Iluze savčích nedochůdčat
Naproti tomu podle Margulisové se zásadní evoluční kroky dějí pomocí symbióz, tedy spolužití. Klíčovou evoluční událostí je úspěšné získání symbiotického partnera. To může proběhnout relativně velmi rychle, takže evoluce probíhá spíš ve skocích a v jejím středu je životní aktivita organismu. Získání symbiotického partnera je čímsi, co se děje během života organismu a je výsledkem ekologické interakce v přírodním společenstvu.
Margulisová dělí symbiogenetickou teorii na slabou a silnou verzi. Ve slabé verzi je symbiogenetický proces omezen na základní evoluční události na buněčné úrovni. Tato část teorie se během posledních 20 let dostala do středoškolských učebnic dokonce i u nás a její správnost je prokázána řadou nezávislých poznatků. V silnější interpretaci Lynn Margulisová rozšiřuje význam své teorie a staví symbiózu do pozice základního činitele při vzniku druhů – a to nejen druhů mikrobiálních, ale i rostlinných a živočišných. Ve svých článcích a knihách uvádí desítky a stovky konkrétních příkladů – řas, hub, rostlin, obratlovců a dalších, kdy unikátní typ symbiózy vedl ke vzniku nových druhů. Takto pojatá evoluční teorie představuje pokus o skutečnou revoluci v biologickém myšlení a v biologických kruzích, stále ještě prosáklých tradičním neodarwinismem, naráží na tvrdý odpor. Musíme vidět, že její prosazení by znamenalo velikou změnu nejen pro biologii, ale i pro sebepochopení člověka na Zemi. Postavíme-li do cen-tra životního dění spolužití – bytí s dalšími bytostmi – namísto nekonečného boje o život a o nedostatkové zdroje, pak se nám pod rukama proměňují také kritéria životního smyslu či úspěchu, ale i významu člověka jako biologického druhu na planetě.
Podobně se Margulisová dívá na teorii Gaia o planetárním organismu. Ta pro ni nepředstavuje nic jiného než volné přenesení symbiogenetických přístupů na celek pozemského života. V přírodě samovolně dochází ke vzniku symbiotických buněčných komplexů – třeba typu krávy. Ta, když ji „rozložíme“ na původní mikrobiální činitele, je tvořena stovkami druhů baktérií, améb a dalších mikroorganismů. Nu a podobně se tyto symbiotické komplexy, v nichž se smývají hranice mezi jedinci i druhy, strukturují do globálního ekosystému, kterému můžeme říkat třeba Gaia.
Tady musíme říci, že Lynn Margulisová úplně odmítá všechny feministické a re-ligiózní pokusy interpretovat Gaiu jako návrat k bohyni Matce. Podle Margulisové je Gaia propletený globální ekosystém mikroorganismů (a jejich komplexů v podobě organizovaných zvířat a rostlin) a cokoli navíc je zbytečné. Autorka je upřímně zhnusena tím, jak americké konzervativní křesťanství primitivně představuje člověka jako nástroj boží a správce přírody. Sama se emocionálně staví na opačný pól. V její teorii Gaia není pro duchovno ani místo, ani důvod. Svým důrazem na symbiotickou povahu živých těl navíc relativizuje zásadní význam smrti. Pro jednotlivé mikroorganismy není zánik jedné z jejich částí (byť třeba v podobě lidského těla dost komplikovaných) nijak zásadní, protože stejně všechny tvoří jeden systém sdílející společnou historii i informace.
Postavení člověka na Zemi je úplně jiné, než jaké si představuje křesťanská tradice. Stojí za to citovat: „Tvrzení, že lidé jsou připraveni převzít odpovědnost za živou Zemi, mi připadá směšné – jako rétorika bezmocných. Planeta se stará o nás, nikoli my o ni. Jestliže nadutě vyhlašujeme jako morální imperativ, že musíme vést vzpurnou Zemi nebo léčit nemocnou planetu, jenom tím dokazujeme svou nezměrnou schopnost podléhat sebeklamu.“ (s. 119) Planetární život není člověkem sebeméně ohrožen. To jen my – nedávný výhonek jedné z mladých větví propletené vývojové sítě – se naparujeme ve své neschopnosti reálně pohlédnout na časový rozměr evolučního příběhu a na jeho opravdové hráče – mikroorganismy.
Maximálně jsme schopni přiznat jim hlavní motiv v prvních a dávno minulých érách, pro dnešek se ovšem domníváme, že u prvních houslí sedíme sami. Nic není podle Margulisové bláhovější. Gaia živých a činných mikroorganismů nás k ničemu nepotřebuje a hraje si svoji tajemnou evoluční hru stejně jako kdykoli dřív. „Neexistuje důkaz, že jsme ‚vyvoleným‘, unikátním druhem, pro nějž byly stvořeny všechny ostatní. Nejsme ani nejdůležitější kvůli tomu, že jsme tak početní, mocní a nebezpeční. Houževnatá iluze o naší jedinečnosti přímo odporuje našemu skutečnému postavení vzpřímených savčích nedochůdčat.“ (s. 124)
Tyto myšlenky Margulisové doporučuji pozornosti zejména ochránců přírody. Z gaiánského hlediska je absurdní starat se o jakékoli jednotlivé druhy či jakkoli „spravovat“ přírodu, aby byla nějak lepší či stabilnější (viz také EkoList srpen–září 2004). Gaie je totiž úplně jedno, co na Zemi děláme. Pro nás je daleko rozumnější nechat přírodu dělat si úplně, co chce, a zabývat se tím, co je tady na Zemi opravdu výlučně lidské, totiž reflexí. Můžeme pak pozorovat, popisovat a vyprávět o podivných tajemstvích přírodní rozmanitosti, ekologických vztahů a vývoje, namísto toho, abychom se bláznivě stavěli do role nějakých vládců či správců přírody. Jediné, co je zjevně na místě, je starost o osud našeho mladého druhu. Gaie je lhostejné, jestli na mžik evolučního času zvýšíme průměrnou teplotu na Zemi o tři nebo čtyři stupně, ale my bychom kvůli tomu mohli snadno vzít za své.
Právě v těchto dnech běží v pražském Národním divadle monumentální operní drama Richarda Wagnera Prsten Nibelungův. I to je příběh o zpupné touze po moci nad Zemí a o jejím neblahém konci. Lynn Margulisová, aniž to tuší, se svými myšlenkami dostává do podivuhodné blízkosti této středoevropské, pozdně romantické interpretace dávné mytologie. Vždyť její kniha končí v úplně stejném stylu jako Wagnerovo opus magnum: „Přivodit konec přírodě je nad naše síly, ohrozíme jen sebe sama. Slyším, jak se naši ne-lidští bratři chichotají: ‚Obešli jsme se bez vás, než jsme se potkali, obejdeme se bez vás i teď,‘ zpívají o nás v dokonalé harmonii. Stromy tropického pralesa si šumí pro sebe a čekají, až skončíme s arogantní těžbou dřeva a budou se moci navrátit ke svému přirozenému růstu. A jejich kakofonie a harmonie budou znít ještě dlouho poté, co my už tu nebudeme.“ (s. 132) Naslouchejme Lynn Margulisové, má pravdu.
Tato recenze vyšla v časopise EkoList 6/2005.
reklama
