Společnost běžícího pásu

"Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti" se jmenuje útlá brožurka, kterou před několika málo měsíci vydalo pražské vydavatelství Fedora Gála G plus G. Knížka chce přiblížit v příspěvcích několika, vesměs populárních, českých intelektuálů (Bělohradský, Gogola, Keller, Petříček a Přibáň), "o čem je" společnost na přelomu 20. a 21. století a co nás v nejbližší době čeká. Ke cti editorů budiž hned zpočátku řečeno, že kniha nikomu nikterak nevnucuje ani žádné chmurné vize, ani jásavé předpovědi světlých zítřků naší globální vesnice. Je spíš jakýmsi zrcadlem dnešního "postmoderního" filozofického myšlení a také skutečným odrazem doby, která má vskutku velice daleko k přehlednosti a jednoznačnosti a má jen málo co společného s černobílou perspektivou světa, v němž se dobré a zlé pozná na první pohled. Právě dojem nepřebernosti počtu možností nazírání světa v čase našeho života musí asi zůstat v každém ze čtenářů této knížečky.

Ostatně naznačuje to už Fedor Gál v předmluvě, když říká: "Ani ve snu mě nenapadlo, že zažiji přechod mezi nesouměřitelnými svět,a to téměř ze dne na den. Stalo se." A stává se, i když v menší a méně zřetelné míře (Gál má na mysli změnu režimu v roce 1989), takřka denně. Rychlost přizpůsobování se novým podmínkám a okolnostem - to je, jak se alespoň zdá podle autorů esejů, obsažených v tomto sborníku, základní rys a kritérium života a jeho úspěšnosti v postmoderní "global village".

Nejpregnantněji a - jak je jeho zvykem - také nejkontroverzněji tuto skutečnost formuluje Jan Keller ve svém eseji "Kam běží běžící pás". "Běžícímu pásu (…) je jedno, co po něm právě jede. Dnešní den odnese stejně lhostejně jako ten předchozí, a zítra zase vyklopí další dávku. Nezpomalil dojetím, když jsme se rodili, a nezrychlí ze soucitu, až budeme umírat." Tak. To je největší a fatální vina běžícího pásu. Běží si bez ohledu na to, co se po něm vozí a jede tak, jak byl nastaven bez ohledu na to, zda jej obsluha stíhá. Keller přináší jeden důkaz za druhým, že společnost přelomu století není opravdu nic jiného, než jeden velký běžící pás, který jsme si sami spustili, který nás veze někam - a my nevíme kam. Nejsme schopní ho vypnout, jsme obsluha, která rychlost pásu už dávno přestala stíhat.
Dojem běžícího pásu zesiluje i způsob, kterým Keller svůj esej uvádí - jsme svědky deníkových zápisků, které při četbě navozují dojem, že jde o zápisky svědka posledních dnů konečné katastrofy, o níž už víme, jak (tragicky) dopadla. Přes všechnu vytříbenost a brilantnost stylu je tu jedna zásadní výhrada.

Kellerova nepochybná schopnost vyvolat emotivní dojem nevyhnutelnosti smutného konce může být ale poněkud kontraproduktivní. Autor na mnoha místech zjednodušuje snad až za hranici "povolené" literární licence a chvílemi se zdá přímo viditelné, jak čtenářem manipuluje. Možná tím autor sám fakticky ubírá na reálné působivosti svého textu a poněkud jej tak sráží.

Tím neříkám, že nestojí za to tuto knihu číst. Právě naopak. "Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti" jsou natolik kontroverzní sbírkou textů, nakolik kontroverzní sbírkou událostí je "jejich" doba - konec milénia a očekávání neznámého na začátku nového věku.

---

reklama

---