Horký, zploštělý a přelidněný – promění se i česká debata o klimatických změnách?
Thomas Friedman je respektovaný zahraničně politický komentátor New York Times. Jeho předchozí knihy se zabývaly blízkovýchodními krizemi nebo globalizací. Přesto má také renomé důležité autority přes zelenou ekonomiku. Kniha Horký, zploštělý a přelidněný pojednává právě o ní. Ale do polemik nad skleníkovými plyny ani tajícími ledovci se skoro vůbec nepouští.
Jiránek to věděl dříve
Když jsem se chystal psát tuhle recenzi, otevřel jsem notebook a ze své knihovny vytáhl dva roky staré americké vydání Friedmanovy knihy. Vypadla z ní karikatura od Vladimíra Jiránka, kterou jsem evidentně před mnoha lety vystřihl z novin, při nějakém stěhování opět našel mezi starými papíry, vložil do Hot, Flat, and Crowded (protože tam a právě tam patří: hned vyjde najevo proč) a opět na ni úspěšně zapomněl. Na prastarém výstřižku stojí prezident Václav Havel před svými poradci a hledě do jakéhosi papíru říká: „Zdá se, že lidská práva nějakým způsobem závisí na ceně ropy na tokijské burze. Zjistěte mi, jakým.“
Thomas Friedman to zjistil.
Friedman soudí, že náhlé posílení autoritativních režimů v Nigérii, Iránu či Rusku, Venezuele a jinde, ke kterému došlo během posledního desetiletí, není náhodné. Statistické studie už dříve odhalily pozoruhodný fenomén. Čím více ekonomika závisí na exportu ropy, tím horší příčku dotyčný stát zaujímá v žebříčcích demokracie. Autor tvrdí, že represe v řadě zemí nyní přitvrdily kvůli drahé ropě – a penězům, jež za ni demokratický svět platí. Ceny surovin stouply, takže diktátorům rostou příjmy. Proto vystupují vůči ostatnímu světu i vlastním občanům s větším sebevědomím. Svobodný svět se svých nepřátel (a své závislosti na jejich rozmarech) nezbaví, dokud je nepřestane přímo financovat vysokou spotřebou energie.
Konec zákopovým válkám
Friedman argumentuje, že to nebude lehké, a varuje před náladou, kterou šíří knihy a články typu 205 snadných způsobů, jak můžete zachránit Zemi. Nicméně soudí, že osvobození se od ropy, zemního plynu či uhlí není pouze strategickou nutností, nýbrž také velkou ekonomickou příležitostí. Fosilní paliva jsou drahá a závislost na nich nebezpečná. Proto není otázkou, zda zelený průmysl vznikne, nýbrž kde vznikne. Kdo tuhle niku obsadí jako první, ten bude dominovat důležité části globální ekonomiky. Udrží se Amerika (a Evropa, dodejme my) na špičce technologického progresu, nebo i tohle odvětví obsadí Čína?
Tady je i pro nás hlavní pointa knihy. Česká debata o globálních změnách podnebí velmi podrobně, systematicky a úspěšně vyhledává věci, které nás rozdělují, a na ně se pak s pozoruhodnou důkladností zaměřuje. Thomas Friedman navrhuje soustředit se raději na věci, jež nás spojují.
Různí lidé mají různé priority a různé aspirace. Na tom přece není nic špatného. Někdo usiluje snížit emise skleníkových plynů, protože největší škody vyvolají v chudých rozvojových zemích Afriky nebo Asie. Jinému jde o to, aby povrchové doly nepřevracely staletou krajinu naruby či aby ropné skvrny nezalévaly mořská pobřeží. Další stojí hlavně o nezávislost na ropě a plynu od nevyzpytatelných dodavatelů a čtvrtý chce dát novou práci statisícům nezaměstnaných lidí v průmyslových aglomeracích, odkud odešly důležité podniky.
Ale všichni čtyři se můžou shodnout, že potřebujeme zateplit domy, vyrábět v ekonomice více s menším množstvím energie či vymyslet, jak levně pohánět továrny či domácnosti elektřinou z domácí biomasy, slunce nebo větru a vozit zboží raději vlaky než kamiony. Je přinejmenším produktivnější společně hledat řešení, na kterých se shodneme, než vést nekonečnou válku nad pseudoproblémy.
Garáže místo atomových laboratoří
Nicméně jak taková řešení nastartovat? To je druhé velké téma knihy – Horký, zploštělý a přelidněný se v něm staví na jednu stranu živé diskuse, jež nyní v USA probíhá.
Někteří američtí autoři si myslí, že by federální vláda měla přijít s obdobou legendárního Projektu Manhattan. Rooseveltova administrativa během války soustředila miliardy dolarů a tisíce vědců, aby v armádních laboratořích během několika let vyrobili průlomové zařízení: atomovou bombu. Není čas dát si repete, tentokrát v energetických technologiích?
Friedman patří mezi ty, kdo soudí, že nikoli. Příhodnou paralelu vidí spíše v počítačovém boomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy nové technologie vznikaly tak, že několik kamarádů mělo dobrý nápad a garáž, kterou proměnili na svoji první montážní dílnu. Vláda by, tvrdí, měla vsadit na trh. V Americe i jinde už nyní stovky malých firem přicházejí s jednou nebo dvěma chytrými a radikálními inovacemi. Většina z nich zanikne; několik výborných prorazí a nejlepší se promění v energetický Microsoft, Apple a Google.
Proto Friedman nevěří v energetickou revoluci ze státních laboratoří. Stát prý má raději vytvořit podmínky, aby se zelené inovace vyplatily. Což se nyní říci nedá. Výrobci ve špičkových sektorech – například v medicínských technologiích – investují 8–10 % ročních příjmů do výzkumu a vývoje; v energetice jsou to pouhá 2 % a americké elektrárenské firmy tak používají pouze 0,15 % svých tržeb. Což je menší částka, než kolik do inovací dávají výrobci žrádla pro psy a kočky.
Optimismus
Horký, zploštělý a přelidněný dobře odráží proměnu zelené diskuse v posledních dvou desetiletích. Archetypální postavou americké ekologické debaty před dvaceti nebo třiceti lety byla nejspíš Lois Gibbsová, matka z městečka Love Canal, která se s dalšími místními lidmi vzbouřila po objevu, že jejich domy stojí na skládce toxického odpadu. Avšak Friedman se nesoustřeďuje na průšvihy.
Jeho hrdiny nejsou lidé, kteří se postavili vládě či koncernům, nýbrž inženýři a byznysmeni. Nehledá kritickou odvahu, ale důvtip, invenci a podnikavost. Přichází s duchem svěžího ekologického optimismu. Prostě kniha pro české prostředí jako stvořená.
reklama
Další informace |
Vojtěch Kotecký: Jak vylít vaničku bez dítěte? Vyčistit odpad