Vše pro dobro uhlí a Nošovic

Vztah k člověka k půdě a průmyslu, otázka veřejného zájmu a vyvlastňování i role public relations - to jsou témata, která prostupují dvěma českými filmy s environmentální tématikou uváděných v rámci letošního ročníku festivalu Jeden svět. Dlouho očekávaný snímek Vše pro dobro světa a Nošovic, který vstoupil v polovině února do kin, a televizní dokument Ženy SHR toho ale mají společného mnohem více.

O poli, na kterém rostou auta

Vít Klusák se v posledních letech podílel na filmech o hypermarketu, který nikdy nebyl, nebo o americkém radaru, který se nepostavil. Na rozdíl od nich nošovická automobilka stojí. Na bývalém zelném poli. Jak se místní obyvatelé dívají na to, že v původně zemědělské vsi vyrostla průmyslová zóna? A smířili se i ti poslední majitelé polí, kteří je nakonec prodali, s tím, že se vzdali svých pozemků pod nátlakem anonymního dopisu, který jim vyhrožoval smrtí? Filmaři přišli najít do Nošovic odpovědi na tyto otázky po dvou letech od dramatických výkupů pozemků.

Klusák se nebojí místy odkrýt zákulisí své práce ani odhalit sílu „slabších“ i slabost „silnějších“. Mezi zajímavé momenty snímku patří například chvíle, kdy režisér konfrontuje představitele Hyundai se vzpomínkami na vlastní dětství, nebo kontrast mezi strohou prací dělníků v továrně a veselými brigádnicemi při okopávání zelí. V celém snímku je také více než patrné, komu jeho autor straní. Přesto ho nelze obvinit, že by diváka přesvědčoval, aby se za každou cenu postavil na jeho stranu.

Filmu Vše pro dobro světa a Nošovic stejně jako jiným Klusákovým filmům nechybí humor. Sám autor proto svůj snímek označuje jako sociální grotesku. Mezi další silné stránky dokumentu patří kamera Jakuba Halouska, hravá hudba uskupení DVA i parodizující reklama v závěru. Naopak zamrzí malý prostor věnovaný informacím o vývoji kauzy jako takové i o jejím smířlivém uzavření.

Zdá se, že celý film tak více než o nošovické automobilce vypovídá o tamějších lidech a českém charakteru obecně. Můžete souhlasit s Vítem Klusákem, že nejhorší českou vlastností je lhostejnost, nebo naopak obdivovat schopnost lidí smířit se i s velmi nepříjemnou situací a jít dál. Film ale v neposlední řadě vybízí rovněž k otázkám ohledně záboru půdy, současné role venkova, automobilismu, pozlátku public relations, ekonomické globalizace nebo vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.

Jejich osudem je uhlí

Také televizní film Ženy SHR (zkratka SHR znamená severočeský hnědouhelný revír) dvojice režisérů Martina Duška a Ondřeje Provazníka nemá v centru zájmu ani tak rypadla, jako obyčejné lidi. Přesněji řečeno, jsou hlavními protagonistkami snímku dvě ženy, kterým uhlí výrazně zasáhlo do života – každé ale jiným způsobem.

Kastelánka zámku Jezeří Hana pochází z Albrechtic, které byly zbořené kvůli uhlí. A všemi silami dnes brání před podobných osudem Horní Jiřetín. Liběna, mluvčí těžařské společnosti Czech Coal, poukazuje na drsnou krásu uhelných lomů a snaží se ospravedlnit zájmy svého zaměstnavatele. Obě ženy, i když z opačného názorového spektra na další směřování severočeských obcí, spojuje mnohem více než jen zanícenost pro svou věc a přesvědčení o správnosti jejich konání.

Nenápadný snímek Ženy SHR překvapuje svou otevřeností. Hanu i Liběnu představuje při práci i v soukromí. Není pochyb o tom, že se v obou případech jedná o silné osobnosti, které mají co říci. Hana hovoří o pokoře a severočeskou krajinu popisuje pomocí hudby. Liběnu zachycuje ve chvíli, kdy je konfrontována s pochybovačnými názory svého dospívajícího syna. Divákovi však může k dokonalosti filmu chybět rozhovor obou žen tváří v tvář.

Oba dva filmy, i přes smířlivý a místy i humorný tón, mohou v divákovi vyvolat i nepříjemné pocity. Je to zejména kvůli uvědomění si vlastních omezených možností rozhodovat o svém osudu i majetku a existence situací, kdy je občan pod tlakem většiny, mocnějších nebo zákeřnějších lidí nucen jednat zcela podle jejich přání. Vtírá se tudíž otázka, jak by se v podobné situaci zachoval on...

---

reklama

---