Zažít divočinu – a zemřít
Christopher Johnson McCandless se narodil v Kalifornii v únoru 1968 Waltovi McCandlessovi a jeho partnerce Billie. Když mu bylo šest, dostal jeho otec nabídku pracovat pro NASA. Celá rodina, do níž mezitím přibyla ještě Chrisova sestra Carine, se tak z Kalifornie přestěhovala na západní pobřeží USA. O pár let později ale Walt McCandless začal se ženou soukromě podnikat, a protože měl několik dětí z prvního manželství a živil vlastně dvě rodiny, museli se hodně otáčet. „Pořád jen pracovali,“ vzpomíná na tu dobu Carine. Oba rodičové byli dost silné osobnosti, sem tam se ošklivě pohádali a vyhrožovali si rozvodem. Na Chrise, který byl už od dětství dost svérázný, rodičovské půtky dopadaly hůř. Možná i proto se brzy naučil být sám. Jak říká jeho sestra, „nebyl nespolečenský, kamarády měl vždycky a každý ho měl rád, on ale dokázal odejít a po dlouhé hodiny se zabavit jen sám sebou. Uměl být sám a nebýt při tom osamělý.“
 |
|
| Na konci dubna 1992 odešel Chris McCandless do divočiny severně od hory Mount KcKinley. To bylo naposledy, kdy ho někdo viděl živého. | |
| Foto: Francois Duhamel/Paramount Vantage |
Ať už zachycena ve filmu nebo v knize, stala se pouť Chrise McCandlesse příběhem, který lidem dokáže měnit životní hodnoty, nebo aspoň dodávat sílu k uskutečnění záměrů, na něž zatím jen ve skrytu duše mysleli. Stačí se podívat na nějakou internetovou diskusi, která se jeho osudu týká – kromě lidí, kteří McCandlesse horlivě odsuzují jako lehkomyslného a domýšlivého hazardéra, se v ní vždycky najde dost diskutérů, kteří se k jeho nadšení pro divočinu a k životu mimo běžné konvence hlásí.
V dospívání se McCandlessovo zaujetí vlastním světem, podivná umíněnost i silná vůle projevily naplno. Stal se kapitánem družstva přespolních běžců na střední škole a zavedl zničující tréninky. Na běhání se díval jako na intenzivní spirituální cvičení a své kolegy motivoval tím, že je nutil si představovat, jak běží proti všem špatnostem světa. Prohry nesnášel, a když se mu výkon nepodařil podle jeho představ, stáhl se do sebe a někde stranou si dal hrozně do těla. Těžce snášel i nerovnost mezi lidmi, takže o víkendech občas vyrážel do chudých washingtonských čtvrtí, kde si povídal s bezdomovci a prostitutkami a kupoval jim jídlo. Krajně rozporuplný vztah měl k penězům. Když rodiče konečně něco vydělali, koupili si dům, plachetnici, cadillac, drahou dovolenou atd. Chrise to všechno vyvádělo z míry a rodiči za to pohrdal. Sám přitom dokázal peníze snadno vydělat a při studentských brigádách se projevil jako mimořádně zdatný obchodník.
Jakmile střední školu dokončil, vydal se Chris McCandless na svou první velkou cestu. Koupil si starého datsuna a projel napříč Spojenými státy k Pacifiku. Vrátil se po několika měsících podstatně hubenější, s dlouhými rozcuchanými vlasy a taky s objevem, který ho od rodičů odvrátil navždy. V Kalifornii při návštěvě první rodiny svého otce totiž zjistil, že Walt McCandless ještě dlouho poté, co žil s Chrisovou matkou, udržoval vztah i se svou první ženou. Dokonce s ní měl ještě dva roky po narození Chrise dalšího syna.
