https://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/svet-danskeho-optimisty
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Svět dánského optimisty

1.9.2006
V českém jazyce vyšla kniha Björna Lomborga Skeptický ekolog s podtitulem Jaký je skutečný stav světa?. Začne-li o ní člověk psát, okamžitě se ocitá na minovém poli emocí. Jako by jeho knihu nešlo zhodnotit věcně – Lomborg bývá osočován z kampaně proti ekologickému hnutí nebo je naopak vyzdvihován za to, že prý ukázal, jak ekologičtí aktivisté svými katastrofickými předpověďmi pouze straší lidi.
 
Bjorn Lomborg
Skeptický ekolog Bjorn Lomborg.
Foto: Jan Stejskal/EkoList

Čtenáři asi budou knihu hodnotit rozdílně, a to podle toho, jestli je jejich pohled na svět bližší východiskům „ekologistickým“ nebo „ekonomistickým“. Co je vlastně jejím základem? Lomborg se zjednodušeně řečeno snaží ukázat, že se ekologické organizace i vědci ve svých obavách o životní prostředí mýlí – jeho stav se ve skutečnosti podle dostupných statistik významně zlepšuje. Podíl chudých lidí na populaci klesá, k dispozici máme stále víc potravin, a to i přesto, že stále roste počet obyvatel, rovněž všech možných surovin a zdrojů energie máme k užitku ještě na dlouhou dobu dopředu. Jsme stále zdravější, používaných chemikálií se bojíme zbytečně. Znečištění prostředí se snižuje, oceány se po ropných haváriích rychle zotavují a lesům kyselé deště neškodí. Klimatické změny jsou sice problém, ovšem rychlé a radikální omezení spotřeby fosilních paliv by nadělalo víc škod, než kolik přinesou samotné klimatické změny. Ty navíc nejsou zdaleka nejdůležitějším problémem lidstva. Než aby se věnoval Mezivládní panel pro klimatické změny pouze vědě, navrhuje i řešení, která jsou ve skutečnosti politickými projekty. To se Lomborgovi nelíbí a argumentuje, že místo řešení klimatických změn víc vynese, když rozvojové země dosáhnou bohatství a občané z rozvinutých zemí dostanou ještě větší příležitosti. „V podstatě to znamená klást důraz na zajištění ekonomického růstu, zvláště ve třetím světě, a zároveň zabezpečit globální charakter ekonomiky, tedy úkoly, které si svět vytkl v rámci Světové obchodní organizace,“ soudí (zřejmě zcela nepoliticky) Lomborg.

Vyhrocené protiklady

Kniha je celkově dobře napsaným polemickým esejem. Autor se svá tvrzení snaží doložit obrovským množstvím odkazů a dost často se mu to i daří (dobře viditelné je to například u prodlužování délky života a zlepšování zdraví populace). Jak se tedy mohlo stát, že je mnoho lidí dál přesvědčeno o stále se zhoršujícím prostředí? Lomborg pro to má vysvětlení v tzv. „Litanii“, čímž myslí neustálé nářky nad stavem životního prostředí, které podle něj šíří „ekologické hnutí“ a média, jež baží po katastrofických zprávách a ovlivňují tím veřejné mínění. Sám Lomborg je ovšem pěkným příkladem, že média nemají zájem jen o katastrofické zprávy, ale spíš o jednoduchá a pokud možno nějak vyostřená poselství – třeba že jde všechno k čertu, anebo je to úplně naopak a všechno se zlepšuje. Celou debatu o stavu životního prostředí Lomborg vykresluje jako souboj dvou takto vyhrocených protikladů – přitom i z jím uváděných statistik vyplývá, že něco se zlepšuje, něco zhoršuje, přičemž interpretace příčin a trendů zlepšování i zhoršování jsou často nejednoznačné a sami autoři uváděných statistik bývají v jejich hodnocení podstatně zdrženlivější než Lomborg.

S tím souvisí i nedostatek knihy, který je Lomborgovi asi nejčastěji vytýkán a který v doslovu zmiňují i biologové Martin Konvička a Stanislav Mihulka. Lomborg totiž v knize prakticky ignoruje, že mnohá zlepšení stavu životního prostředí a podmínek k životu jsou důsledkem tlaku právě ekologických organizací, médií, politiků a vědců.

