Ekologismus a ekonomismus Václava Klause
 |
|
| Václav Klaus představuje svou knihu v pražské kavárně Slavia.. | |
| Ilustrační foto: Hugo Charvát/Ekolist |
Z hlediska obsahu je Klausova kniha pokusem o polemiku se současným environmentálním myšlením a z něj vyplývajícím politickým usilováním. Klaus se přitom současný environmentalismus pokouší napadnout hned ze tří různých hledisek. V úvodu knihy a v první kapitole nazvané „Vymezení problému“ kritizuje samotné environmentální hnutí a jeho myšlenková schémata. V kapitole druhé, třetí, čtvrté a páté se snaží dokázat nenahraditelnost ekonomického (neoliberálního) a škodlivost environmentálního pohledu na současné problémy lidstva a konečně v kapitole šesté na problému klimatických změn ukazuje způsoby, jakým environmentalisté zneužívají „tvrdé“ vědní disciplíny. Podívejme se na každou ze tří základních polemik knihy zvlášť.
V první kapitole své knihy se Václav Klaus snaží představit a velmi ostré kritice podrobit environmentální myslitele i celé environmentální hnutí. Takový začátek je z hlediska logiky knihy správný a důkladná kritika environmentálních myslitelů v českém prostředí je navíc rozhodně potřebná.
Čtenář by tedy očekával podrobný rozbor nejznámějších environmentálních myslitelů, nástin logiky vývoje jednotlivých environmentálních ideologií a osvětlení vztahu mezi environmentálním hnutím a těmito ideologiemi. Václav Klaus však nic podobného nenabízí. Environmentální myslitele zastupuje Václavu Klausovi politik (!) Al Gore, politik (!) Martin Bursík a biolog-environmentalista Paul R. Ehrlich. Jména jako E. Odum, A. Leopold, A. Schweitzer, A. Naess či J. B. Callicott, z nichž je každý pro environmentální myšlení násobně významnější než součet prvně zmíněných tří dohromady, se v knize vůbec neobjevují. Klause totiž environmentální myšlení tak, jak se reálně vyvíjelo a vyvíjí, nezajímá. Nepotřebuje se s ním vypořádat. Klause zajímá pouze environmentalismus tak, jak si jej – bez znalosti skutečné věci – myšlenkově zkonstruoval.
To dosvědčuje i práce s kritiky environmentálního hnutí. Ti, kteří se (i velmi kriticky) dlouhodobě zkoumání environmentálního hnutí věnují, úplně chybí. M. Dianiho, B. R. Taylora či A. Dobsona Václav Klaus při svém studiu environmentalismu nečte a místo nich jako odborníky na environmentální myslitele a hnutí studuje ekonoma Karla Kříže, ekonoma Marka Loužka, politika Martina Římana a žurnalistu Ivana Brezinu, které doplňuje poradce prezidenta Michal Petřík. Odkazy na původní díla zásadních environmentálních myslitelů a vědeckou sekundární literaturu jsou nahrazeny citacemi článků už zmíněných „odborníků“ na environmentální hnutí, pana Římana, Loužka a Breziny z Hospodářských novin, Mladé fronty Dnes a Newsletteru CEPu. Z hlediska vědeckého přístupu jsme se tím ocitli v čiré frašce.
Nejvýrazněji vystupuje Klausův anti-environmentální apriorismus v části věnované vztahu environmentalismu k fašismu a nacismu. V době, kdy jsou v České republice k dispozici jak vynikající odborné souhrny (například soubor studií „How Green Were the Nacis? – Nature, Environment, and Nation in the Third Reich“), tak obsažné monografie (příkladem budiž kniha „Blood and Soil – R. W. Darmé and Hitler´s ‚Green Party‘“), využívá Klaus jako jediný zdroj své argumentace špatný český překlad knihy dvou radikálně levicově orientovaných sociálních ekologů (Janet Biehlová, Peter Staudenmaier). Vycházet při pokusu o konzervativně-liberální kritiku současného environmentalismu z ideologicky podjaté brožury marxizujících anarcho-ekologů je jistě možné. Přehlédnout faktografické chyby zmíněné brožury a ignorovat práce daleko kvalitnější by však zkušený a nezaujatý myslitel v žádném případě neměl.
První část knihy nám tedy Václava Klause představuje jako člověka, který ke svému poznání světa a svým hodnotovým soudům nepotřebuje znát a studovat skutečnost a její dosavadní vědeckou reflexi. Připomíná tím mentalitu českých environmentálních hnutí počátku 90. let minulého století, kdy se přesvědčení navzájem ujišťovali o své pravdě a názory ostatních nebyly důležité. České environmentální hnutí však za těch patnáct dvacet let dospělo dál, což se o Václavu Klausovi vzhledem k první části jeho knihy říci nedá. Studium materiálů lidí, kteří věc vidí úplně stejně jako já, a důsledná ignorace uznávaných odborných textů o úctě k pravdě a snaze pochopit realitu jednoduše nesvědčí.
V druhé části knihy, zahrnující kapitoly dva až pět, se Václav Klaus snaží prokázat dvě teze. Tezi o vědeckém charakteru ekonomie a její schopnosti zodpovídat základní otázky týkající se politického rozhodování a tezi o nevědeckém charakteru environmentalismu a jeho praktické nepoužitelnosti.