Hněv McCandlesse nepřešel ani poté, co nastoupil na univerzitu Emory v Atlantě. Otci chybu nikdy neodpustil a rozčilovalo ho, že se ji společně s matkou snažili před ním a sestrou utajit. Sestře se později svěřil, že kvůli pokrytectví rodičů se mu celé jeho dětství jeví jako fikce. Po třetím ročníku univerzity znovu vyrazil na cestu po amerických silnicích. Tentokrát dojel až na Aljašku, kde strávil chvíli v okolí Fairbanksu. V posledním ročníku už kontaktoval rodiče jen zřídka a většinu volného času trávil v univerzitní knihovně. Čím víc na něj matka naléhala, aby se od nich neodtahoval, tím víc se vzdaloval. Háklivý byl ostatně na domlouvání od kohokoli. Na jaře roku 1990 Chris McCandless školu dokončil se slušným prospěchem a rodiče se sestrou v květnu přijeli na slavnostní promoci. Ještě na konci června jim Chris poslal kopii své závěrečné klasifikace – a pak z jejich života navždy zmizel. Veškeré svoje věci naložil do auta, 24 tisíc dolarů ze svého studijního účtu věnoval charitativní organizaci Oxfam, změnil si jméno na Alexander Supertramp a vyrazil na západ.
Začaly tak dva roky toulání a – jak si později zapsal – „naprosté svobody“. Četl Jacka Londona, Henryho Davida Thoreaua nebo Lva Tolstého. „Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu,“ podtrhl si například v Thoreauově slavné knize Walden, která pojednává o osamoceném životě v lesích. „Potřeboval jsem pohyb, a nikoli jen jakési poklidné přežívání,“ zaujalo ho zase u Tolstého.
Hned na začátku července sjel v Arizoně ze silnice a korytem vyschlé řeky si to zamířil k jezeru Mead. Tady ho za dva dny překvapily silné přívalové deště a náhlá povodeň, která mu znemožnila auto znovu použít. Nejspíš ho to moc nemrzelo – auto skryl pod plachtu, zbavil se zbytečných věcí, spálil veškeré své papírové peníze a s batohem se vydal na cestu. O všem si vedl deníkové záznamy, které psal ve třetí osobě a – jak říká Krakauer – poněkud patetickým a do sebe zahleděným stylem.
 |
||
| V Arizoně si McCandless koupil použitou hliníkovou kánoi a odpádloval na ní několik set kilometrů po řece Colorado až do Mexického zálivu. Na konci se sice ztratil ve vysychajícím močálovitém řečišti, naprosto vyčerpaný ale dokázal přemluvit mexické lovce kachen, aby ho k oceánu i s kánoí odvezli na korbě svého pickupu. | ||
| Foto: Chuck Zlotnick/Paramount Vantage |
Snažil se žít bez peněz, nebo aspoň s jejich minimálním množstvím, a živit se tím, co si nasbíral nebo ulovil. O kontakt s rodinou nestál, navíc správně tušil, že kdyby otec věděl, kde je, vynaložil by veškeré usilí na to, aby ho dostal domů. Výčet míst, na která zavítal, je strašně dlouhý. Podíval se k jezeru Tahoe, putoval po horách Sierra Nevady, navštívil sekvojové lesy, sem tam pracoval a neustále potkával nové lidi. Chvíli bydlel s hipíky, kteří se toulali krajinou s obytným autem, jindy zase pomáhal v Dakotě při sklizni obilí. Všude ale vydržel maximálně několik týdnů. V Arizoně si koupil použitou hliníkovou kánoi a odpádloval na ní několik set kilometrů po řece Colorado až do Mexického zálivu. Na konci se sice ztratil ve vysychajícím močálovitém řečišti, naprosto vyčerpaný ale dokázal přemluvit mexické lovce kachen, aby ho k oceánu i s kánoí odvezli na korbě svého pickupu. Plul potom podél pobřeží a užíval si moře. V lednu 1991 však jen štěstím vyvázl z bouřky, která ho na vodě zastihla, nechal kánoi na břehu oceánu a pěšky se vydal zpátky na sever do USA. „Během dalších 36 dnů nenarazil na živou duši. Po celou dobu byl živ pouze z dvou a půl kilogramu rýže a živočichů, které dokázal vylovit z moře,“ píše Krakauer.
