Co přináší Kjótský protokol?

Kjótský protokol, stanovující pro průmyslově vyspělé země limity emisí skleníkových plynů, vstupuje v platnost 16. února 2005. Historii jeho vzniku, jeho význam a předpokládaný další vývoj shrnuje následující text.

Vznik Rámcové úmluvy

Změna klimatu, na níž se zřejmě podílejí i antropogenní emise skleníkových plynů, se objevila nejprve jako téma vědecké diskuse na první Světové klimatické konferenci (Ženeva 1979), která vyzvala průmyslově vyspělé země, aby do roku 2005 snížily své emise oxidu uhličitého vztažené k roku 1988 o 20 % (podrobnější přehled historie mezinárodních jednání o klimatických změnách najdete v článku "Historie mezinárodních aktivit v oblasti klimatických změn").

V roce 1989 se změna klimatu stala tématem Valného shromáždění OSN, které na svém 45. zasedání rozhodlo o jeho zařazení na pořad konference UNCED (United Nations Conference on Environment and Development, Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, "Earth Summit," Rio de Janeiro, 1992). V únoru 1991 zahájil činnost Mezivládní vyjednávací výbor (INC), který měl do UNCED sestavit návrh mezinárodní úmluvy. Vyjednávání INC se účastnilo kolem 150 států.

Proces vyjednávání textu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change, UNFCCC) byl velmi komplikovaný. Nejprve bylo nutno rozhodnout, zda její text bude obsahovat stanovené cíle a závazky stran Úmluvy (emisní limity a časové termíny) a nebo jen základní principy a obecně formulované závazky. Druhá, realističtější varianta posléze získala podporu většiny delegací a proto se jedná o "rámcovou úmluvu", která může být opatřena dodatky a protokoly.

Hlavní cíl úmluvy

Konečného textu úmluvy bylo dosaženo 9. 5. 1992, tj. necelý měsíc před UNCED. Cílem úmluvy je, podle článku 2, "...stabilizovat atmosférické koncentrace skleníkových plynů na takové hladině, která předejde antropogenním interferencím s klimatickým systémem". Taková hladina by měla být dosažena v čase dostatečném k zajištění:

• přirozené adaptace ekosystémů na změnu klimatu;
• stálé produkce potravin;
• ekonomického rozvoje trvalého charakteru.

Základní principy úmluvy

Základní principy, na kterých je úmluva postavena, jsou proto následující:

Princip předběžné opatrnosti, tedy vědomí, že s preventivní akcí nelze čekat až na výsledek definitivní vědecké analýzy rizik.

Princip mezigenerační odpovědnosti (základní podmínka tzv. trvale udržitelného rozvoje), který stanoví, že současný ekonomický rozvoj může probíhat jen za okolností, které neohrozí potřeby příštích generací.

Princip společné, avšak diferencované odpovědnosti, který v případě Rámcové úmluvy říká, že "rozvinuté země" nesou hlavní odpovědnost za rostoucí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře.

Závazky stran úmluvy

Dle čl. 4 Úmluvy jsou závazky všech stran Úmluvy formulovány obecně, přičemž se berou v úvahu "národní a regionální podmínky". Strany Úmluvy se zavazují podle čl. 4.1.(a) až 4.1.(e):

• inventarizovat své emise skleníkových plynů;
• sestavit a realizovat národní programy zaměřené na redukci emisí a posílení "propadů" skleníkových plynů;
• podporovat rozvoj relevantních technologií;
• podporovat vědecký výzkum, veřejnou osvětu, výměnu informací;
• vzájemně komunikovat a spolupracovat.

Země Dodatku I

Úmluva je opatřena Dodatkem I, který zahrnuje průmyslově rozvinuté země a země s transformující se ekonomikou. Státy Dodatku I, mezi které patří i Česká republika, se především zavazují:

• Přijmout národní strategii a z ní vyplývající opatření, která omezí antropogenní emise skleníkových plynů a povedou k ochraně propadů a přirozených rezervoárů těchto plynů. Při tom by měl vzít v úvahu, že návrat k dřívějším hladinám antropogenních emisí dosažený koncem tohoto století přispěje k dosažení cíle Úmluvy.
• Šest měsíců po vstupu Úmluvy v platnost připravit Národní sdělení, které bude obsahovat zejména inventuru skleníkových plynů, předpokládané trendy a přijatá opatření (strategii).

