Život jako geologická síla

Holandský přírodovědec Peter Westbroek se ve své knize snaží ukázat, že působení života jako geologické síly je mnohem rozsáhlejší a zásadnější, než se obecně soudí. Představa, že se živé organismy jen pasivně přizpůsobují okolí a jejich případné zásahy jsou brzy přemazány mnohem silnějšími silami, se z jeho pohledu jeví jako velmi problematická. Westbroek na mnoha příkladech dokládá, jak si právě živé bytosti prostředí přizpůsobují svým potřebám, a dokonce, pokud to zvýší pravděpodobnost přežití společenstva, napomáhají přírodním silám ničit prostředí původní. Už od počátku vzniku života na Zemi organismy zcela zásadně ovlivňují prostředí, ve kterém žijí, a přetvářejí si ho k obrazu svému. To je vidět i ve vzájemných interakcích života a hornin, půdy, atmosféry ba i klimatu. Život je pro produkci a přetváření hornin velmi důležitý činitel. Westbroek jde dokonce ve svém přesvědčení o vlivu živých organismů na neživou stránku Země tak daleko, že říká: "...nebyl bych překvapen, kdyby budoucí výzkum ukázal, že životní procesy jsou nezbytné pro udržování deskové tektoniky."

Při vyprávění o aktivních vztazích živých bytostí ke geologii celé planety nás současně autor provádí mnoha zajímavostmi z různých oblastí: seznámíme se s putujícími pevninskými deskami, chemickými cykly v atmosféře, řasou Emilianií (viz box), ale i s dunami a poldry holandské krajiny či zásadním významem slizu.

Teorie Gaia - teorii živé planety nazvanou Gaia podle řecké bohyně Matky formuloval britský přírodovědec James Lovelock v 70. letech minulého století. Naši planetu - tedy všechny organismy na ní žijící i celou zemskou kůru - je podle jeho pojetí možno považovat za celek vyvíjející a udržující v dynamické rovnováze systém komplikovaných zpětných vazeb tak, aby prostředí na Zemi bylo co nejvhodnější pro udržení a rozvoj života. Planeta funguje podobně jako tělo: jednotlivé buňky a orgány jsou živé, ale zároveň jsou součástí bytosti vyššího řádu - právě těla. Podle Lovelocka jsou jednotlivé druhy právě takovými nevědomými součástmi Gaiina těla. Možností člověka je poprvé v dějinách života reflektovat sama sebe jako součást Gaii. Je nicméně třeba přiznat, že teorie Gaia i geofyziologie stojí dnes stále mimo hlavní proud vědy. Biologie - zejména evoluční - Gaiu odmítá, protože podle současného převažujícího neodarwinistického pohledu na život není možné, aby se organismus vyvíjel jinak než vzájemnou konkurencí v boji o zdroje. Gaia je ale ve vesmíru sama, nemá s kým soupeřit, a tudíž se podle neodarwinistů nemůže vyvíjet, tj. nemůže v podstatě být skutečně živá. Lovelock sám v posledních letech ze svého původního stanoviska ustoupil a označuje dnes Gaiu pouze za mechanismus vzájemně na sebe působících globálních biogeochemických cyklů. Označení "živý organimus" pro Gaiu odmítá. Symbiogeneze - Lynn Margulisová, jedna z nejpřednějších současných bioložek, razí v posledních letech alternativní teorii evoluce, kterou nazývá teorií symbiogenetickou. Podle této teorie je podstatným faktorem vývoje setkání a soužití dvou organismů - typicky v podobě symbiózy. Margulisová uvádí pro podporu své teorie řadu příkladů, mezi ty nejvýznamnější patří symbiotický, původně bakteriální původ chloroplastů a mitochondrií v buňkách. Symbiogenetická teorie je tak alternativou současnému převažujícímu názoru, podle kterého novinky v evoluci vznikají převážně vlivem náhodných mutací v zápisu DNA. Symbiogenetické teorii se budeme podrobněji věnovat v některém z příštích čísel EkoListu. Jiří Neustupa

Kniha je ale hodná pozornosti nejen pro spoustu detailů či líčení zajímavostí krajiny v Holandsku či Skotsku. Není typickou populárně-naučnou publikací. Stojí ji číst zejména pro Westbroekovo úsilí zachytit spoustu jevů a problémů v celistvosti, které ústí v úvahy o vztahu nejen živých organismů, ale především lidí k životnímu prostředí celé planety.

Autor hledá další myslitele a koncepty nahlížející na život a vůbec celou naši planetu komplexněji a silný inspirační zdroj nachází především v Lovelockově teorii Gaia, byť přejmenované na geofyziologii, tedy fyziologii Země (Westbroek je dle informací na záložce knihy profesorem tohoto oboru). Velmi si cení i práce Lynn Margulisové, která propaguje studium symbiózy organismů, zejména bakterií, a snaží se poopravit naše představy o evoluci jako o pouhém výsledku boje o život (viz box).