Další dobrodružství nebrala konce, kempoval ve Velkém kaňonu, delší dobu pobýval na oregonském pobřeží, ale taky pracoval v italské restauraci v Las Vegas a na podzim 1991 si v Arizoně vydělával u McDonalda. To už se snažil šetřit na svou výpravu na Aljašku, kam se chystal vydat hned zjara následujícího roku a o které všem kolem vyprávěl. Začal cvičit, a kde mohl, zjišťoval podrobnosti o životě v divočině. V lednu 1992 si rozložil tábořiště v poušti na jihu Kalifornie, a když se jednoho dne vracel od několik mil vzdálené benzinové pumpy, kam si chodil pro vodu, svezl ho kousek starý muž jménem Ron Franz. Jeho ženu a syna už v roce 1957 zabil při autonehodě opilý řidič a Ron žil od té doby sám. Alexe/Chrise si z nějakého důvodu oblíbil a i McCandless ke starému muži, navzdory jeho mentorování, pocítil sympatie. V následujících týdnech spolu strávili dost času a těsně před tím, než v polovině března Alex/Chris odjel do Jižní Dakoty vydělat poslední peníze na cestu na Aljašku, požádal Ron Alexe, zda by ho mohl adoptovat. „Promluvme si o tom, až se vrátím z Aljašky,“ odpověděl zaskočený McCandless.
V Dakotě strávil McCandless přibližně měsíc, už se však nemohl dočkat, až vyrazí na své „velké aljašské dobrodružství“, jak tomu sám říkal. Jakmile našetřil dostatečnou sumu, hned se postavil k silnici a stopoval na sever. Poslední potřebné věci dokoupil ve Fairbanksu na Aljašce a 28. dubna dopoledne se po další cestě stopem ocitl zcela sám na stezce Stampede v těsné blízkosti Národního parku Denali. Poslední řidič, když viděl McCandlessovu mizernou výbavu, mu vnutil aspoň pořádné holínky a dva sendviče. Jinak si McCandless na zádech nesl pět kilo rýže, malorážku a dost místa v batohu zabíraly knihy – Thoreau, Tolstoj, ale taky Taras Bulba od Nikolaje Gogola nebo Doktor Živago od Borise Pasternaka. Neměl žádnou sekeru, repelent ani kompas, dokonce si nevzal ani pořádnou mapu. Chtěl odejít do divočiny a přežít jen s minimem věcí nesených s sebou. Za boty a sendviče nabídl řidiči hodinky: „Jestli si je nevezmete, tak je zahodím. Nechci vědět, kolik je hodin. Nechci vědět, kolikátého je a kde jsem. Prostě nic takového.“
Stezka Stampede je bývalou silnicí k rudným dolům. Příroda si ji už dávno vzala zpátky, zůstal na ní ale starý oprýskaný autobus, který na začátku 60. let minulého století sloužil k ubytování stavebních dělníků. Chris McCandless na něj po třech dnech chůze sněhem narazil a místo se mu tak zalíbilo, že se v autobuse zabydlel. Na aljašské poměry to největší divočina zrovna není, protože v dosahu pár mil je občas nějaký ten srub a vzdušnou čarou je to jen 15 mil k silnici, po které jezdí turisté do národního parku. Z praktického hlediska je to ale divočina až až. Zcela nadšený McCandless tady hodlal „vítězně dokončit spirituální revoluci“. První dny ovšem nebyly žádná sranda a v jeho deníku se objevují záznamy jako „slabost“, „zasypán sněhem“ nebo „katastrofa“. Z postupně odtávajícího sněhu však časem vykoukly drobné plody ještě od loňska a McCandlessovi se taky začalo víc dařit při lovu zvěře, takže se jeho situace výrazně zlepšila. Na začátku června skolil dokonce