Války v divočině
Díky podpoře prezidenta dosáhl Leakey v ochraně keňské živé přírody téměř nemožného - změnil zkostnatělou a korupcí prohnilou instituci ochrany přírody na akceschopnou, hrdou a efektivní ochranářskou agenturu, která vlastními silami bojuje proti pytláctví a zabíjení nejen slonů, ale i turistů, a sklízí úspěchy. Cesta to byla těžká a komplikovaná, obětoval jí svou zálibu ve zkamenělinách, osobní život a nakonec i zdraví.
Vše, co si lze představit pod slovy korupce, rozkrádání, provize, podvody a zákulisní machinace a politické tahy je v knize zachyceno tak, že i ty nejodvážnější představy se zde mění v holou a neúprosnou skutečnost. Je v ní dokonce vylíčeno pátrání po vrazích George Adamsona, uznávaného ochránce přírody a hrdiny knih, které jeho žena Joy napsala o navracení lvů do volné přírody.
Prvním krokem, kterým chtěl Leakey ukázat světu a zejména pytlákům a banditům, že boj proti obchodování se slonovinou myslí vážně, bylo veřejné spálení nelegální surové slonoviny v hodnotě tří milionů dolarů. Tato částka (pokud by se slonovina prodala) se mohla stát významnou finanční injekcí pro státní ochranu keňské živé přírody, ovšem tím by Keňa pouze dále participovala na mezinárodním obchodu se slonovinou. To Leakey odmítal. Po dlouhých a zanícených rozhovorech s prezidentem Moiem a zkouškách, zda vlastně slonovina bude hořet, vymyslel plán, jak za pomoci benzínu a balíků slámy podložit celou hromadu sloních klů a demonstraci zahájení boje proti pytláctví uskutečnit. Projev prezidenta a zapálení slonoviny přitom přenášely televizní stanice do celého světa. Tento první krůček, kterým se oficiálně zahájilo tažení za záchranu slonů, měl zcela zásadní význam jako protest proti stávající situaci v obchodu se slonovinou na celé planetě.
 |
|
| Obálka knihy Války v divočině. | |
| Repro: EkoList
|
Na začátku června 1989 se pak s prezidentem Moiem a několika vysoce postavenými členy vlády pustil do diskuse o převedení KWS na polovládní instituci. Nutné bylo především vyhovět keňským zákonům v otázce držení poloautomatických pušek. Zákon to dosud povoloval jen policejním a armádním složkám. K přesvědčení prezidenta mu nakonec dopomohl další incident, při němž byli zavražděni turisté.
V národním parku Tsavo totiž došlo k přepadení amerických výletníků, při němž pytláci zabili jednu ženu a těžce zranili řidiče mikrobusu. Pytláci výletníky přepadli na prašné, málo používané cestě mezi parky Tsavo-západ a Amboseli (Leakey později nechal cestu uzavřít). Na místo byla okamžitě povolána protipytlácká jednotka strážců složená ze zdejších mužů, tudíž měla výborné předpoklady k úspěšnému pronásledování banditů, ačkoli její vybavení nebylo kromě nových bot nijak dokonalé. Bylo jasné, že při střetech by disponovala menší palební silou, než byly kalašnikovy banditů. Leakey vydal rozkaz bandity najít a zničit, lhostejno, zda bude nutné i překročit státní hranice.
Přesvědčil své muže, aby šli za cílem očistit Keňu od pytlácké špíny s hrdostí a odhodláním. V té době ale nemohli strážci (jinak též rangeři) pátrat na vlastní pěst, nýbrž museli počkat na policii. Tím se vyslání celé jednotky do terénu zdrželo o téměř půl dne. Po několikadenním pátrání pak Masajové policii sdělili, kde se bandité ukrývají. Policii se však zdál okamžitý zákrok příliš riskantní a stáhli se. Leakey se tak utvrdil v myšlence, že je nezbytné vytvořit elitní protipytláckou jednotku z řad rangerů s částečnými pravomocemi policistů.
Bandité byli nakonec dostiženi a při závěrečné přestřelce zemřeli jeden mladý policista a dva bandité. Nad mrtvým tělem policisty požádal Leakey policejního komisaře, aby rychle nabil jednu ze zbraní strážců a zkusil trefit blízký strom. Po prvním výstřelu se zbraň zasekla - v případě střetu s bandity by byl komisař zastřelen dřív, než by se mu podařilo znovu nabít. To byl nesporný důkaz pro lepší vyzbrojení strážců, Leakey si navíc vysloužil úctu u svých lidí a získal na svou stranu přinejmenším jednoho důležitého policistu. O dva týdny později obdrželi rangeři 300 poloautomatických pušek. Tím byla zahájena cesta k pozdějšímu vytvoření vyzbrojené protipytlácké rangerské jednotky pod vedením policejního důstojníka, který byl převelen do řad KWS.
