Klid je stále s námi

Knížka fotografií Hany Rysové s texty Václava Cílka Tichý břeh světa ukazuje, odkud pramení naše vstřícnost k přírodě a proč důvěřovat světu. Zatímco v dřívějších knihách (Krajiny vnitřní a vnější, Makom) pomáhala Hana Rysová svými snímky Cílkovým textům, teď pomáhá Václav Cílek svými texty fotografiím Rysové. Nejde ale o klasické články o jednotlivých „stadiích“ vývoje umělce, vždy jsme vtaženi do určitého myšlenkového prostoru, který s fotografiemi souzní. Postupně se tak přeléváme od Dobříše, kde Rysová vyrůstala, přes portréty, které začala ­fotit po svém odchodu do Prahy, až k různým „krajinám“, lhostejno zda přírodním, industriálním nebo duchovním.

Právě ve dnech, kdy knížka vyšla, přivezli si moji rodiče domů štěně border kolie. Při prvním mazlení ve mně jeho vůně vyvolala příjemný a zároveň důvěrně známý pocit. Až když jsem ho analyzoval, došel jsem k tomu, že mi připomíná dětství na vesnici u babičky, kde jsem tuhle vůni cítil každou ­chvíli. Přes dlouhou dobu nějakých patnácti let se teď pachy spojily. Nešlo ale o nějakou vzpomínku na dávno zmizelé šťastné dětství. Spíš mi došlo, že vůně štěňat je tu pořád s námi, i když ji třeba právě necítíme, že tu něco důvěrně známého přetrvává dlouhé roky nebo snad i staletí a my jen zapomínáme, že si k tomu musíme občas „přičichnout“. Podobně působí Rysové snímky, ať už pískovců, stromů nebo vesnických úvozů – jde o něco klidného, na co se můžeme ­spolehnout.

Sami autoři říkají, že fotografie vybírali tak, aby vytvářely společný tón zamyšleného klidu. Slavný český mystik Eduard Tomáš v knize o svém životě píše, že vlastně meditoval odmalička. Jen tak někde seděl, pozoroval krajinu nebo stromy a cítil souznění s okolím. Není to žádné velké umění a prožít to, umí snad každý. Nechci, aby to znělo mysticky, ale myslím, že v takových chvílích si začínáme uvědomovat, jak hluboký je půvab našeho přírodního okolí. Václav Cílek na konci knížku doplnil i jakousi sumou, kterou přímo nazval To hlavní z předchozího katalogu. Co je tou zásadní myšlenkou? Upozornění na neschopnost vidět jednoduché věci, které leží před námi. „Jednoduchá mysl je po určité námaze schopná pochopit složitou věc, ale složité mysli je jednoduchost uzavřena,“ říká Cílek. Zdůraznit se tím má jedna věc – snímky Hany Rysové nepůsobí svou „rafinovaností“, ale ­„obyčejností“.

Možná vám teď připadá, že kniha je dost poučná a na monografii jedné fotografky až příliš postavená na slovech. Není to tak. Některé komentáře ke snímkům vyloženě sedí a umocňují sílu obrazu, jinde si naopak obrázky Hany Rysové udržují odstup a přitom jsou tak svébytné, že je ani spousta textu kolem nepřehluší. Ty vůbec nejlepší snímky jsou pak tak krásné, jako je verš, který kniha nese v názvu. Tichý břeh světa.

Tato recenze vyšla v časopise EkoList 2/2006.

---

reklama

---