Kdyby knihy byly těly

Objemově nevelkou publikaci Kdyby lidi byli stromy potkala podobná potíž, jako řadu jiných na jaře tohoto roku. Vyšla v době pandemie, kdy se ke čtenáři takřka neměla možnost dostat. A přitom je svým způsobem šitá právě na časy, kdy rodiče mohou být se svými dětmi více, než obvykle bývají. Kniha ale není jen pro rodiče a děti předškolního a mladšího školního věku. Je pro všechny další náhodné či dlouhodobé průvodce dětí, učitele i pedagogy volného času, vedoucí kroužků ekologické výchovy a podobně.

Svůj rodinný rozměr ale kniha nezapře. Vrací nás domů. Vrací nás částečně domů pod peřiny, kde si s dětmi můžeme přečíst „pohádkové“ části, které nás zavádí nás do světa malé Terezky, hlavní hrdinky knihy.

Kniha nás vrací také domů do těla, protože další části knihy nás vedou do našich smyslů a do přírody. Vyprávěcí kapitoly, které jsou laděny v duchu názvu knihy, jsou metaforami propojujícími náš každodenní svět se světem přírody – stromy, lesy, ptáky, houbami.

Těmito metaforami a obrazy se propojuje naše běžné prožívání s tím, jak si myslíme, že to funguje „tam venku“. Ale právě ono venku („objektivní svět“ přírody) se nám v knize stále nějak plete pod nohama, mezi rukama a protéká očima, ušima i nosními dírkami.

Kniha z nás tak trochu dělá děti. Je mazlivá, ale ne dětinská. Když ji čtete a vpustíte do sebe, umažete se blátem živlů, které, jak už staří Řekové tušili, jsou jakousi esencí a základem světa, do kterého jsme vtěleni.

Ale neznamená to, že by knížka byla přespříliš „filozofická“ nebo málo „přírodovědná“. Když budete číst například kapitolu „Kdyby byli lidi houby“, popis lesa si svým způsobem nezadá s aktuálně velmi populárními knihami o komplexnosti lesních ekosystémů.

Knize bezpochyby dává oživení řada cvičení s půvabnými názvy jako „tanec větví“, „smějící se hromada“ nebo „na stromočlověka“. Jsou vlastně jakýmsi tělo-cvikem. Tělocvikem, kterému nejde o to, jak rychle, daleko, vysoko, ale spíše jak intenzivně, hluboce, opravdově, spontánně, chtělo by se říci živlově prožívat své tělo zevnitř.

Možná, že právě takovýto způsob tělesné výchovy, který má víc k přirozené hře, tanci, zpěvu, ale třeba i křiku, mlčení, dýchání, vnímání a pozorování, by byl vhodným spojením s energií dětí, která se někdy jeví jako nezvladatelná a nezkrotitelnáa se kterou mají učitelé ve školách své bohaté zkušenosti.

Na první pohled skromná kniha antropoložky, terapeutky a kariérní poradkyně Kamily Bolfové a intuitivního pedagoga Jana Kršňáka má velmi neskromnou ambici. Chce nás vyhnat z pohodlí hygienicky čistých učebnic a škol ven do lesa, nechat tam oživit a rozšířit naše srdce a s tímto srdcem, které překračuje hranice naší kůže, se vracet k sobě, svým dětem, partnerům, blízkým a světu.

Slovy je tento svět přesycen a zmaten. Je třeba jej znovuprožívat tělem. K tomu kniha rozhodně může přiučit děti, ale asi zdaleka více nás dospělé. A chcete-li být in, můžete to klidně chápat jako učebnici mindfulness, či zenového buddhismu, kde je vaším doslovným učitelem okamžik, kdy ve hře s dětmi zažíváte skutečnou radost všemi smysly, aniž by bylo potřeba o tom vědět, natož psát knihy.

Kamila Bolfová, Jan Kršňák: Kdyby lidi byly stromy; Alferia, 2020, 70 stran

---

reklama

---