Leakeyho lze označit za průkopníka a zastánce té nejpřísnější ochrany slonů, tzn. úplného zákazu jakéhokoli obchodu se slonovinou. Díky němu byla v podstatě zachráněna populace slonů nejen na území Keni, ale i v jiných afrických státech. Kniha popisuje vývoj jeho úvah a postojů, obdivuhodné odhodlání a vytrvalost při snaze o dosažení cíle, který si vytyčil. Pokud čtenář čeká pouze vyprávění o životě slonů, patrně bude zklamán, jelikož Leakey hovoří také o politické dimenzi celé problematiky.
Významnou roli jako nástroj k zastavení obchodu se slonovinou hraje úmluva CITES (Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin). V knize je pravdivě dokladován způsob fungování této mezinárodní dohody i s jejími zápory a slabými místy. Zákaz obchodu se slonovinou země CITES přijaly v roce 1989, neboť během 80. let minulého století počet slonů afrických v důsledku pytláctví klesl přibližně o polovinu.
Dnes už ale úplný zákaz zase neplatí. Před konáním 12. zasedání členských zemí CITES v listopadu 2002 se sešly africké země k projednání opětovného obnovení obchodu se slonovinou. Kromě Keni se všechny země přirozeného výskytu (tzv. areálové státy) slona afrického shodly, že Botswana, Namibie, Jihoafrická republika a Zimbabwe by měly prodávat legální zásoby slonoviny, aby tak mohly financovat programy na ochranu přírody a podporovat místní komunity. K tomuto účelu by měla být stanovena výše ročních vývozních kvót. Keňa se proti návrhu postavila a poukazovala na to, že v uváděných studiích jsou nepřesnosti, že neexistuje dostatek právních prostředků k naplňování legislativy kontrolující trh se slonovinou a že znovuotevření obchodu se slonovinou může mít pro slony nedozírné následky. Nakonec bylo v listopadu 2002 v Santiago de Chile odhlasováno, že určité exempláře a populace slona afrického z Botswany, Namibie, JAR a Zimbabwe budou zařazeny do nižší kategorie ochrany, do přílohy CITES II, čímž dojde k obnovení obchodu se slonovinou. Jednorázový prodej státních zásob surové slonoviny z Botswany (20 tun), Namibie (10 tun) a JAR (30 tun) bude pravděpodobně schválen do Japonska. To už nebude smět slonovinu ani výrobky z ní dál vyvážet. Legální slonovinou ze státních zásob se rozumí slonovina pocházející z přirozené úmrtnosti slona, legálních odstřelů a konfiskátů.
Je patrné, že i po 13 letech, kdy byl obchod se slonovinou zakázán, je jeho obnovení stále aktuální. Keňa a Indie navrhovaly na konferenci přeřazení všech populací slona afrického v Botswaně, Namíbii, JAR a Zimbabwe do CITES I, tj. zakázat jakýkoli obchod se slonovinou. Do té doby byly tyto populace v příloze CITES II, přičemž nebyl povolen vývoz surové slonoviny. Keňané argumentovali, že přeřazení některých populací slona do CITES II v roce 1997 a jednorázový prodej státních zásob slonoviny do Japonska vyvolal novou vlnu pytláctví v Africe. Návrh nakonec nebyl podpořen kvůli tomu, že nebyla prokázána souvislost mezi zvýšením nelegálního obchodu a přeřazením těchto populací do přílohy II.
Ačkoli se členské země CITES shodly na nutnosti zastavit rostoucí nelegální trh se slonovinou, společný postoj k tomu, jak nakládat se stávajícími legálními zásobami, je sporný. Nebyly odsouhlaseny roční kvóty, ale výše jednorázových prodejů. Argumenty jedné strany říkají, že takový jednorázový prodej pomáhá trvale udržitelnému využívání výrobků ze slonoviny, financuje programy proti pytláctví a podporuje ochranu sloních populací. Druhá část zemí to vidí odlišně a tvrdí, že by jakýkoli prodej slonoviny měl být jednoznačně zakázán na základě principu předběžné opatrnosti. Zákazem by se odradili pašeráci a překupníci.
Tuto druhou stranu barikády tvoří samozřejmě Keňa a Indie. Stejný přístup ve své knize obhajuje a popisuje i Richard Leakey, a to včetně všech peripetií a úskalí, se kterými se setkával. Vysvětluje, co ho nakonec přimělo, že KWS opustil a na svou funkci rezignoval, aby si zachoval svou čest, i když se musel dívat na to, jak se nové vedení instituce odchyluje od toho, co sám vybudoval. Odstoupil, aby se mohl na přání prezidenta po čase vrátit, a posléze opět odstoupil, když zvolil jinou cestu pomoci Keni, jejím obyvatelům i přírodě.
Kniha se čte jedním dechem jako napínavá detektivka - přitom nejde o fikci, ale o skutečné události posledních let.
reklama
