Studie: Samovolná obnova opuštěných vápencových lomů svědčí ohroženým druhům víc než nákladné rekultivace
 |
|
|
Houbův lom - lom pod Zlatým koněm v Českém krasu, který byl ponechán samovolné obnově. Žijí v něm vzácné (leso)stepní druhy.
Licence: Všechna práva vyhrazena, svolení k použití na serveru Ekolist.cz u článku o přírodní rozmanitosti ve vápencových lomech.
|
|
| Foto: Marián Trnik |
Ve střední Evropě bývají běžně užívány dvě metody obnovy vytěžených míst. Při první, technické rekultivaci, je místo po těžbě obvykle překryto vrstvou úrodné zeminy, která je následně oseta směsí trav a bylin, případně jsou dosazeny ještě křoviny a stromy. Druhá metoda spočívá v ponechání plochy samovolnému vývoji bez přímého výsevu a sázení. Ačkoliv se druhá metoda jeví jako méně náročná a je taky výrazně levnější, je užívána daleko méně, což snad souvisí s potřebou „zahlazovat a léčit jizvy v krajině“, a tak nepřímo zabraňovat půdní erozi, která by mohla ohrozit zemědělskou a lesnickou hospodářskou činnost. Donedávna neexistovalo podrobnější srovnání obou metod z hlediska přínosu pro ochranu přírody. Řada dosud publikovaných studií byla totiž omezena pouze na jednu rostlinnou či živočišnou skupinu a nenabízela širší porovnání.
Právě studie týmu Roberta Tropka ale tuto situaci změnila. Autoři obě metody obnovy vytěžených ploch porovnávali ve vápencových lomech v Českém krasu. Území bylo vybráno cíleně, protože právě vápencový podklad umožňuje vývoj druhově bohatých přírodních společenstev, jako jsou například vápnomilné trávníky. Do studie bylo zahrnuto deset skupin členovců, například brouci, pavouci, motýli a mnohonožky (celkem 692 druhů), v návaznosti na výskyt cévnatých rostlin. Kromě porovnání množství druhů na technicky rekultivovaných a samovolně obnovovaných plochách se autoři soustředili ještě na další významnou okolnost – jaká je míra ohroženosti daných druhů podle Červené knihy ohrožených druhů. Z celkem deseti výzkumných ploch připadala na každou z metod obnovy polovina.
Dohromady nakonec autoři odchytili 23 826 exemplářů příslušných skupin členovců a sledovali celkem 153 druhů cévnatých rostlin. V prostém porovnání druhové bohatosti, tedy množství přítomných druhů, se technicky rekultivované a samovolně zarůstající plochy nelišily. Ale právě výskyt specializovaných a vzácných druhů byl výrazně vázán na plochy ponechané spontánní obnově. Na nich analýzy prokázaly vysoký podíl druhů extrémních suchých stanovišť, lesních stepí a udržovaných pastvin (14 %) a druhů zastoupených v národním seznamu ohrožených organismů (10 %). Zcela mimořádné bylo znovuobjevení druhu ploštice Platymetoius guttatus, která byla na území ČR považována za vyhynulou.
 |
||
|
Technicky rekultivovaná část lomu Na Cikánce v Praze-Radotíně. Jeden z autorů studie, ekolog Tomáš Kadlec, uvádí: "Jde o typický příklad, jak biotopy po rekultivaci vypadají: po navezení hlíny se místo obvykle zatáhne třtinou a rychle rostoucími dřevinami, případně se tam provede výsadba stromů. Na takových místech pak obvykle nežije nic kromě běžnějších druhů".
Licence: Všechna práva vyhrazena, svolení k použití na serveru Ekolist.cz u článku o přírodní rozmanitosti ve vápencových lomech.
|
||
| Foto: Marián Trnik |
Opuštěné lomy, výsypky, povrchové doly nebo těžní jámy jsou na mnoha místech ČR jedinými místy výskytu vzácných živočichů a rostlin. Důvodem je podle vědců především přítomnost mnoha rozmanitých ploch, často s extrémními podmínkami pro život biologických druhů. Nedostatek živin, vláhy a vysoké teploty udržují na těchto plochách rostliny ve fázi raného vývoje a neumožňují rychlé zarůstání lokality náletovými dřevinami. V moderní krajině jsou podobně „nepříznivé“ podmínky vzácné, protože lidé cíleně zvyšují produktivitu půdy intenzifikací zemědělského a lesnického hospodaření, a tak se druhy řídce zarostlých stanovišť stávají těmi nejvíce ohroženými.
Ze studie vyplývá, že samovolně obnovované plochy vytěžených vápencových lomů pomaleji zarůstají vegetací, mají v nich větší zastoupení obnažené horniny a více se v nich shromažďuje rostlinný opad. Tím dochází k vytvoření řady drobných stanovišť s rozmanitými podmínkami, které jsou právě vyhledávány specializovanými druhy. Tato pestrá mozaika se však při technické rekultivaci nevytváří. Nasypaná svrchní úrodná vrstva půdy zakryje nerovnosti v členité půdě a dodá množství živin. Uměle vysévané druhy však patří mezi ty odolné a „nepustí“ mezi sebe specialisty vyhledávající vyhraněné podmínky. Jeden z autorů studie, Martin Konvička, to shrnuje následovně: „V České republice dochází na úrovni krajinného hospodaření k potírání dvou extrémů – jsou to raná a velmi pozdní stadia sukcese. Těmi prvními jsou například říční náplavy a suťové svahy, druhými pak třeba pralesní stadia lesů. Současné hospodaření vytváří uniformní krajinu. Ohrožené druhy však z principu vyhledávají právě ona nedostatková, ohrožená stanoviště. Technologická rekultivace pak nevytváří nic jiného, než co se nachází všude kolem.“
Ačkoli je podle autorů studie zřejmé, že samovolná obnova je pro uchování přírodní rozmanitosti daleko výhodnější než technická rekultivace, praktikuje se jen zřídka – v ČR například neexistuje zákonem daný podíl území, který by se po těžbě musel ponechat „jen tak“, v Německu je tento podíl stanoven na 15 % a v ostatních evropských zemích je to podobné. Celosvětově přitom prý těžební plochy zabírají přibližně 1 % souše, což představuje krajinu s obrovským potenciálem pro přírodní rozmanitost. Podle autorů studie by tak samovolná obnova měla dostávat vždy přednost, pokud by jiné veřejné zájmy (například ochrana před erozí, před úniky nebezpečných látek, využití území pro rekreaci apod.) nevyžadovaly technické rekultivace. Byla by totiž nejen šetrnější k ohroženým druhům, ale i podstatně levnější.
Další informace:
Informace o studii byly v době zveřejnění tohoto článku tady: http://www3.interscience.wiley.com/journal/123224674/abstract
reklama
