Z českých hájů a kontejnerů
 |
|
| Sajgonáři, 1987-2004 (zleva doprava: Matěj Hádek, F. S., F. S., Petr Nikl). SAJGONÁŘI Lidový zvyk na Lounsku, jehož původ pochází z historky s nákladním automobilem zapadnutým po nápravy do bláta poblíž rodinného sídla Františka Skály. Místo události bylo pojmenováno „Sajgon“. Během Velikonoc jsou vyráběna dřevěná (později kovová) auta, protahována bahnem, nacpávána suchou travou, zapalována a jinak destruována k obveselení dětí i dospělých. Konstrukce vozů byly v průběhu 17 ti let přizpůsobeny tomuto účelu a na jejich výrobě se podílejí kromě rodiny F. S. i další autoři. |
|
| Foto: Martin Polák
|
Skála ovládá celou řadu žánrů a poloh. Když jsem se setkal s jeho dílem poprvé, držel jsem v ruce roztomilý a vtipný komiks „Velké putování Vlase a Brady“ (Albatros 1989), plný podivuhodných příběhů z cesty dvou solitérních skřítků. Kromě toho se ovšem Skála zabýval a zabývá širokou škálou činností od vědeckých ilustrací, přes koncertování se svou kapelou MTO, až po působení v triu Tros Sketos, které vešlo do obecného povědomí ve znělce karlovarského festivalu. Také je ale i jakýmsi vrcholným tvůrcem uměleckého díla-sama sebe: excentrika s nepřekonatelně pochybnou vizáží v molitanovém obleku.
Nejznámější částí jeho tvorby jsou však roztodivné konstrukce a objekty, sestavené většinou z přírodnin nebo i různých umělých odpadů. Produkt to jeho neustávající vášně sbírat různé nepotřebné věci na půdách starých domů či smetišť, ale i roztodivné pokroucené a rozpadající se kořeny a mechy v českých lesích. Z těchto surovin vytvářené objekty nás uvádí do fantaskního a tajemného „Skálovského světa“. Zde s typickým humorem svého Tvůrce znovu ožívají staré přírodniny i části kdysi funkčních lidských výrobků v nečekaných a překvapivých vtěleních.
Taková je řada artefaktů právě ze současného Rudolfina, ať je to již v lebku převtělená pýchavka (?), ale i prazvláštně rostlý strom ze samorostů, dřevěné „elektrické kytary“ nebo fantaskní portréty vytvořené z mořských řas. Skála dokázal proměnit honosný prostor Rudolfina v kouzelný svět (nebo skladiště, les, půdu?), kde divák jako jakýsi skřítek s údivem hledí na podivné stromy, obří gramofon či zcela neidentifikovatelné a záhadné objekty zanechané zde neznámou civilizací či přírodními silami.
Výtvarník sám je ovšem velmi prazvláštním tvorem v naší civilizaci – nevlastní televizi, mobilní telefon ani automobil, krásné věci nenakupuje, ale nalézá na půdách a ve starých kontejnerech, píše rukou krásné deníky z cest (např. z pěšího pochodu do Benátek) i dopisy. Vymoženosti moderní techniky si prý nemůže dovolit, neboť jsou to věci, které mu ubírají čas. Ba dokonce, zpozdilec, věří, že věci mají duši. František Skála je člověk, jehož věci stojí za to vidět.
Tento článek byl převzat z tištěného EkoListu prosinec 2004.
reklama
Autor je asistentem na katedře dějin a filozofie přírodních věd PřF UK v Praze a také ilustrátorem EkoListu.
