěte |
38 bilionů dolarů škod ročně. Studie ukazuje, že chránit klima je mnohem levnější než to nedělat
Expertka: Rozhodnutí o klimatické žalobě u Štrasburského soudu je přelomové
Švýcarsko po bezprecedentním soudním verdiktu vloží peníze do Zeleného klimatického fonduOnline diskuse
Všechny komentáře (2)
Vladimír Hošek
25.1.2016 07:42Nepřipomíná Vám starším článek např.: "Závěry 14. sjezdu strany splníme na 110% .......
