Chůze je dobrá
Začal se protloukat, jak se dalo, vzdělával se ve veřejných knihovnách a po čase se vydal i na dlouhé cesty přírodou. Toulání bez domova a bez peněz se oddával většinu svého života a svým nadšením pro svobodu, přírodu a otevřené vyjadřování začal strhávat další lidi. Podílel se na založení několika společenství, která se nechtěla plně začlenit do "normální" společnosti. Mnohá z nich existují už desítky let.
Dámy a pánové!
proč je svět tak přeplněn věcmi!
většinou jsou zbytečné, ošklivé, blbé.
když si jdu do supermarketu říci o rybí kosti
jsem vždy otřesen vším tím nesmyslem.
nejpodivnější
nad meze mého chápání:
TOALETNÍ PAPÍR.
 |
|
| Nanao Sasaki a Jiří Wein. | |
| Foto: Jan Stejskal/EkoList
|
Dodnes píše básně, v kterých se prolíná východní průzračnost a strohost s myšlením Západu. Abychom si je vůbec mohli v češtině přečíst, musel se Nanao před víc než dvaceti lety setkat s Čechem Jiřím Weinem. "Pobýval jsem tenkrát v Novém Mexiku v komuně Lama Foundation. Doslechl jsem se, že tam prý v horách žije sám nějaký Japonec. Bylo to tak, přespával tam v bývalém medvědím brlohu, později obýval odstavený autobus." Tak se spřátelili.
První kniha Nanaových veršů v češtině vyšla nedlouho po listopadu 1989 v Pražské imaginaci. Druhou, rozšířenou verzi připravilo v roce 2002 nakladatelství Jitro. Jiří Wein chápe překládání Nanaových veršů jednak jako uvedení japonského básníka do českého kulturního prostředí, zároveň ale i jako splácení dluhu svému velkému příteli a učiteli. "Víte, Nanao a jeho přátelé Gary Snyder a Allen Ginsberg jsou taková svatá trojka," vypravuje Jiří Wein. "Rozdíl mezi nimi ale byl - já respektuji Nanaa už dlouhý čas jako svého učitele a pro Allena a Garyho to bylo stejné, i oni Nanaa respektovali jako svého učitele."
S Garym Snyderem pojil Nanaa zájem nejen o východní spiritualitu, ale také o přírodu. "Když jsme se viděli poprvé, jen jsem si celý šťastný řekl: Ó, tady to je můj bratr," vzpomíná Nanao na setkání se Snyderem. Společně pak v šedesátých letech organizovali odpor proti zničení
ostrova Suwa-no-se (víc viz rozhovor) a také navštívili australské domorodce. Na ekologické problémy své z(Z)emě Nanao upozorňuje dodnes. Jednou z jeho posledních akcí byla každoroční stopadesátikilometrová pouť podél řeky Nagara. Deset let chodil jeden rok od pramene k ústí řeky a další rok opačně. Chtěl tím zabránit výstavbě přehrady na jedné z posledních živých řek v Japonsku. A každý rok se k Nanaově pouti přidávali další lidé. "Bylo to pěkné, takové vlídné," tvrdí Nanao.
Kdo mi snědl výhonky šťovíku,
mé nejoblíbenější zeleniny
- opice, jelen, divočák, nebo medvěd?
Nanao vytvořil příběh, kterým se přiblížil k velkým východoasijským putujícím básníkům. Nejznámější z nich, Li Po, putoval čínskými provinciemi už v 8. století a pro své neobyčejné nadání byl nazýván nebešťanem, který sestoupil na Zemi. Jeho melancholické verše často prodchnuté úžasem nad velkolepostí přírody přežívaly 300 let pouze v opisech a ústním podání a až v polovině 11. století vyšly poprvé tiskem. Od té doby stále přitahují nové a nové příznivce. Podobně tulácký život prožil v druhé polovině 17. století japonský básník Bašó, který jako první začal psát verše ve formě haiku. I v nich nalezneme neobyčejně půvabné obrazy sepětí s přírodou, Bašó sám ostatně na Li Pa vědomě navazoval.
Nanao se i ve svých 81 letech drží jejich příkladu. Stále cestuje po světě, píše básně a každý den si zpívá: "Zpěv je pro mě něco jako jídlo, bez toho nemůžu být." Potulný básník má teď základnu asi 150 kilometrů od Tokia v přestavěném vepříně. Ani to ale není konečné místo a podle Jiřího Weina se brzy zase někam přesune. Stáří se však nevyhýbá nikomu a na každé cestě je nutné odpočívat. "Myslím, že Nanao jednoho dne odejde úplně, prostě zmizí. Začíná se to už objevovat i v jeho básních z poslední doby," říká Jiří Wein.
Recenze vyšla v tištěné EkoListu v listopadu 2004.
reklama
