Urbanizační plíseň
Ze starých map a obrázků je patrné, že mezi kompaktními, hustě zastavěnými sídly a volnou krajinou býval velký kontrast, ještě zvýrazněný opevněním či ohrazením. I za hradbami se stavělo, byly to však méně významné užitkové stavby, předměstí sloužilo spíš jako hospodářské předpolí města. Města se začala výrazněji přelévat přes hradby až v dobách, kdy opevnění ztratilo obranný význam. I následně vznikající předměstí však byla stavěna po vzoru starších měst, tedy s vysokou hustotou osídlení a vymezenými veřejnými prostory. K zásadní změně došlo až ve 20. století. Města byla v éře velkého rozvoje průmyslu hlučná, prašná a přelidněná, navíc do nich směřovaly za obživou další tisíce lidí z venkova. Není divu, že vzniklo mnoho teorií, jak města správně stavět s ohledem na nejnovější vědecké poznatky, zejména z oblasti hygieny. Mezi ně patří i myšlenka zahradních měst. Ta měla být postavena jako zcela nová a samostatná, což se však nikde nepodařilo uskutečnit a v duchu zahradního města byla postavena jen předměstí napojená na stávající sídla. Základní jednotkou zástavby zahradního města byl nízký řadový dům s malou zahrádkou, patrný je zájem o ztvárnění veřejného prostoru a urbanismus celku. Princip řadového stavění je i z dnešního pohledu skvělé, dosud nepřekonané řešení, které dokáže splnit sen o vlastním domě, a přitom je plošně úsporné, píše Pavel Hnilička.
Opravdový nárůst předměstí umožnilo až masivní rozšíření individuální automobilové dopravy. Bez osobního automobilu není život v suburbii prakticky možný. Všechno je příliš vzdálené pro chůzi pěšky, hromadnou dopravu se kvůli nízké hustotě osídlení nevyplatí zavádět a z dojíždění se stává životní styl. Hranice hustoty osídlení, pod kterou se už nelze vyhnout závislosti na automobilu, je 30–40 obyvatel na hektar. „Taková oblast nutí obyvatele k jízdě autem pro každou drobnost a výrazně znevýhodňuje ty, kdo auto řídit nemůžou, nemůžou si ho dovolit nebo ho jednoduše nechtějí vlastnit a starat se o něj. Početná skupina obyvatel se v důsledku absolutní závislosti na individuální dopravě nechtěně ocitá v novodobém suburbánním vyhnanství,“ píše Pavel Hnilička. Veřejnou hromadnou dopravu se vyplatí zavést pouze do oblastí s minimálně 50 obyvateli na hektar. Jako samostatná čtvrť s únosnou vybaveností, kde lze pěšky někam rozumně dojít (na poštu, do obchodu), může fungovat až zástavba s hustotou minimálně 100 obyvatel na hektar.
Bylo by příliš zjednodušující tvrdit, že větší hustota osídlení automaticky znamená kvalitnější bydlení. Hustotu osídlení je však možné nahlížet taky jako hustotu prožitků v protikladu vůči ubíjející prázdnotě a monotonii. Dnes stavební zákon, územní plány a další regulační nástroje, původně zaváděné za účelem zvyšování kvality bydlení, nízkou hustotu osídlení přímo či nepřímo předepisují. Přetrvává představa, že kvalitní bydlení potřebuje zejména velký odstup od všech okolních staveb, což však v důsledku může hodnotu bydlení spíš zhoršovat.
Život v rodinném domě je z materiálního a energetického hlediska tou nejnáročnější formou bydlení. Čím větší je rozloha města, tím vyšší jsou i jeho provozní náklady. Jednoduchým výpočtem se dá ověřit, že ve městech s nízkou hustotou osídlení připadá na jednoho obyvatele vyšší podíl provozních nákladů. To se týká zejména technické infrastruktury, tedy inženýrských sítí a dopravy. Bydlí-li na jednom hektaru 30 obyvatel, jsou náklady na vybudování a údržbu technické infrastruktury téměř stejné, jako když na stejné rozloze bydlí 80 obyvatel. V této souvislosti, píše Pavel Hnilička, je vhodné upozornit na budování samostatně stojících ekologických rodinných domů na okrajích měst. Ty se totiž jako ekologické posuzují téměř výhradně z hlediska jejich tepelné techniky. Do energetického výpočtu jsou jen zřídkakdy zahrnuty výstavba přípojek, silnic, dálnice a provozní náklady na dopravu automobilem.
