Vilém Riedel: od romantismu k realismu

Jsou i jiné galerie než ty v Praze či Brně, a tak pokud zavítáte na začátku září například na Vysočinu, udělejte si výlet a navštivte Hlinsko – kromě okolní malebné krajiny najdete ve zdejší galerii i pěkné obrazy krajin na pomezí romantismu a realismu. Jejich autorem je prakticky neznámý Vilém Riedel (1832–1876), jehož ne příliš dlouhý život i ne příliš správný etnický původ měl za důsledek, že se o něm dnes v obecném povědomí mnoho neví. Riedel byl totiž sudetský Němec, a tak o něj pozdější česká historie umění nejevila valný zájem, navíc většinu svého života strávil cestováním po celé Evropě, takže nezanechal ani nějaký rozsáhlý soubor obrazů české krajiny. Přestože jeho dílo není zlomem v naší nebo světové krajinomalbě, stojí určitě za vystavení – nejenom kvůli své kvalitě či půvabu, ale i kvůli určitému připomenutí osudů německého etnika v českých zemích, a to ještě dlouho před katastrofami obou válek. (Možná by i proto neškodilo uvádět malíře pod jeho původním jménem, tedy Wilhelm, a nesnažit se o jeho počeštění).

Riedel se narodil v Jizerských horách, kde jeho otci patřila sklářská huť, dlouho však v rodném Antonínově nezůstal – jeho život byl naopak provázen přesuny po celém kontinentu a při troše konjunkturalismu bychom ho mohli prezentovat jako exemplárního předchůdce moderního „evropanství“. Jeho cesta začala na pražské Akademii v Praze v ateliéru romantického krajináře Maxmiliána Haushofera. Díky tomuto studiu Riedel cestoval za krajinářskými motivy po různých místech v Čechách, ať už to byly Krkonoše, hrady jako Bezděz či Střekov nebo různá města. Ve svých studiích pak pokračoval v Düsseldorfu, tehdy velkém malířským centru, kde nalezl i realističtější přístup v umění a řadu příkladů maleb severské krajiny. Riedel je pak poměrně dobrým příkladem malíře mezi oběma tendencemi – romantismem a následujícím realismem – v evropském pojetí (a vnímání) krajiny. Romantický přístup ke krajině, zdůrazňující krajinu jako výraz vyšších idejí, božství v přírodě, ale i výraz lidského nitra a emocí, se posouval k téměř vědeckému záznamu krajiny vnímané malířem. Není jistě náhodou, že Riedel sám byl zaujat geologií a jeho tehdejší kresby zachytily celou řadu geologických motivů z pohoří Rhön a Eifel včetně přesného určení hornin a nerostů. Skaliska, útesy i hory byly celoživotní Riedelovou vášní. Snažil se je po celý život zachytit s realistickým citem pro detail, přesnost a živost záznamu, často však i s romantickým smyslem pro dramatičnost a emoce.

Po skončení studií se vydal Riedel na cesty, což mu umožnila doživotní renta, kterou získal díky dědictví po otci – a tak má divák možnost v Hlinsku ve zkratce projít téměř celou Evropou. Najdeme našeho malíře v Německu v Holštýnsku i na některých ostrovech v Baltu stejně jako v Itálii, jejíž jasné světlo přitahovalo malíře už po řadu staletí. Zde nebyl Riedel nadšen jen přírodou a krajinou, ale i antickými památkami, které také maloval. V šedesátých letech se ale dostal i do Paříže a pak především do Barbizonu, kde zdejší malíři, stojící také na rozhraní romantismu a realismu, jako jedni z prvních vyráželi malovat skutečně do plenéru. Dřív se v krajině pouze skicovalo a vlastní obrazy se komponovaly v ateliérech, nyní, s příklonem k pojetí krajinomalby jako záznamu „reality“ se snažili malíři zachytit scenérie, které měli před očima ve chvílích práce. Nastal posun od pojetí krajiny jako prostředku vyjádření idejí ke snaze zachytit krajinu samu o sobě – vlastně je zde (zjednodušeně řečeno) poprvé v umění krajina chápána jako nějaká autonomní hodnota. Postupně se měnila rozvněž estetika ve smyslu toho, co je na krajině oceňováno – od silně emotivních výjevů romantiků, jako byly velehory, bouře, divoké lesy, se najednou zájem obrátil i ke zcela neokázalým výjevům – v Barbizonu k prosté, klidné, i když poetické rovinaté krajině listnatého lesa a pastvin či venkovských scén. Je zajímavé, že patnáct let po Riedelovi přišel do Barbizonu pro nás podstatně známější Antonín Chittusi. Ten ostatně později následoval Riedela i v mnohem smutnějším osudu – oba umřeli ve stejném a předčasném věku na tuberkulózu.

Riedel po Barbizonu zamířil i do severní Bretaně, kde na rozdíl od plošší malebné krajiny Barbizonu či prosluněné Itálie zaznamenával kouzlo skalisek a útesů Atlantikem bičovaného pobřeží i moře samého. Ještě jednou se vrátil do Itálie, dostal se až na Sicílii, pak se ale po kratším pobytu v Paříži vrátil domů, do rodných Čech, pravděpodobně i díky počínající chorobě. Zde se snažil v různých lázních marně o zlepšení svého zdraví. Stále maloval i výjevy z krajin, kterými prošel, tato díla však už ztrácela bezprostřednost. Postupující nemoc ho stále víc omezovala v práci, až nakonec umřel v lázních Kundratice nedaleko Litoměřic. Jeho dílo, málo v českých sbírkách zastoupené, následuje ne příliš šťastný osud svého tvůrce a je až na pár výstav spíš přehlíženo a zapomínáno. Proto může být výstava v Hlinsku zajímavá i pro odborníka, nabízí však kvalitní a srozumitelné krajinářské výjevy i naprostému laikovi.

V přízemí galerie se navíc jako bonus nachází výstava nebo spíš výstavka prací pozdějšího výborného českého krajináře (a mého oblíbence) Františka Kavána (1866–1941), který řadu let pobýval ve zdejším kraji – cesta do Hlinska se prostě vyplatí.

Tento text je jedním z výstupů grantového projektu č. 408/06/0950.

Tento článek vyšel v tištěném EkoListu č. 8-9/2006.

---

reklama

---