Voda a ptáci zůstanou
 |
|
|
Obyčejné texty o světle paměti, pravdě oblaků a útěše míst.
|
|
| Foto: MarcusObal /Wikimedia Commons |
Klimatické změny jsou nejdiskutovanějším environmentálním tématem současnosti. Celý jeden oddíl (ze tří) Cílkovy knihy se jmenuje Právo na klimatickou svobodu a za přečtení stojí kvůli tomu, že na rozdíl od zpravodajských nebo aktivistických článků (jaké samozřejmě píše nejen Hnutí Duha, ale taky třeba Václav Klaus) se v něm můžeme na klimatické změny podívat z odstupu a v kontextu. Na frekventovanou a demagogicky zneužívanou otázku, zda je víc ohroženo klima, nebo naše svoboda, Václav Cílek odpovídá, že „tím, že je ohroženo klima, je bohužel ohrožena i naše svoboda“. Pokračuje pak vyprávěním o knize australského klimatologa Williama Ruddimana, podle níž lidé klima ovlivňují nejen v současnosti, ale začali s tím už před nějakými osmi tisíci lety. Možná ale díky tomu taky teď máme „lepší“ klima, než jaké bychom znali beze změn způsobených lidmi. Zároveň nám ale další oteplení může přinést tak chaotické důsledky, že se s nimi budeme vyrovnávat jen s velkými obtížemi.
Ty nejtemnější tóny Cílkovy knihy zaznívají v eseji o Dárfúru a zemích rovníkové Afriky. Místní obyvatelstvo je schopné se v obtížných situacích jak smířit s drtivým osudem, tak vzplanout a spustit kolotoč všeobecného násilí. „Ocitáme-li se v období klimatických změn, pak se podle všech studií projeví nejprve právě v Africe, kde je historická paměť násilí živá, a jak ukazují genocidy posledních let, dá se snadno aktivovat. Můžeme očekávat celou řadu dalších podobných konfliktů, které z evropského humanitního pohledu nemají žádné vhodné řešení. Pravděpodobně je budeme podobně jako Dárfúr víceméně ignorovat a trpět přitom dvojím pocitem viny – prvním za pasivitu a druhým za svůj příspěvek ke klimatickým změnám. Anebo se budeme snažit tyto pocity vytěsnit a žít si tak dobře, jak to jde, a dokud to ještě půjde.“ V eseji o beduínech z egyptské Východní pouště, kteří si uvědomili důležitost stromů pro své živobytí, zcela zakázali jejich kácení a uchovali si tak svoje prostředí, ovšem Cílek upozorňuje, kam ono „žít si dobře“ vede: „Z USA jsem dostal e-mailový letáček vybízející k tomu, abych projezdil co nejvíc benzínu, protože když budu šetřit, ušetřenou ropu stejně spotřebují Číňané. Má to svoji logiku, ale je to logika rychlého konce.“
Klima však pochopitelně není jediným ani hlavním námětem knihy. Jako jednotící motiv se v pozadí celé první části knihy (Místa z druhé strany) vine krajina a její paměť. Hned úvodní esej se jí věnuje zcela: „Veškeré úvahy o krajině a paměti nás nakonec vracejí k naší době a k naší civilizaci. Jak by to dopadlo, kdyby nebyla objevena ropa a otevřena uhelná ložiska?“ Následují texty o historii obcí, které zanikly kvůli Temelínu, o vztyčování kamenného kruhu na severočeském Dymníku, o kácení alejí, o neviditelném městě Olomouci nebo o rekultivacích na Mostecku. Co esej, to neobvyklý ponor do genia loci, do času vlídně plynoucího pomalým tempem, do jednoduchosti, která těší srdce.
Poslední část knihy naopak odráží „svět, který je rychlejší než my“. Na prognózu vývoje Evropy v příštích 20 letech (kontinent plný penzistů bude mít asi tak stejně obyvatel jako dva Pákistány nebo tři Nigérie) vcelku logicky navazuje kapitola o depresi jako pandemii západní civilizace. Poznámky o bioekonomice, informacích, vzdělávání, televizních seriálech nebo úspěšném asfaltu vedou až k závěrečnému textu Místo dopadu. V něm Václav Cílek opatrně shrnuje situaci, v níž se nacházíme: „Myslím si, že nějaký druh kolapsu starého světa je nevyhnutelný, ale že v Evropě bude sice bolestivý, ale snesitelný a povede (doufejme) k vytvoření nové mentality šetrnosti ... Často mám pocit, že už žiji v post-kolapsovém světě, že věc se už stala, úradek byl vyřčen, ale že se ještě neprokopíroval do reálného světa.“
Svou knihu nabitou zajímavými náhledy pak končí se střízlivou melancholií: „Pozoruji svět a snažím se smířit s jeho proměnami pomocí věcí, které jsou stálé a přinášejí útěchu … Myslím, že v příštích letech o hodně přijdeme, ale také nám toho hodně krásného zůstane. Třeba voda a ptáci. Soustřeďuji se na to, co zůstává, a snažím se nelitovat toho, co odchází.“
Tento text je vlastně článkem o článcích, které často pojednávají zase o jiných textech. Takhle něco ředit asi nejde do nekonečna. Však jsou i lidé, kteří Cílkovi vyčítají příliš lehkou ruku a až jakési vykrádání či přisvojování si témat, která by si zasloužili prezentovat jiní, s věcí obeznámenější vědci nebo esejisté. Texty často opravdu odrážejí, čím se Václav Cílek v danou chvíli zabýval, jakmile něco prožil nebo se o něčem dozvěděl, hned to v článku použil. Sám vím, že se s ověřováním některých věcí, o nichž píše, moc nezatěžuje, nemyslím si ale, že by se kvůli tomu měli lidé od jeho textů odvracet. Cílek se sice v knize děsí toho být bystrý a pronikavý, tyhle starosti i starosti jeho kritiků však zavánějí přílišnou sebestředností. Copak se třeba při procházce staráme o to, zda se procházíme bystře, nebo hloupě? Podobně „bezstarostně“ by se, myslím, měla číst i tahle kniha. Díky Cílkově příkladu vidíme, jak zajímavý je svět kolem nás, jak úlevné je nepředpojaté myšlení a že pocit vnitřní spokojenosti sice ovlivňují prolhaní politici a vypečení podnikavci, ani ti nám ale vlastní život – ten mezi půdou a oblaky, mezi dotykem a pohledem, mezi ztišením a pohybem, mezi bolestí a útěchou – vzít nemůžou.
Článek je převzat z tištěného Ekolistu 01/2009.
reklama