Přesně definovat, jaká by měla být přiměřená hustota osídlení nově vznikajících periferních oblastí, není možné a vytržené z kontextu by to mohlo být i zavádějící. Za smysluplné Pavel Hnilička pokládá zvýšení ze současných 10–30 obyvatel na hektar na 80–100, což je hustota osídlení, kde lze spojit výhody bydlení ve městě s požadavkem na zdravé prostředí s dostatkem zeleně. Větší počet domů, i s vlastní zahradou, na menší ploše umožní utvoření kvalitních veřejných prostranství (příjemné ulice, náměstí, pěší zóny), sníží energetické i finanční nároky na výstavbu a údržbu a umožní fungování obchodů a služeb včetně veřejné dopravy, píše autor.
Dnešní zástavba na předměstí je dost jednotvárná. Jednotlivá místa, byť v úplně jiných regionech, se od sebe skoro vůbec neliší. Nejsou to místa s vlastní identitou a charakterem a podle toho se taky utváří náš vztah k nim. Vztah k místu se nedá nijak exaktně změřit či analyzovat, možná proto bývá většinou opomíjen, přestože při hlubším zamyšlení zjistíme, že je to vlastně jedna ze zásadních otázek bydlení, stejně jako dostatek světla a čerstvý vzduch. Vztah k místu se pravděpodobně vytratil absurdním dodržováním pravidel pro výstavbu, která kladou důraz především na jednotlivé stavby, nikoliv na celek a společné veřejné prostory. S růstem rozsáhlých plantáží nahodile rozesetých rodinných domků, které můžou stát vlastně kdekoli bez vztahu k lokalitě, si mnoho lidí začíná uvědomovat, že něco není v pořádku. Lehkovážná parcelace a rozprodání území navíc stanovuje podmínky na mnoho generací dopředu, protože do hry vstupují práva vlastníků jednotlivých pozemků, což nesmírně ztíží jakékoliv následné zásahy a úpravy. Změnu v současném trendu je možné řešit snad jedině novým přístupem k zastavovacím plánům. Do určité míry je možné se inspirovat i zastavovacími plány českých vesnic z 13.–19. století, radí Pavel Hnilička.
Problémům suburbanizace se věnují taky Václav Cílek a Miroslav Baše ve své zprávě Suburbanizace pražského okolí: dopady na sociální prostředí a krajinu, která se zabývá především Středočeským krajem. Tento kraj je ze všech českých regionů suburbanizací postižen nejvíc, což je dáno výlučným postavením Prahy, jejím bohatstvím a množstvím pracovních příležitostí. Okolí Prahy v posledních dvou staletích zaznamenalo několik výrazných suburbanizačních období, během nichž vzniklo i několik dnes vysoce hodnocených lokalit, jako například vilová čtvrť Ořechovka či Baba. Z pohledu do historie se dá soudit, že i některé dnešní menší suburbie dobře napojené na dřívější zástavbu nakonec splynou se sídlem, podobně jako splynulo mnoho projektů z meziválečného období.
Na mnoha místech ovšem proběhly nebo probíhají ekonomické transakce (prodej/koupě zemědělských pozemků s cílem proměnit je v pozemky stavební) v rozsahu, který daleko přesahuje potřeby výstavby, píšou Cílek a Baše. Na spekulacích s lacině koupenou zemědělskou půdou a následně draze prodanými stavebními pozemky se dají snadno vydělat velké peníze. Developerské firmy proto nasadí všechny možné prostředky, jak lacinou půdu získat. Často tedy stavební pozemky vznikají na zcela nevhodných lokalitách, například podél frekventovaných silnic, nebo developeři naslibují obci, že nalákají k bydlení bohaté lidi, následně se však ukáže, že si novousedlíci ponechali své trvalé bydliště a sídlo firmy ve městě. Obec tak přijde zkrátka při výběru daní a ještě musí doplácet na údržbu komunikací a sítí. Proto by si vedení obce mělo být vědomo toho, že developerské firmy mají propracovanou strategii slibů a strategii zamlčování či bagatelizace budoucích problémů, varují autoři zprávy. Velkým problémem se může stát taky zablokování pozemků vyňatých ze zemědělského půdního fondu pro výstavbu, ke které však z nějakých důvodů nedošlo. Tyto pozemky však zůstávají nadále v problematickém vlastnictví nebo v zástavě finančních úřadů a jejich zpětné vykoupení je nad finanční možnosti obce.
Suburbanizace ve velkém měřítku začala v okolí Prahy kolem roku 1995, v okolí dalších měst o dva až tři roky později. Souvisí to s tím, že v 90. letech bylo pro bohatší vrstvu lidí prestižní mít nový, nápadný dům, nejlépe s bazénem. Místo tehdy nebylo tak důležité. Současná situace je už jiná. Podobně jako v západní Evropě se nyní bohatší lidé zajímají o to, kde dům stojí a jaké má okolí, a obvyklá, monotónní satelitní městečka opouštějí. Rovněž před časem tak oblíbené domy, pro které se vžil název „podnikatelské baroko“, dnes movití lidé považují spíš za společensky deklasující a kupují ze všeho nejraději kvalitní funkcionalistické vily ze 30. let na dobré adrese. Do budoucna se dá předpokládat, že role místa a architektonického designu bude růst. To je ovšem v přímém rozporu se strategií většiny developerských firem, které se snaží rychle postavit, prodat a zmizet. Tomu odpovídá i jejich přístup k designu – líbivý a módní dům z katalogu však zrovna tak jako šaty z konfekce podléhá trendům a dobovému vkusu a za několik let může být docela okoukaný, zastaralý a jeho cena bude klesat.
Za největší hrozbu z hlediska obcí považujeme náklady, které jsou a zejména budou nutné k údržbě komunikací a technických sítí, napsali Václav Cílek a Miroslav Baše. Kvůli rychlé strategii developerských firem se nedá zcela důvěřovat kvalitě provedení inženýrských sítí, rovněž i zcela běžné náklady jako odklízení sněhu a osvětlení se při nízké hustotě osídlení a dlouhých komunikacích neúměrně prodraží. Pro jednotlivé obce se ekonomicky přímo hrozivá situace dá očekávat zhruba za 30 let, až bude nutné provést generální rekonstrukci vodovodní a kanalizační sítě. Z dlouhodobého hlediska se dá říci, že suburbie na tradičních středech obcí spíš parazitují a do budoucna bude tato míra závislosti spíš vzrůstat.
Málokdo si dnes uvědomuje, že suburbanizace je ohromné plýtvání nejen krajinou, ale zejména zemědělskou půdou. V současné době jsme opojeni situací, že pole vlastně ani nepotřebujeme, že snad všechny plodiny je daleko levnější dovézt než u nás vypěstovat. Je těžké si připustit, že by se to jednou – a dokonce náhle – mohlo zvrtnout. Pole se na zastavěnou zpevněnou půdu změní velmi snadno, zpátky už to je mnohem horší. Neměli bychom kvůli okamžitému užitku ničit zemědělský potenciál obcí. Zemědělství ve středních Čechách po dobu sedmi tisíc let tvořilo ekonomický základ krajiny, nevíme, co tuto zemi v dalších desetiletích či staletích může čekat, a proto se velice přimlouváme za uvážlivé hospodaření s půdou, argumentují Václav Cílek a Miroslav Baše. Firmy přicházejí a odcházejí, nejsou vázány na jeden prostor, ale lidé v něm žijí stále.
Tato recenze vyšla v časopise EkoList 1/2006.
reklama