Čl. 4.6. umožňuje zemím s transformující se ekonomikou, které jsou zahrnuty v Dodatku I, "jiný stupeň flexibility", a to s ohledem na jejich historické hladiny emisí.

Cesta z Berlína do Kjóta

První konference smluvních stran Úmluvy (anglicky Conference of Parties, zkratka COP; jednotlivé konference se pak označovaly jako COP1, COP2 atd.) se konala v roce 1995 v Berlíně. Do té doby ratifikovalo Úmluvu 127 zemí, které se konference účastnily jako strany Úmluvy. Jak již bylo řečeno, Úmluva je rámcový dokument, který může být opatřen dalšími dokumenty (protokoly. Dodatky apod.). To umožňuje, aby se agenda kolem Úmluvy rozvíjela, aniž by při vyjednávání dalších detailů byl otvírán základní text, který je výsledkem těžce dosaženého kompromisu. Příprava protokolů je tak nejschůdnější cestou k modifikaci Úmluvy, která umožňuje značnou flexibilitu vyjednávání.

Adekvátnost závazků

Nejdůležitějším bodem programu berlínské konference bylo zkoumání adekvátnosti závazků. Podle čl. 4.2(d) úmluvy je první Konference stran úmluvy povinna takové zkoumání provést, aby bylo zřejmé, zda současné závazky dle čl. 4.2(a) a (b) odpovídají cíli Úmluvy (čl. 2). Již před Berlínskou konferencí byl předložen stranám Úmluvy návrh Protokolu zpracovaný Asociací malých ostrovních států (AOSIS) a dále dokument nazvaný "Elementy protokolu", který připravilo Německo. V obou dokumentech je požadováno stanovení závazných emisních limitů a časových termínů.

Berlínský mandát

Proto velkým úspěchem berlínské konference bylo přijetí takzvaného Berlínského mandátu. Tento dokument říká, že současné závazky nejsou adekvátní a že je třeba přijmout cíle jdoucí za rok 2000, a to včetně příslušných emisních limitů. Vycházeje z obtížnosti vyjednávání a z neschopnosti první Konference stran rozřešit v krátkém čase velké množství otázek, strany Úmluvy ustavily Ad hoc skupinu pro další vyjednávání berlínského mandátu (AGBM). Úkolem této skupiny bylo připravit pro konferenci v Kjótu text dokumentu, který by obsahoval závazné kroky ke snížení emisí a jejich časový rámec.

V průběhu let 1996 - 7 však AGBM neučinila velký pokrok. Nejradikálnější návrh na 15% snížení emisí do roku 2010 předložila Evropská unie, přičemž snížení se vztahovalo k roku 1990. Návrhu oponovala nejen celá řada zemí OECD, ale i země OPEC. Ještě několik hodin před zakončením konference v Kjótu nebylo zřejmé, zda text protokolu přijatelný pro všech 160 zemí bude přijat.

Snížit emise o pět procent

Česká republika již před konferencí v Kjótu i během ní podporovala návrhy EU. Nakonec byl poslední den konference, 10. prosince 1997, přijat text protokolu, který umožňuje zemím Dodatku I (průmyslově rozvinuté země) jistou flexibilitu a jako první krok této skupině ukládá povinnost zredukovat své emise o 5,2 %.

Tato redukce se vztahuje na koš šesti plynů, resp. jejich agregované průměrné emise (v jednotkách tzv. uhlíkového ekvivalentu, viz níže) za pětileté období 2008 - 2012. Kromě oxidu uhličitého (CO₂), methanu (CH₄) a oxidu dusného (N₂O), jejichž emise budou porovnávány k roku 1990, se závazek týká hydrogenovaných fluorovodíků (HFCs), polyfluorovodíků (PFCs) a fluoridu sírového (SF₆), jejichž emise mohou být porovnávány buď s rokem 1990 nebo 1995.

V Kjótském protokolu nejsou uvedeny vztahy pro převod emisí jednotlivých skleníkových plynů na jednotnou veličinu. Tento výpočet bohužel není triviální: jednotlivé skleníkové plyny mají nejen různou schopnost vyvolávat skleníkový efekt, ale i různou životnost v atmosféře. Vědecké poznání v této oblasti se navíc vyvíjí. Například "První sdělení ČR o plnění závazků vyplývajících z přistoupení k Rámcové úmluvě OSN o změnách klimatu" z roku 1994 používalo přepočet, podle něhož se potenciál globálního ohřevu (GWP) 1 tuny N₂O rovná 270 tunám CO₂ (tedy oxid dusný je 270krát silnější skleníkový plyn než oxid uhličitý) a 1 tuna CH₄ rovná 11 tunám CO₂. Druhé sdělení z roku 1997 již používalo koeficienty 320 a 24,5.

