Vědci zkoumali důkazy existence yettiho. A dozvěděli se leccos o evoluci medvědů

Závěry aktuální studie mezinárodního týmu biologů nepotěší milovníky záhad. Jejich analýza totiž definitivně rozebrala mýtus o sněžném muži na součástky. Přesněji řečeno, vzali dostupné "důkazy" existence yettiho a pomocí analýzy DNA je přiřadili dvěma druhům medvědů. Píše o tom například ScienceMag.

Na náhorní tibetské plošině v Himalájích se skutečně vyskytují stavbou těla mohutní a srstí pokrytí savci, schopní chůze po dvou. Jenže se nejedná o nějaké dávné předchůdce hominidů, nebo dosud nepopsaný druh primáta. Rozbor čtyřiadvaceti yettiho artefaktů, sesbíraných v muzeích, chrámech i u sběratelů, potvrdil jediné. Kromě nepříliš zručných a prokazatelných padělků, vyrobených z kůže a srsti horských koz, jaků a psa, se osm pozůstatků se vztahovalo k medvědům. Přesněji, k druhům medvěd ušatý a medvěd hnědý. Biologové z Univerzity v Buffalo, norské Univerzity přírodních věd a francouzského institutu SPYGEN Savoie Technolac nepočítali, že se z Himalájí vrátí se senzačním odhalením. Přesto se jej svým způsobem dočkali.

Na základě rozboru struktury DNA vzorků údajného yettiho se jim podařilo popsat historickou existenci hybridního druhu medvěda hnědého, který měl geneticky velmi blízko k medvědům ledním. Na území Himalájí se vyskytoval někdy v pozdním Pleistocénu a dal později vzniknout dvěma lokálním poddruhům himálajských hnědých medvědů, medvěda plavého a ušatého. „Yettiho se tedy v Himalájích skutečně bát nemusíte, mnohem praktičtější pro vás bude vybavit se sprejem proti medvědům,“ říká bioložka Charlotte Lindqvistová, která se průzkumu v terénu a analýz vzorků rovněž účastnila. Jaké budou mít závěry mezinárodního týmu biologů vliv na nepálský a tibetský folklór, zatím zůstává nejisté. Legenda o Sněžném muži má totiž velmi tuhý kořínek.

Pro zbytek světa zajistil první vyprávění o záhadném tvoru z Himalájí v roce 1899 anglický důstojník Laurence Waddell. Jako první Evropan nalezl obří otisky ve sněhu a místní šerpové mu ochotně legendu o Sněžném muži převyprávěli. První fotografií zdokumentovaná stopa yettiho pochází z roku 1937, sádrové odlitky stop pochází z roku 1972. Komplikace v hledání důkazů o existenci tohoto tvora způsobuje fakt, že místní termínem yetti označují každé „velké divoké zvíře“, a takových už skutečně za svůj život viděli hodně. Na prostou otázku, zda někdy sami viděli yettiho, tedy odpovídali kladně. Spolu s tím, jak se pro stopy Sněžného muže dařilo nacházet uvěřitelnější vysvětlení, se milovníci záhad opřeli o „hmotné důkazy“. Vzorky srsti, kůže, kostí.

„Dostat se k nim nebylo opravdu snadné,“ připouští biologové. „Tyto artefakty jsou často uchovávány v klášterech mnichů či místních šamanů jako svátosti.“ Vzorkem trusu Sněžného muže přispěl k výzkumu například italský horolezec Reinhold Messner, britští filmaři zase měli v držení zub a kus srsti, pořízené v Tibetu ve třicátých letech minulého století. Čerstvější nálezy reprezentovala například srst Yettiho od nepálského pastevce a také kost, nalezená místním léčitelem v tibetské jeskyni. U většiny exemplářů bylo už po zběžné prohlídce jasné, že budou mít s mytickým tvorem jen málo společného. Srst většinou pocházela z koní, vlků, nebo hospodářských zvířat.

„Ztracený čas to ale rozhodně nebyl,“ říká o výzkumu evoluční bioložka Beth Shapirová z Kalifornské univerzity v Santa Cruz, která se na studii osobně nepodílela. „Nenašli sice Yettiho, ale díky jejich práci jsme se dozvěděli více o evoluci medvědů.“

---

reklama

---