Dvakrát poněkud nadivoko

V těchto dnech stojí za to zajít v Brně na dvě výstavy spojené s přírodou, v obou případech zajímavým a originálním způsobem. Přesto je každá výstava zcela jiná co do velikosti, použitých technik, zaměření, ale i úrovně „výstavnického umění“.

Boubínský prales, 1958-1959. Všechna práva vyhrazena.
Foto: Čestmír Krátký/Moravská galerie v Brně

První výstava, nazvaná Neregulováno. Prales ve fotografii a konaná na půdě Moravské galerie, přichází s připomenutím kulatých výročí založení, které tento rok slaví dva české pralesy (Žofín roku 1838 a Boubín 1868). Autoři výstavy ovšem vědomě nechtěli rozmnožovat vědecký přístup k ochraně přírody či odkazovat na přírodovědecké studium (pra)lesních společenstev. Jejich snahou bylo podívat se na pralesy nejen skrz přírodovědecký rozměr, dnes často dominující v ochraně přírody, ale zaujmout i úhel pohledu, který je nám všem vlastně bližší, který vyplývá z naší kultury a díky němuž (a ne primárně díky přírodním vědám) jsme si uvědomili hodnotu takových území či scenérií. Je to pohled, který přiznává pralesům a divočině i hodnotu emocionální a kulturní, a nejen (jakkoli zajímavou!) hodnotu lesnicko-hospodářskou nebo naopak čistě teoreticky přírodovědeckou.

Jako vhodné médium snažící se zprostředkovat tyto hodnoty byla vybrána fotografie, která z uměleckých druhů nabízí asi nejbezprostřednější záznam zkušenosti s divokou spletí podrostu i s příšeřím mohutných stromů a jejich zbytků pralesa mírného pásu. Kurátorům výstavy (Antonín Dufek, Dana Zajoncová) však nešlo o pouhý záznam pralesních scenérií a zákoutí, nešlo jim o pokusy zaznamenat divočinu v oslavovaných rezervacích a dalších podobných místech (například v Mionší, na Pálavě, v Českém středohoří atd.). Hlavním objektem výstavy totiž není ani tak divočina lesních porostů, jako spíš divokost, neregulovanost sama. Tedy to, co zdůrazňoval už Henry David Thoreau a v novější době Gary Snyder. Ne divočina ve smyslu nějakého typu člověkem nezasažené krajiny nebo typ procesu v přírodovědeckém slova smyslu, ale divokost jako obecná vlastnost. Ta je sice možná nejlépe pozorovatelná v pralesích, nejdůležitější je ale její přítomnost v lidech samotných i v jejich vztahu k okolí.

Neregulovanost nejenom jako doporučení při správě lesů, ale spíš obecně pro přístup k přírodě vnitřní i vnější. Je potom skoro jedno, zda divokost najdeme v opravdovém pralese, jak to na svých fotografiích skvěle dokázali už nežijící Rudolf Janda (viz rovněž Ekolist 07/2006), Josef Sudek či bývalý emigrant Čestmír Krátký, nebo ve zcela komorních fotografiích divokého přírodního „chaosu“ spletených větviček jako na dílech fotografů mladší generace Petra Zinkeho či Filipa Skaláka, jež upomínají na to, že divoký prales můžeme najít prakticky kdekoliv. Někdy je nespoutaná divokost vidět nejlépe na kontrastu s pravidelným lidským předmětem jako na fotografiích Mileny Valuškové, jindy si ji můžeme uvědomit ve zdánlivě klidné hře světel a stínů na sérii fotografií Miloše Šejna. Někdy se neregulovanost a divokost může projevit i v tom, že přestaneme regulovat své vjemy a na fotografiích se nám začnou mihotat světélkující bytosti z pomezí zvířecího či snad už pohádkového světa Bohumíra Prokůpka, jindy se přímo objeví v podivných a děsících postavách napůl schovaných v lesním stínu od Václava Jiráska. Nemůžeme tady bohužel vyjmenovat všech třicet vystavujících fotografů, i když by si to zasloužili asi všichni – v každém případě se autorům podařilo připravit jednotnou a sevřenou expozici. Do Moravské galerie tak můžeme zajít na výstavu, která nemá nabídnout průřez českou fotografickou tvorbou týkající se pralesů (to bychom jistě našli nezastoupené tvůrce často i známých jmen), ani nějaké systematické zobrazení jednotlivých pralesních rezervací, ale především zprostředkovat dojem oné divokosti, která stojí za obdivem a následně i za ochranou konkrétní pralesní „divočiny“. A to při vědomí toho, že plně zobrazit nejen divokost, ale i divočinu, ba prales a les sám je vlastně nemožné, jak si ostatně všímá text Johna Fowlese v záhlaví katalogu (viz rámeček).

Bez názvu. Všechna práva vyhrazena.
Kresba: Jiří Sádlo, repro Pavel Klvač

Druhou výstavou s titulem Staré škvarky, značně skromější, se tímto způsobem na veřejnosti poprvé představuje geobotanik a bohém Jiří Sádlo. Donedávna byl znám širší veřejnosti spíš jako zdatný terénní botanik, autor objevných a často i vtipných textů z oblasti svého odborného zájmu (mj. Krajina jako interpretovaný text), ale i neméně zdatný a vtipný návštěvník restauračních zařízení a nepřekonatelný interpret moravských lidových písní. Pak ovšem přišla kniha Krajina a revoluce (viz Ekolist 10/2005), v níž se jako hlavní autor pokusil o spojení ekologických a historických aspektů krajiny, a Sádlova činnost vyvolala zaslouženou širší pozornost. Autor však nezůstal jen u literaury odborné a pokračoval úspěšnou expanzí do krásné literatury. Jeho knížečka Prázdná země byla nominována na Magnesii Literu (viz Ekolist 04/2008). Teď Jiří Sádlo ve stylu správných renesančních osobností expanduje i do umění výtvarného.