losa, jeho maso ale nedokázal delší dobu uchovat, takže většinu úlovku musel nechat napospas vlkům. Na začátku července, „spokojen, zdá se, s tím, co se naučil během svých dvou měsíců samotářského života v divočině“, se McCandless rozhodl k návratu mezi lidi. Těžko říct, zda v sobě našel nějakou vstřícnost vůči rodičům nebo civilizaci a jestli trochu povolila i jeho zatvrzelost. Každopádně se oholil, na kalhoty přišil nové záplaty, hodil batoh na záda a vyrazil k silnici. Jenomže okolní prostředí se od konce dubna dost změnilo a místa, která tenkrát snadno překonal díky sněhové pokrývce, teď roztála a v cestě mu stály různé močály. Ty ještě dokázal obejít, co však překonat nedokázal, byla řeka Teklanika. V dubnu mu sahala tak po kolena a snadno ji přebrodil. Kvůli tání sněhu a ledovců se ale na začátku července změnila v divoký tok s mnohonásobně vyšším objemem vody. V místě, kde řeku v dubnu překročil, by se teď určitě utopil, a protože neměl pořádnou mapu, nezjistil ani, že jak po proudu, tak proti proudu nebyly příliš daleko body, kde by se na druhou stranu mohl dostat. Vystrašený McCandless se radši vrátil do autobusu a pokračoval v dosavadním způsobu života. „Byl vyhladovělý a jeho skromná strava způsobila, že jeho nepovzbudivě vypadající tělo bylo kost a kůže; zdálo se však, že je v docela dobrém zdravotním stavu,“ říká Krakauer. Do deníku si v tu dobu McCandless zapsal, že štěstí je skutečné jen tehdy, sdílíme-li ho s ostatními. I to by mohlo naznačovat určité smíření a ochotu opustit život tuláka. S jistotou se to však nedozvíme nikdy, protože po 30. červenci se McCandlessovo zdraví zhroutilo. Zesláblý si nedokázal opatřit dost potravy a na cestu zpátky už neměl sílu. Krakauer se domnívá, že se navíc otrávil nějakou rostlinou, pro tuto hypotézu ale chybějí jednoznačné důkazy. Poslední McCandlessova fotografie, kterou pořídil nedlouho před smrtí, je konejšivá i děsivá zároveň. Strašně vyhublý na ní drží cedulku s nápisem „Prožil jsem šťastný život a děkuji Bohu. Sbohem a ať Bůh všem žehná!“ Směje se a jeho oči vypadají vyrovnané. Z posledních sil se pak vsoukal do spacího pytle, který mu ušila máma, položil se na lůžko v autobuse a upadl do bezvědomí. Zemřel zřejmě 18. srpna, necelých 20 dnů před tím, než skupinka lovců náhodou objevila jeho tělo.
Jon Krakauer zveřejnil svůj první článek o McCandlessově smrti v americkém časopise Outside na začátku roku 1993. Jak ale sám říká, okouzlení McCandlessem ho neopouštělo ještě dlouho po jeho otištění, a tak víc než rok strávil pátráním po všemožných okolnostech jeho putování. Mimořádně mu pomohla zdrcená McCandlessova rodina, která mu nejen věnovala svůj čas, ale umožnila i neomezený přístup k Chrisovým deníkům, dopisům, dalším písemnostem a fotografiím. Nakonec Krakauer o svých zjištěních vydal v roce 1996 knihu Útěk do divočiny (v originále Into the Wild), která se rychle stala bestsellerem. Okouzlila i amerického režiséra Seana Penna, který občas taky sám putoval krajinou – ať už vlastním autem nebo stopem. Okamžitě prý věděl, že chce příběh zfilmovat, trvalo ale ještě dlouhou dobu, než dostal souhlas rodiny.