Emiliania huxleyi Tato mořská planktonní řasa z oddělení Haptophyta je pravděpodobně nejvýznamnějším organismem podílejícím se na kontrole koncentrace CO2 v atmosféře. Emiliania se v obrovských množstvích vyskytuje ve všech světových oceánech s výjimkou Arktidy. Její buňky jsou pokryty vrstvou tzv. kokolitů - okrouhlých destiček z uhličitanu vápenatého (CaCO3). Oxid uhličitý z atmosféry řasa získává při fotosyntéze a zapracovává ho do kokolitů. Ty po odumření buněk sedimentují na dně oceánů. Tím Emiliania snižuje koncentrace CO2 v ovzduší a tím i skleníkový efekt. Poslední výzkumy ukazují, že současný trend zvyšování koncentrace CO2 v ovzduší díky lidské činnosti může přinést vážné poškození tohoto globálního mechanismu pro kontrolu oxidu uhličitého. Emiliania totiž zřejmě není schopná růst ve vodě s vyšším obsahem CO2, které snižuje pH vody. Případný kolaps světových populací této řasy by pravděpodobně znamenal hřebíček do rakve globální klimatické rovnováhy. Jiří Neustupa

Při promýšlení vztahu kultury a přírody Westbroek zdůrazňuje, že člověk je bytost kulturní, a ne přírodní, byť my lidé "nežijeme na Zemi, jak máme sklon věřit, ale jsme do ní vrostlí." Člověk má přistupovat k přírodě s vědomím velké odpovědnosti k celé planetě, jejíž je součástí. Zároveň ale představy o jakémsi dávném Zlatém věku, kdy žil člověk se svým prostředím v rovnováze, odmítá (to je skutečně spíš romantická představa) a věnuje se možnostem tvořivého ovlivňování přírody člověkem a kulturou. Ty ukazuje na dlouhodobé symbióze člověka a přírody v Holandsku, jehož krajina je zcela kulturním produktem.

Velebí příjemnou nizozemskou krajinu, "kde lidé mohou užívat souhry vod, větru a historie, aniž by byli vystaveni rozmarům přírody. Neproniknutelná divočina se stala přátelskou krajinou a potěšením pro obyvatele města." Rozvíjí pak myšlenku kultivované přírody rozšířené na celou planetu, i když s překvapením zjišťuje, že tato představa nenalezla příliš příznivců mezi jeho kolegy z jiných zemí.

Obálka knihy Život jako geologická síla.
Repro: EkoList

Musím se přiznat, že i mně mírně zatrnulo při představě, že by ideálem měla být holandská krajina, která přes celou řadu malebných zákoutí ve své většině poněkud odpuzuje svou umělostí ploché geometričnosti a užitkovosti. Rovinatý terén je často členěn pravoúhlými kanály a silnicemi na mozaiku polí, pastvin, místy fóliovníků a lidských sídel. Stromy rostou vyrovnány jako vojáci do pravidelných řad (jak autor říká, každý strom zde byl zasazen), snad jen rákosí či oblaka si občas dovolí nějaký nepravidelný výstřelek. Dokonce i v neobdělávaných dunách, tedy v asi nejdivočejších úsecích Holandska, jsem ke svému překvapení viděl trávu (marras) zasázenou v geometrických rozestupech. Ach, kdeže je malebnost krajiny z půvabných krajinomaleb starých holandských mistrů... Dnes je už vše tak účelově rozvrženo, člověk natolik "není vystaven rozmarům přírody", až už kolem něho vlastně ani "příroda" není. Jde o krajinu, kudy už v zásadě ani nemůžete chodit pěšky, přinejlepším tak jet na kole či motorce. Je otázkou, zda takovou krajinu lze ještě vůbec vnímat jako esteticky plnohodnotnou a vůbec zajímavou jinak než jako místo vzniku potravin či místo tzv. rekreace (na to Holanďané pamatují).

Možná má však Westbroek nakonec pravdu, když říká, že "pokud se nám podaří přežít, celá země se změní v kulturní doménu, v jakýsi druh parku, v gigantickou laboratoř nebo velké dílo umění." Jestli jde jen o jiný druh pýchy, v něčem podobné té plánovačsko-technokratické či opravdu jedinou možnost našeho budoucího vztahu k přírodě, nejsem po pravdě schopen rozhodnout.

Nechť mi čtenáři (i autor sám) prominou poněkud delší zastavení u tohoto vedlejšího tématu knihy. V jaké podobě, "kam až" krajinu či chcete-li přírodu chránit, je ale určitě velmi citlivá a důležitá otázka. To, že návrat divočiny a zpětný šplh lidstva na stromy není možný, je evidentní. Ale je, nedej bože, jedinou další alternativou zrovna Holandsko?

I sám autor si ostatně uvědomuje úskalí a netradičnost své představy a obecně i úskalí vztahu přírody a kultury a samozřejmě i vztahů různých úrovní (živých i neživých) přírody samotné. Vybízí proto k vzájemné spolupráci, ba k integraci věd. I když sjednocování bude dlouhodobé a bolestivé. Sám pak svou knihou (byť nemusíme s některými jejími závěry souhlasit) ukazuje vzorový přístup k takové šíři témat. Spojuje několik přírodovědných disciplin a zabývá se i problematikou na pomezí přírodních a humanitních věd. Dokáže prolínat téměř filozofické úvahy s komplexními přírodovědeckými hypotézami, vědeckým popisem jevů, výčtem faktů i líčením konkrétní krajiny či jednotlivých organismů. Od detailů a faktů přechází k teoretické rovině a ke snaze pochopit problémy v celku, aniž by sklouzl do přílišné fantastičnosti. Westbroek se snaží poutavou formou postihnout celek, aniž by zapomínal na jednotlivé, zdánlivě bezvýznamné "drobnosti" - trávy, řasy, krevetky či zrnka písku a kameny.

Recenze je převzata z tištěného EkoListu srpen-září 2003.

---

reklama

---