Na chodbách u katedry environmentálních studií FSS MU vystavuje péčí místního okrašlovacího spolku své kresby. S výstavou recenzovanou výše je pojí jistá neregulovanost, byť opravdu přírodních námětů je zde pomálu. Zato se Sádlo představuje jako kreslíř městských krajin, především krajin hospodských, které jsou plné půllitrů a popelníků. Jiří Sádlo zjevně nejčastěji tvořil při pobytu ve svých oblíbených zařízeních, kde dokázal pokreslit a popsat několik desítek sešitů různými hospodskými výjevy, ať už s figurální tematikou či zátišími. Všechny tyto drobné práce prozrazují výborný pozorovací talent, výtvarný cit i jisté zaujetí pro zobrazované prostředí (které občas doslova prosáklo až do autorových sešitů), proto není divu, že Sádlovi slouží hospoda i jako metaforický příklad třeba při výkladu ekosystémů a vůbec fungování přírody. V mistrově díle ovšem najdeme i nečetné obrázky přírodních motivů, z nichž především nákresy keřů určené primárně pro vědecké použití mají i nesporné výtvarné kvality. Je vidět, že Jiří Sádlo dává před lesní vegetací přednost lesostepi či bezlesí.

Rozsahem skromná výstava nabízí i letmé ohlédnutí za širší škálou výtvarných přístupů a námětů autora, takže vidíme i různé hříčky ve stylu jiných umělců nebo pár portrétů. Doufejme, že Jiří Sádlo nezůstane u jedné výstavy a buď uspořádá ze své pozůstalosti – protože dnes už prakticky nekreslí – něco dalšího, nebo se časem odváží hojněji doprovodit kresbami i své texty (zatím tak učinil pouze v knize Biologie krajiny, ale to byly většinou nákresy a schémata).

Neregulovaný katalog „Nikde jinde se naše dva nejlepší způsoby reprodukování reality, totiž slovo a fotografický aparát, nedostávají do takových rozpaků; nedaří se jim zachytit zvuk (či jeho naprostou absenci) a vůni lesa, jeho charakter a nálady, univerzálnost, rozličné úrovně vertikálního vzedmutí od kořenů až po vrcholky stromů, rozsah rozličných forem života a tajuplnou křehkost jejich složitých vzájemných vztahů. Lesy připomínají jistým způsobem moře, neboť pro svoji rozmanitost a nesmírnou rozlohu nám dovolí zachytit pomocí smyslů jen nepatrné výseky a letmé průniky do jejich hloubi. Vítězí nad hledáčkem fotoaparátu, skicákem, plátnem, nelze je uvěznit v rámu; i slova jsou k postižení reality obdobně zbytečná, beznadějně těžkopádná a vyčpělá.“ John Fowles (Strom) Těmito slovy otevírá v katalogu k výstavě Neregulováno. Prales ve fotografii svůj příspěvek kurátor Antonín Dufek a dodává, že celá výstava může posloužit jako důkaz jak pro, tak i proti tvrzení Johna Fowlese. S určitým nadhledem je možné říct, že podobně je na tom i graficky velmi pěkně zpracovaný katalog. Doprovodné texty environmentalistky, ekologa, na přírodu zaměřeného estetika a historika umění k tématu pronikají z různých stran, a ačkoli jsou přínosné, nemůžou ho ani zdaleka vyčerpat. Způsoby zachycení divokosti, představené na výstavě, jsou v katalogu přiměřeně zastoupeny, i tak je však snímků v knize mnohem méně než v galerii – proto je pro obdivovatele pralesů a divokosti přínosný nejen katalog, ale hlavně návštěva galerie. Při představě, kolik je fotografií například Rýchorského pralesa nebo kolik vynikajících snímků třeba Rudolfa Jandy muselo zůstat stranou, je však jasné, že i výstava je jen velmi omezeným výběrem, který má především upozornit na fenomén divokosti – pralesy jsou jeho obzvlášť charakteristickým reprezentantem. Snad jediná výtka vůči knize by mohla směřovat k reprodukci některých fotografií, zvlášť Měsíc Pavla Berkoviče a David Cysaře vypadá v katalogu jinak než na výstavě. Gary Snyder, v katalogu rovněž citovaný, v jedné své básni říká, že příroda není kniha, ale performance, čímž má na mysli, že přírodu není možné jakýmkoli statickým způsobem „přečíst“, protože je to proces, zkušenost, neustále se proměňující energie. K podobnému vidění se v katalogu hlásí i Petr Zinke. Těm nejlepším fotografiím z výstavy i katalogu se daří přiblížit právě k tomu, co podle Fowlese ani nejde – k zachycení pralesů v jejich neustávající proměnlivosti, tajuplné provázanosti a až závratné mohutnosti. jst

Převzato z tištěného Ekolistu č. 12/2008

---

reklama

---