V současnosti se používá přepočet v poměru:
1 t N₂O = 310 t (CO₂)ekv (uhlíkového ekvivalentu)
1 t CH₄ = 21 t (CO₂)ekv

Přestože ostatní plyny uvedené v Kjótském protokolu mají silnější skleníkové účinky, zůstává oxidu uhličitý nejvýznamnějším antropogenním skleníkovým plynem, neboť je emitován v daleko největším množství.

Ratifikace Kjótského protokolu

Kjótský protokol vstoupí v platnost více než 7 let po svém vzniku. Pro jeho platnost byly totiž stanoveny dvě podmínky, které musely být obě splněny:

• Ratifikace alespoň 55 státy.
• Ratifikace tolika státy Dodatku I, aby jejich podíl na emisích všech států Dodatku I v roce 1990 činil alespoň 55 %.

Se splněním první podmínky nebyl větší problém, neboť rozvojovým státům Protokol neukládá žádné významnější závazky a řada ostrovních či přímořských států má na opatřeních proti změnám klimatu velký, někdy přímo existenční zájem.

Mnohem komplikovanější bylo splnění druhé podmínky. I státy, které Kjótský protokol jednoznačně podporovaly, čekaly s ratifikací na dobu, kdy budou přijata přesná pravidla pro tzv. flexibilní mechanismy (viz dále), odečítání propadů a podobně. O těchto pravidlech se jednalo na řadě dalších konferencí smluvních stran Rámcové úmluvy.

Jako mírnou kuriozitu lze uvést, že ačkoli šlo o specifikaci pravidel Kjótského protokolu, která by formálně mělo projednávat tzv. setkání smluvních stran (anglicky Meeting of Parties, MOP) Kjótského protokolu, jednalo se o nich na konferencích smluvních stran (COP) Rámcové úmluvy, neboť Kjótský protokol neplatil, tudíž se ani nemohlo žádné MOP sejít. Pokud si najdete na webu UNFCCC plné texty příslušných usnesení, má řada z nich zhruba tuto podobu: "COP doporučuje, aby MOP, až se sejde na svém prvním zasedání, přijalo následující usnesení: ...".

Poté, co Protokol definitivně odmítly ratifikovat Spojené státy (jejich podíl na emisích zemí Dodatku I činil cca 36 procent), závisel osud Kjótského protokolu na Rusku. To po dlouhém lavírování skutečně Protokol na podzim roku 2004 ratifikovalo (podle některých komentátorů výměnou za to, že Evropská unie podpoří jeho vstup do Světové obchodní organizace - WTO) a tím umožnilo jeho vstup v platnost.

K 16. prosinci 2004 ratifikovalo Kjótský protokol 132 zemí, z toho 37 zemí uvedených v Dodatku I. Emisní podíl států Dodatku I, které Protokol ratifikovaly, na celkových emisích států Dodatku I je 61,6 %.

Diferencované snížení emisí

Úhrnné redukce emisí o 5,2 % mělo být dosaženo diferencovaným snížením, které je výsledkem jednání mezi zeměmi Dodatku I v Kjótu - EU15, Švýcarsko, Česká republika a další středoevropské země sníží o 8 %, USA sníží o 7 % a Kanada, Maďarsko, Japonsko a Polsko o 6 %. Rusko, Nový Zéland a Ukrajina budou stabilizovat své emise na hladině roku 1990 zatímco Norsko může zvýšit emise o 1 %, Austrálie o 8 % a konečně Island o 10 % (podrobně viz tabulka).

Evropská unie, resp. tehdy patnáctičlenné Evropské společenství (EU15) ratifikovalo Úmluvu jako samostatný subjekt. To umožní 15 "starým" členským zemím EU splnit závazek redukce emisí kolektivně, i když emise některých zemí EU15 vzrostou za deset let od roku 1990 o 10 - 20% (Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko). Oproti tomu se emise Německa podstatně snížily (útlum ekonomiky a následující modernizace bývalé NDR), což zajišťuje celkový nulový růst emisí EU mezi 1990 a 2000.

Poté, co ratifikaci Kjótského protokolu odmítly USA, je ovšem zjevné, že závazek zemí Dodatku I snížit emise o 5,2 procent nebude splněn, a to ani v případě, že všechny ostatní země své závazky bezezbytku splní.

Ekonomické důsledky omezování emisí

Pro většinu průmyslově vyspělých zemí přijaté závazky představují investice do energeticky úsporných technologií, podporu úspor energie v obytném sektoru, vývoj a podporu energeticky méně náročných forem dopravy a podporu udržitelného hospodaření v lesích. Vlády by měly odstranit deformace trhu s energiemi (dotace) a velkoryse podporovat inovace s cílem podpořit energeticky úsporné technologie.

Velikosti nákladů, které musí být vynaloženy na uvedené snížení emisí, závisí na výchozí pozici jednotlivých zemí (především různá struktura palivo-energetické základny a energetická náročnost ekonomiky), se ve vyspělých zemí (OECD) pohybují mezi 40-100 USD/t CO₂. Pokud by byl přijat závazek vysokého a stejného percentuálního snížení pro všechny (např. původní návrh EU na 15% redukci), pak by ekonomické dopady působily především na největší emitenty CO₂, zvláště na USA, Kanadu a Austrálii, kde by náklady byly podstatně vyšší než u ostatních rozvinutých zemí (průměr OECD je 1-2 % HDP).

Flexibilní mechanismy

Základem splnění závazků vyplývajících z Kjótského protokolu má být redukci emisí na území příslušeného státu. Kjótský protokol však umožňuje část závazku splnit pomocí tzv. flexibilních mechanismů. Ty mají průmyslovým státům umožnit, aby zajistily snížení emisí na území jiného státu nebo odkoupily od jiného státu právo vypouštět skleníkové plyny.

Kjótský protokol uvádí tři typy flexibilních mechanismů:

• obchodování s emisemi (Emission Trading, ET);
• společně zaváděná opatření (Joint Implementation, JI);
• mechanismus čistého rozvoje (Clean Development Mechanism, CDM).

Je důležité si uvědomit, že žádný z těchto mechanismů sám o sobě nevede ke snižování emisí skleníkových plynů. Jde "pouze" o způsob, jak pomocí tržních nástrojů snížit ekonomické náklady na omezení emisí. Pro využití těchto mechanismů nejsou žádné přesné limity, nemělo by se nicméně stát, že některý stát na snižování emisí na domácí půdě zcela rezignuje a potřebné kredity si nakoupí či vyslouží v zahraničí. Využití flexibilních mechanismů má být jen doplňkem k vnitrostátním opatřením pro snížení emisí.

Obchodování s emisemi (Emission Trading, ET)

Obchodování s emisemi mezi státy je asi nejprůhlednějším mechanismem. Jestliže se ukáže, že země A emituje např. o deset milionů tun CO₂ méně, než jí ukládá Protokol, může tento rozdíl prodat jiné zemi B. V konečném důsledku země A i B společně plní závazky, pouze dochází k redistribuci emisních limitů mezi A a B. Na tomto základě mohou již dnes kolektivně plnit své závazky např. země EU15.

Společně zaváděná opatření ("Joint Implementation")

Již původní text Úmluvy, čl. 4, paragraf 2(a) uvádí, že rozvinuté země uvedené v Dodatku I mohou zavádět opatření na snížení emisí společně s ostatními stranami Úmluvy a mohou napomáhat ostatním stranám Úmluvy v dosahování cíle Úmluvy. Také čl. 3, paragraf 3 nabádá vlády, aby braly v úvahu taková opatření, která jsou ekonomicky efektivní a zajišťují dosažení kladných efektů při nejnižších možných nákladech.

Na základě čl. 4, pargraf 2(a), se začalo hovořit o "joint implementation", společně zaváděných opatřeních. Berlínská konference rozhodla o "pilotní fázi" JI (začala v roce 1995), která se také označuje jako "activities implemented jointly" (AIJ). Jedná se o dobrovolnou spolupráci, ze které nevyplývají žádné obchody s emisemi (kredity).

S normálním fungováním JI, za které budou započítávány kredity, se počítá od roku 2008, nicméně za některé projekty započaté po 1. lednu 2002 bude rovněž možno nárokovat zisk kreditů.

Z ekonomického hlediska se JI zakládá na rozdílu nákladů na redukci emisí v jednotlivých vyspělých zemích. Průmyslově vyspělé země vykazují rozdíly v energetické náročnosti tvorby HDP, ve struktuře zdrojů energie a ve spotřebě energie v dopravě a obytném sektoru (rozdíly v životní úrovni a stylu). Různou měrou jsou využívány i energetické zdroje neemitující skleníkové plyny, např. atomová energie, větrná energie nebo energie vodních toků. Ani jednotlivá uhlíkatá paliva nejsou z hlediska emisí rovnocenná, např. zemní plyn emituje na jednotku spalného tepla o cca 30 % oxidu uhličitého méně než uhlí.

Ekonomická transformace a JI

Předpokládá se, že v zemích střední a východní Evropy, v nichž probíhá ekonomická transformace, jsou mnohem větší možnosti ekonomicky únosné redukce emisí, a to díky dřívějšímu neefektivnímu využívání tepla a elektřiny. Na základě JI by do takových zemí vstupovali zahraniční investoři, kteří by jako výnos ze své investice dostávali emisní kredity. Přijímající země, tedy ta, na jejímž území byly emise reálně sníženy, by si toto snížení nemohla započíst do svých závazků z Kjótského protokolu; získala by ale zahraniční investice a vyspělou technologii.

Tyto kredity by se vztahovaly ke konkrétním projektům, které by prokazatelně snižovaly emise skleníkových plynů. Kredity by byly obchodovatelné a umožnily by některým zemím splnit závazky z Úmluvy na území jiného státu za ekonomicky oboustranně výhodných podmínek.

Mechanismus čistého rozvoje (Clean Development Mechanism, CDM)

Článek 12 Kjótského protokolu umožňuje zemím Dodatku I podobným způsobem financovat projekty, které musí skutečně snižovat existující emise skleníkových plynů, ve státech třetího světa. Od roku 2000 je možno za příslušné projekty již získávat kredity započitatelné do splnění závazků vyplývajících z Kjótského protokolu.

Mezi diskutabilní způsoby využití mechanismu čistého rozvoje, který pravidla přijatá na COP9 rovněž umožňují, patří vysazování lesů a obecně investice do tzv. propadů (viz níže).

Započítávání propadů

Kjótské závazky nemusí být splněny pouze snížením emisí, ať už doma či v zahraničí. Signatáři mohou také vytvářet a chránit tzv. propady uhlíku (carbon sinks) - umožnit větší ukládání uhlíku v lesích či půdě, takže jejich čisté emise oxidu uhličitého (emise, od kterých je odečten nově uložený uhlík) se sníží. Tyto propady jsou označovány také jako ponory, absorbéry či v žargonu jednání o klimatu zkratkou LULUCF (Land Use, Land Use Change and Forestry Activities - využití půdy, změny využití půdy a lesní aktivity).

Propady jsou hlavní rezervoáry uhlíku na Zemi, počítáme mezi ně živé organismy, půdu a oceány. Všechny suchozemské organické propady pohltí ročně kolem 102 gigatun uhlíku ve formě CO₂ spotřebovaného fotosyntetickou asimilací (produkcí organických molekul z CO₂ a vody za spoluúčasti slunečního záření). Toto množství představuje přibližně 14 % celkového atmosférického uhlíku. Dýcháním těchto organismů, tedy produkcí CO₂ se však necelá polovina takto vstřebaného uhlíku do atmosféry vrací. Podobně oceány odčerpají rovněž na základě chemických a biologických dějů z atmosféry 92 Gt uhlíku, přičemž plných 90 Gt zase povrchové vrstvy vody do atmosféry vrátí.

Pro některé země by budování nových lesů mohlo být levnější než redukce průmyslových emisí. Na jednáních COP7 v marockém Marrákeši byly přijaty limity pro jednotlivé země, určující maximální výši propadů, které mohou odečíst od svých emisí.

Počítání kreditů

Výše zmíněné flexibilní mechanismy rozhodně nezjednodušují evidenci toho, zda ten který stát plní své závazky vyplývající z Kjótského protokolu. Spočíst emise skleníkových plynů není jednoduchá záležitost ani při nejlepší vůli (a je otázka, zda by byl vůbec zjistitelný nepříliš okatý pokus některé země o podvod vylepšující její emisní bilanci). Vzorce pro přepočet různých skleníkových plynů na ekvivalentní množství oxidu uhličitého se také, jak je uvedeno výše, neustále mění. Jen velmi obtížně si lze představit, jak do evidence závazků z Kjótského protokolu zapadne například právě spuštěný systém obchodování s emisemi v rámci EU, jestliže ta zahrnuje státy se společně sdíleným závazkem (EU15), státy s individuálními závazky, ale i dva státy bez emisních limitů (Kypr a Malta).