Film je strhující a síla obrazu je hodně vemlouvavá. Kniha ovšem díky možnosti věnovat větší prostor všelijakým drobnostem podává příběh mnohem propracovaněji a mnohem důsledněji se snaží najít a vysvětlit důvody McCandlessova chování. Jon Krakauer navíc popisuje osudy i mnoha dalších tuláků a lidí, kterým učarovala divoká příroda nebo život stranou společnosti. Velkou předností knihy je taky fakt, že nezamlčuje stinné stránky McCandlessovy povahy, a i když má Krakauer pro jeho putování velké pochopení, zřetelně ukazuje, jak lehkomyslně se choval. Režisér Sean Penn musel naopak kvůli přehlednosti filmu velkou část podrobnějších informací z děje vyškrtat. Bohužel vyškrtal i ty, které narušovaly jednoznačný obraz McCandlesse jako neposkvrněného hledače vyšší pravdy, který měl prostě jen smůlu. Pennovi se ale podařil jiný kousek – o hudbu a písně doprovázející film požádal kanadského muzikanta Michaela Brooka a zpěváka americké kapely Pearl Jam Eddieho Veddera. Oba odvedli skvělou práci a k působivosti filmu velmi výrazně přispěli.
 |
|
| "Tou nejzákladnější podstatou lidského ducha je jeho touha po dobrodružství. Radost ze života vyplývá ze střetávání se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce." Chris McCandless, 1992. | |
| Foto: Chuck Zlotnick/Paramount Vantage |
„Tou nejzákladnější podstatou lidského ducha je jeho touha po dobrodružství. Radost ze života vyplývá ze střetávání se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce,“ napsal Chris McCandless v dopise Ronu Franzovi někdy na přelomu března a dubna 1992 z Jižní Dakoty, tedy nedlouho před tím, než vyrazil na Aljašku. Dalšími slovy starce nabádal, aby se v každém případě zbavil svého sklonu k monotónnímu, zajištěnému způsobu života, odešel z domova a „vnesl nové světlo do svého života“. Neuvěřitelné na tom je, že víc než osmdesátiletý Ron Franz si vzal McCandlessova slova k srdci, uložil většinu svého majetku do skladu, odstěhoval se z bytu, usadil se v poušti na bývalém tábořišti svého mladého přítele a čekal, kdy se vrátí. O jeho smrti se dozvěděl dva dny po Vánocích v roce 1992 od stopařů, které vzal do auta, když jel do svého bývalého bydliště zkontrolovat poštu. „Když jsem se 26. prosince dozvěděl, co se stalo, zřekl jsem se Boha. Došel jsem k názoru, že nemohu věřit v Boha, který dopustil, aby se stalo něco tak strašného chlapci, jakým byl Alex,“ řekl Ron Franz později Krakauerovi.
I ostatní na McCandlesse vzpomínají s velkou láskou a nezměrná bolest jeho blízkých odrazuje od toho, aby se ho člověk zastával. McCandlessova smrt ale přitahuje tolik pozornosti, že zastiňuje to, co bylo na jeho putování nejkrásnější – divokou radost z naplněného života a umění vydržet sám se sebou. Ke světu patří jak nadšení, touha a schopnost těšit se s ostatními, tak starost, dlouhé noci o samotě a melancholie. Sám jsem nemalou část první poloviny 90. let strávil touláním (hlavně stopem) po Evropě a Spojených státech, a proto nemůžu než stát na McCandlessově straně. Občas jsem byl hladový a vyčerpaný, často špinavý, vždycky ale spokojený. Cestování s minimem prostředků mi přineslo nezapomenutelné zkušenosti a zážitky, jejichž intezita se ještě prohlubovala, putoval-li jsem sám. I dnes, kdy už jsem se trochu zklidnil, založil svou vlastní rodinu a pravidelně pracuji, musím občas vyrazit na cestu, abych spatřil nové a jiné slunce a trochu v sobě oživil sílu, která dělá život životem. Christopher Johnson McCandless nebyl šílenec, i když občas opravdu působí divně. Chyb, kterých se dopustil, se jistě mohl vyvarovat, jenomže jeho obrovská touha po svobodě ho musela na cestu, která skýtala nepohodlí a nebezpečí, zavést zcela zákonitě. Přecenil svoje schopnosti a někdy je jeho tvrdohlavost vyloženě protivná. Ani to by ale nemělo zakrýt fakt, že prožil pestrý a šťastný život a dlouho se dokázal držet i v osudné aljašské zkoušce.
Článek je převzat z tištěného Ekolistu 05/2008.
reklama