Munice pro všechny

Jak asi vypadá „Litanie“ v praxi, ukazuje rozhovor v Mladé frontě z letošního dubna. Dotazovaný tam říká: „Převážíme obrovská množství materiálu z jednoho konce světa na druhý. Spalujeme naftu, kterou nemáme. Vytváříme oxid uhličitý, případně oxid dusíku, které mění klima. Uznávám, že neexistuje jednoduchý recept, jak tomu zabránit. Na velké problémy neexistují jednoduché recepty. Ale lidskému vývoji to škodí. Příroda se musí pak přihlásit, třeba i několikrát za sebou, jako v případě povodní u nás, aby se to mohlo změnit.
(…)
(Otázka redaktora:) Dá se to říci tak, že se vlastně lidstvo samo ničí?
Máte v tomto velkou pravdu. (…)“
S touhle „Litanií“ se novinám ovšem nesvěřil žádný „ekoradikál“, ale respektovaný esejista Václav Cílek – a zrovna v den, kdy vyšlo české vydání Skeptického ekologa, na jehož přebalu Cílek píše, že jsou chvíle, kdy i on věří, že svět je čím dál lepší. Je to zábavná představa, jak lidstvo svou situaci zlepšuje svým vlastním ničením, Cílkovi je ale (oprávněně) nasloucháno a nikdo mu ideologické vidění světa nepředhazuje. Pokud by ovšem totéž Mladé frontě řekl nějaký aktivista, asi by byl vzápětí obviněn z podlehnutí ekologistické ideologii. Lomborg a celý humbuk kolem jeho knihy bohužel jen posilují škatulkování, nad kým se má ohrnovat nos a komu se má naslouchat – jako by už vůbec nebylo podstatné, co se říká, ale jen kdo to říká.

Zhodnotit samotnou knihu přitom není tak obtížné. I já si společně s Lomborgem myslím, že žijeme v mimořádně příznivé době. Nejsem ale tak odvážný, abych tvrdil, že se to týká celé planety, a podobně mám jisté pochybnosti o tom, že se všechny statistiky ohledně životního prostředí zlepšují. A byl bych i zdrženlivější, co se týká jednoznačných předpovědí do budoucnosti. Až absurdní žonglování s čísly o nákladech na klimatické změny nebo uvádění tempa vymírání druhů s přesností na desetinnou čárku, ačkoli odhady počtu živočišných a rostlinných druhů variují jako máloco jiného – to si může dovolit opravdu jen přesvědčený statistik. Jeho optimismus je přitom docela sympatický. Škoda že ho prosazuje za každou cenu. Lomborg má často pravdu a ukazuje, že ekologické organizace i vědci občas tvrdí věci, které vůbec nemají podložené. Podobně kritici jeho knihy ukázali, že se Lomborg taky často mýlí a tvrdí věci, které naopak nemá podložené on anebo je interpretuje zavádějícím způsobem. (Sám jsem část knihy četl v lesích západních Krkonoš; ve zdejších imisemi zničených porostech působilo Lomborgovo tvrzení, že kyselé deště lesům neškodí, obzvlášť bizarně.) Těžko říct, proč je pro Lomborgovy odpůrce tak obtížné přiznat, že má v lecčems pravdu, a pro Lomborgovy příznivce, že něco opravdu přehnal. On sám každopádně oběma táborům poskytl munice dost.

Další informace:

Velkou část polemiky najdete na Lomborgových vlastních stránkách www.lomborg.com. Na stránce www.lomborg-errors.dk jsou zase doložené stovky jeho chyb a zkreslujících vyjádření. Protože se ale opakují, těch „samostatných“ budou nejspíš „jen“ desítky. Na stránce Dánské ekologické rady www.ecocouncil.dk/english/ je ke stažení celá kniha dánských vědců, kteří polemizují s Lomborgovými závěry.

Tato recenze vyšla v časopise EkoList 7/2006.


reklama

Jan Stejskal
Autor je šéfredaktorem měsíčníku EkoList.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

 
reklama


Pražská EVVOluce

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist