Úryvek - Rolník a krajina

Dominantní vztah k půdě, k vlastní zemi, k její přírodě a krajině je obvyklým znakem celé evropské rurální kultury. Specifikou naší země je, že tento vztah byl prožíván v české společnosti ještě o něco silněji. To bylo způsobeno ztrátou národní samostatnosti od XVII. století. Vztah k půdě, k zemi, k přírodě a ke krajině jako by nahrazoval vztah k vlastní politické samostatnosti, která se uskutečnila až po první světové válce. Proto byla láska ke krajině, k půdě, k české přírodě pociťována po staletí jako určitý zástupný znak národní samostatnosti.

Přes 70 % rolníků také odpovídá, že nejhorším výsledkem práce socialistických zemědělských výrobních organizací byla ztráta vztahu k půdě a k hospodaření. Licence
Foto: Image*After

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 je tento trend kultivace krajiny politicky podporován. V důsledku pozemkové reformy v roce 1920 vzniká silný střední stav rolníků, kteří myšlenku kultivace půdy, přírody a krajiny jako kultivace národní samostatnosti nesou prakticky až do nástupu tvrdé kolektivizace po roce 1950.

Obecně, s jistou mírou tolerance, můžeme říct, že z XIX. století zůstaly v české společnosti tyto vzájemně propojené pohledy na krajinu:

Krajina se cítí jako prostor, kde se odehrávala svébytná historie národa. Nejen historie s velkým H, ústřední, probíhající kdesi daleko na nejdůležitějších místech, ale i historie daného msta s konkrétními jmény, příběhy a osudy, které jsou vždy trochu jiné než v krajině sousední. To vše spoluvytváří genius loci, onen neopakovatelný duch místa v krajině, který je nejen vzpomínkou, symbolem, ale i ukazatelem schopným ovlivňovat budoucí vývoj krajiny i lidí.

Krajina chápána jako živý celek, který má své pokračování. Začleňuje do sebe vlivy evropské kultury, aniž by ztrácela svou svébytnou tvář nebo se rozpadala na nekomunikující mozaiku izolovaných částí. Krajina a obyvatelé jsou chápáni jako jeden přirozený celek, takže je těžké tyto věci od sebe oddělovat a mluvit o krajině jako takové bez lidí a na druhé straně o člověku bez zázemí krajiny. To všechno posiluje historické cítění české krajiny, zvláště u těch obyvatel, kteří žijí na venkově.

Chápání krajiny jako určitého „domova“ napomáhají „lidské rozměry“ české krajiny, dané jejím morfologickým uspořádáním. Jde o velkou pestrost krajinných typů od zalesněných hor až po nížiny. Střídají se různé prvky ve volné krajině, velká a malá sakrální architektura, aleje podél cest, osamělé stromy, sochy, rybníky, pole, cesty, potoky, lesy a stavby, to vše většinou v souladu, který působí esteticky a mnohdy i symbolicky. To je tvář krajiny, kterou začala s takovou velkou představivostí a rozmachem utvářet barokní doba, tvář, která je ještě dnes na mnoha místech zřetelná. Neobyčejnost české krajiny je dána historickým prolínáním přírodní a kulturní pestrosti a rozmanitosti.

Pocit, že krajina by měla být pestrá, hezká, v pořádku, tento pocit u převážné většiny rolníků zůstal. V rozhovorech se ukázalo, že porušování rozměrů a uspořádání české krajiny, což způsobovaly gigantické stavby a nesmyslně scelované lány, bylo pro rolníky něco, co porušovalo samy základy, z nichž vyrůstá česká krajina. Rolníci, které jsme navštívili, nám, říkali, že ses snaží podle svých sil uvést věci do pořádku – obnovují křížky, kapličky, aleje, polní cesty a sochy. Záleželo jim na tom, abychom se o tom sami přesvědčili.

Říkáme-li rolník, říkáme zároveň půda a vztah k ní. Vztah k půdě je rozhodující znak pro evropskou rurální kulturu. Vlastnictví půdy se chápalo nejen jako zdroj obživy, ale také jako charakterotvorný zdroj myšlenkového a citového světa rolníka a jeho kultury. Půda je pro rolníky bez výjimky něco živého, k čemu je také třeba se chovat jako k živé bytosti, bez násilí a se znalostí toho, co ona potřebuje. Přes 70 % rolníků také odpovídá, že nejhorším výsledkem práce socialistických zemědělských výrobních organizací byla ztráta vztahu k půdě a k hospodaření.