Tohoto problému si jsou členské státy Úmluvy pochopitelně vědomy. Proto využívat flexibilních mechanismů budou moci jen státy, které řádně evidují své vlastní emise a vytvořily registr pro evidenci získaných kreditů. Sekretariát UNFCCC povede nezávislou evidenci transakcí ("transaction log"), která by, spolu se zprávami jednotlivých zemí o plnění jejich závazků včetně využití flexibilních mechanismů, měla být přístupná veřejnosti.

V květnu 2005 se experti smluvních stran Rámcové úmluvy sejdou v německém Bonnu, kde mají neformálně jednat o dalších krocích v boji proti klimatickým změnám. Na podzim 2005, konkrétně 7. - 18. listopadu, se sejde další, již jedenáctá konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách. Význačná bude tím, že půjde současně o první setkání smluvních stran Kjótského protokolu.

Právě v roce 2005 mají podle Kjótského protokolu začít jednání o závazcích smluvních stran pro období po roce 2012. Na to, zda má vůbec smysl v nastoupené cestě pokračovat, však panují rozdílné názory. USA se na poslední konferenci v Buenos Aires (COP 10) rázně postavily proti oficiálním jednáním o budoucích závazcích a italský ministr životního prostředí Altero Matteoli se nechal slyšet, že po roce 2012 by měla být platnost Kjótského protokolu ukončena. Podle jeho názoru, který je v příkrém rozporu s oficiálními názory Evropské unie, by právně závazný Protokol měly nahradit dobrovolné závazky, pro něž by bylo možné získat i USA, Čínu a Indii.

Takovéto řešení by asi potěšilo ty státy, které své závazky vyplývající z Kjótského protokolu nesplní. Trestem pro ně totiž má být zpřísnění limitů emisí skleníkových plynů ve druhém "závazkovém" období (tedy po roce 2012).

Stát	Limit emisí 1)	Datum ratifikace
Austrálie	108	nehodlá ratifikovat
Belgie	92	31. 5. 2002
Bulharsko*	92	15. 8. 2002
Česká republika*	92	15. 11. 2001
Dánsko	92	31. 5. 2002
Estonsko*	92	14. 10. 2002
Evropské společenství 2)	92	31. 5. 2002
Finsko	92	31. 5. 2002
Francie	92	31. 5. 2002
Chorvatsko*	95	dosud neratifikovalo 3)
Irsko	92	31. 5. 2002
Island	110	23. 5. 2002
Itálie	92	31. 5. 2002
Japonsko	94	4. 6. 2002
Kanada	94	17. 12. 2002
Lichtenštejnsko	92	3. 12. 2004
Litva*	92	3. 1. 2003
Lotyšsko*	92	5. 7. 2002
Lucembursko	92	31. 5. 2002
Maďarsko*	94	21. 8. 2002
Monako	92	dosud neratifikovalo
Německo	92	31. 5. 2002
Nizozemí	92	31. 5. 2002
Norsko	101	30. 5. 2002
Nový Zéland	100	19. 12. 2002
Polsko*	94	13. 12. 2002
Portugalsko	92	31. 5. 2002
Rakousko	92	31. 5. 2002
Rumunsko*	92	19. 3. 2001
Ruská federace*	100	18. 11. 2004
Řecko	92	31. 5. 2002
Slovensko*	92	31. 5. 2002
Slovinsko*	92	2. 8. 2002
Spojené království Velké Británie a Severního Irska	92	31. 5. 2002
Španělsko	92	31. 5. 2002
Švédsko	92	31. 5. 2002
Švýcarsko	92	9. 7. 2003
Ukrajina*	100	12. 4. 2004
USA	93	nehodlají rafitikovat

Zdroj: UNFCCC

Poznámky a vysvětlivky:
* Hvězdičkou jsou označeny země přecházející na tržní ekonomiku.
1) Limit emisí je uveden v procentech a udává poměr průměrných emisí za pětileté období 2008 - 2012 oproti základnímu roku, kterým je zpravidla rok 1990,
2) Evropským společenstvím se zde míní 15 "starých zemí" Evropské unie (tedy před rozšířením EU z května 2004). Tyto země se zavázaly splnit své závazky z Kjóta společně, je tedy možné, že některé země EU15 svůj závazek fakticky nesplní, ale EU15 jako celek ano.
3) Chorvatsko tvrdí, že není schopno stanovený cíl snížení emisí splnit a žádá proto jeho změkčení, viz stránka chorvatského ministerstva životního prostředí.

---

reklama

---