Na rozdíl od první části zde najdeme pasáže velmi přesvědčivé (pasáž věnující se diskontování a principu časové preference), historicky nefalšující (pasáž věnovaná sázce P. Ehrlicha a J. L. Simona o dostupnosti zdrojů) a taky pasáže prokazující Klausovu schopnost přesného abstraktního myšlení (kritika vědeckého charakteru environmentálních předpovědí).
Bohužel je však Klausova schopnost kritické racionality omezena výhradně na kritiku vybraných předpokladů environmentalistů a celá část knihy se tak stává logicky nekonzistentní. Nelze totiž tvrzením „… proto jakékoli dnešní pravděpodobnostní propočty nemají pro budoucnost skoro žádný smysl“ (str. 59) vyvracet smysluplnost odvahy environmentalistů předvídat budoucnost a zároveň o stránku dřív nekriticky předpokládat, že „v každém případě je jasné, že budoucí společnost bude mnohonásobně bohatší než dnes“ (str. 58).
Jestliže je budoucnost lidské společnosti z principu nepředpověditelná, jak Klaus dokazuje ve své kritice environmentálního skepticismu a jak před ním ukázal ve svém díle Karl Popper či Imre Lakatos, jak může zároveň východiskem víc než poloviny svých úvah stanovit stálý růst společenského bohatství v blízké i daleké budoucnosti? Jak může vědecky vzdělaný člověk, který obdivuje Hayeka a Poppera, odvozovat z historického vývoje společnosti její vývoj budoucí? Fakt, že západní společnosti dlouhodobě prosperují, nevypovídá přece nic o jakémsi platném společenském zákonu stálé prosperity. Lidská společnost může být za 50 nebo 100 let mnohem bohatší, ale může být taky daleko chudší či ovládaná novým totalitním režimem. Budoucnost záleží na tisících rozhodnutí milionů jednotlivých lidí, nikoliv na věšteckém prodlužování dosavadních historických trendů. Toto pravidlo přitom neplatí pouze pro skeptické environmentální myslitele, naprosto stejně platí i pro optimistické ekonomy.
A zde se objevuje zásadní problém – důsledné přijetí tohoto pravidla by výrazně narušilo vypovídací hodnotu mnoha grafů, které Václav Klaus použil ve své knize. Proto je metodická skepse a slabá verze vědecké racionality přípustná v případě environmentálního myšlení, ale vytrácí se, když dojde na základní předpoklady Klausovy neoliberální ekonomie. Buďme výběrově kritičtí, říká nám nepřímo Klaus. Bojujme za pravdu, ale pouze pokud na ní máme zájem. Pokud se hodí. Takže ani druhá část Klausovy knihy o úctě k pravdě příliš nesvědčí.
Šestá kapitola knihy nazvaná „Jak je to s globálním oteplováním“ je podle mého názoru klíčem k zodpovězení otázky, jak a proč kombinuje Václav Klaus vědecké postoje s výběrovou naivitou a ideologickou manipulací. Kapitola je z hlediska odkazů na vědecké autority zdaleka nejlepší z celé knihy. Klaus se v ní dokonce snaží své stanovisko podpořit rozborem vybraných dat Českého hydrometeorologického ústavu. Jenže při druhém či třetím čtení zjistíte, že Klaus i při řešení otázky existence a závažnosti klimatických změn cituje pouze a výhradně autory, kteří tvrdí to co on, a vybírá si pouze ty údaje, které potvrzují jeho stanovisko. Stručně řečeno: cituje pouze víc, nikoliv jinak. Klausovi ani zde nejde o hledání odpovědi na otázku, jak to tedy ve skutečnosti je, ale o dohledávání důkazů potvrzujících jeho teorii. Carl G. Hempel tento postoj nazýval degenerativní vědou. Vědou, která se nikdy nemýlí, protože stojí na souboru nekritizovatelných dogmat, jejichž pravdivost se nikdy nestane předmětem zkoumání. Věda, která objevuje 100 % pravdy. Věda, která se vlastně ničím neliší od čisté ideologie.
A to je taky odpověď na otázku z úvodu naší recenze. Václav Klaus vyznává hned několik tezí (environmentální krize nemůže nikdy nastat, ekonomie je meta-vědou všech ostatních společensko-vědních disciplín, volný trh a garantovaná svoboda nutně generuje zvyšující se bohatství společnosti), které skutečnost vytrvale usvědčuje z omylu. Zároveň však nikdy nepřipustí, že by se v těchto ideově zásadních předpokladech mohl mýlit. Má-li si uchovat současně svoji víru i zdravý rozum, musí chvílemi reagovat nesmírně naivně, chvílemi dogmaticky zavírat oči a chvílemi se vracet ke kritickému racionalismu. Jedině tak si uchrání svou ideovou neomylnost. Bohužel se tím však zároveň vylučuje z řad kriticky myslících lidí a z řad lidí, kteří se nechávají poučit svými omyly. A to je rozhodně škoda.
Článek je převzat z tištěného Ekolistu 07/2007.
reklama
