Zubři nepatří do lesů, dávají přednost otevřené krajině, tvrdí paleontologové

Aktuální snahy o záchranu největších v Evropě žijících zástupců čeledi turovitých, zubrů evropských, je zapotřebí přehodnotit. Ve světle nových poznatků se totiž ukazuje, že představa půltunových přežvýkavců žijících v hlubokých lesích je pomýlená. Paleontologové z Polska a Německa na základě rozsáhlého výzkumu kosterních pozůstatků tvrdí, že zubři dávali před lesem přednost otevřené krajině.

Diskuzi o tom, jak správně zachraňovat poslední mizející zubry, rozproudila nová studie paleontologa Hervé Bocherense ze Senckenbergova centra pro lidskou evoluci a paleoenvironment a katedry Geologických věd při Univerzitě v Tübingenu. Vědci se totiž rozhodli prozkoumat první dochované kosterní pozůstatky zubrů a dalších velkých přežvýkavců, losů, sobů polárních a praturů, a na základě analýzy izotopů obsažených v kostech zjistit preferovaný habitat těchto zvířat. Výběr vhodné lokality, kam umístit rezervace, je totiž jedním ze základních kroků každého úspěšného záchranného programu.

Výsledek není v případě zubrů příliš potěšující. Poukazuje na to, že zubři se historicky řadí mezi vybíravé konzumenty rostlinné potravy, kteří si sice rádi doplňovali jídelníček mechy a lišejníky rostoucími na stromech v lesích, ale většinu času trávili na otevřených prostranstvích. Ve výsledku je pak snaha o záchranu druhu tím, že jej navrátíme do prostředí, které vyhledával jen okrajově, spíše kontraproduktivní, a jde proti vlastnímu záměru zachování druhu. Zjištění přichází v době, kdy napříč evropskými rezervacemi napočítáme zhruba tři tisícovky posledních zubrů, z nichž drtivá většina je držena právě v rezervacích lesního charakteru.

„Čas už zubrům téměř vypršel,“ říká Bocherens. „V Německu byl poslední volně žijící jedinec zastřelen v roce 1775, a poslední v Evropě padl ranou lovce v roce 1927 na Kavkazu.“ Tím prakticky vyhynuly oba poddruhy zubrů (nížinný a horský) ve svém přirozeném areálu. Souběžně s tím se ale nastartovala řada záchranných programů napříč evropskými národními parky a zoologickými zahradami a byla zahájena řada reintrodukčních programů. „Se znovuvypouštěním zubrů se začalo v těch oblastech, kde si je naposled jako živé ještě pamatujeme,“ říká Rafal Kowalczyk z Institutu pro výzkum savců při polském národním parku v Bialowezi. „Jenže jak dokládá aktuální výzkum, rozbor izotopů dusíku v kostech zubrů starých 10-12 000 let, zubři les navštěvovali přinejmenším stejně často, jako otevřená stepní prostranství.“

Jak dále zmiňují Kowalczyk a Bocherens, střídání lesních a otevřených stepních biotopů poskytovalo zubrům evoluční výhodu proti více specializovaným druhům – losům a turům, zejména během tuhých zim. Spolu s klimatickými změnami, oteplením a ústupem otevřených stepních biotopů, a také s navazujícími lidskými aktivitami, byli zubři zatlačeni do lesů. „Tady se jejich početnost dále snižovala, až k hranici úplného vyhynutí. Jedním z důvodů byl i výrazný nedostatek dostupné potravy v lesích během zim.“ Klíčová otázka podle polských a německých paleontologů tedy zní, zdali je účelné navracet zubry do evropských lesů, anebo jestli není účelnější celý koncept záchrany druhu od základů přehodnotit.

Na skutečnost, že zubři nejsou typickými obyvateli lesů, jak se řadu desetiletí soudilo, upozornili v českém prostředí poprvé tuzemští autoři v roce 2012 ve studii Návrat zubra evropského (Bison bonasus) do České republiky. „Dříve byl zubr skutečně považován za druh vázaný na uzavřené lesy mírného pásu, ale tyto ekosystémy byly zřejmě jen jeho posledním útočištěm. Nové poznatky jasně ukazují, že zubr obýval širokou škálu prostředí od otevřených lesostepí po zapojené listnaté i jehličnaté lesy Střední a Východní Evropy,“ upozorňuje spoluautor studie Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky. Hluboké lesy jsou tedy pro zubry takzvaným suboptimálním biotopem, tedy prostředím, kam byli zatlačeni člověkem. „V žádném případě to však neznamená, že by zubr nebyl v Evropě původním druhem. Naopak, je jejím endemitem a nevyskytuje se tedy nikde jinde mimo evropský kontinent! Jen dává přednost otevřenější krajině, než do jaké ho lidé v rámci většiny dosavadních repatriačních projektů vysazovali,“ upozorňuje Miloslav Jirků.

Zubr není jediným živočišným druhem, kde se fenomén zatlačení do suboptimálního biotopu projevil. Podobně je na tom pravděpodobně i kůň Převalského, který byl zřejmě člověkem zatlačen do nehostinných podmínek pouště Gobi. Některé současné snahy o jeho repatriaci tak koně Převalského nasměrovaly nikoliv do prostředí, které tomuto druhu nejlépe vyhovuje, ale do těch nejextrémnějších podmínek, kde na hranici svých možností přežívaly jeho poslední zbytky krátce před vyhubením v přírodě. Daní za to byl a bude úhyn velké části repatriované populace během mimořádně krutých zim, které Gobi občas postihují.

---

reklama

---