Zmizelé Sudety

Kniha Zmizelé Sudety vznikla jako katalog ke stejnojmenné putovní fotografické výstavě. Zmizelé Sudety – ať už ve formě knihy či výstavy - se snaží bez předsudků podívat skrze fotodokumentaci sídel a krajiny na ožehavé téma českoněmeckých vztahů. Nesoudí, nesnaží se hledat viny ani východiska z nich, jen konstatuje. Hlavní podstatou Zmizelých Sudet jsou dvojice fotografií – jak to bylo kdysi a jak je tomu dnes – doplněné stručným faktografickým komentářem. Zmizelé Sudety v knižní formě mají jednu velikou výhodu, lze se k nim totiž často a dlouho vracet. Zmizelé Sudety není možné naráz přečíst a prohlédnout, ani jim nelze rychle porozumět. Zanechávají víc otázek než odpovědí. Ale takové jsou i krajiny, jimž se věnují. Nad některými dvojicemi fotografií zůstáváme nevěřícně stát: Je to opravdu to stejné místo? Jak je možné, že se během relativně krátké doby tak moc změnilo? Některá místa poznáváme alespoň v hrubých obrysech, někde při podrobnějším prohlížení zjistíme, že se změnily vlastně jen detaily (které však významně ovlivnily atmosféru místa jako celku), některá místa jsou naprosto jiná bez jakékoliv návaznosti na předchozí stav. Je nutné si však uvědomit, že výraznou proměnou prošla nejen krajina Sudet, ale celé České republiky. Kdybychom dostali ke srovnání fotografie z jiných oblastí, zhrozili bychom se možná podobně. Změnila se krajina i sídla, změnil se životní styl lidí i jejich vztah k prostředí, významně se zjednodušila krajinná diverzita.

Do krajiny Sudet se však vepsalo ještě něco navíc – okolnosti druhé světové války. Odsuny obyvatel nejprve českých, po válce německých, likvidace židovských komunit, nucené dosídlování, které proběhlo v několika vlnách... K tomu, co se zde stalo kolem roku 1945, se těžko zaujímá postoj i vnukům lidí, kteří tehdejší dobu přímo zažili. Ani tato (moje) generace nemá ještě dostatečný odstup, aby druhou světovou válku zredukovala na historická data a nezabývala se doprovodnými záležitostmi. Každá válka s sebou přináší utrpení lidí a české země byly již svědkem mnoha smutných událostí, se kterými se lidé i krajina museli vyrovnat. Takové vyrovnání s minulostí se však pohybuje v řádu stovek let – což je pro jeden lidský věk příliš dlouhá a nepředstavitelná doba.

Do knihy Zmizelé Sudety přispělo úvodními texty mnoho osobností, včetně tak výrazných jako Petr Pithart či Bohuslav Blažek. Po úvodních textech následují texty a dvojice fotografií k jednotlivým oblastem. Tyto jednotlivé kapitoly zpracovávali různí lidé z různých úhlů pohledu, nemají jednotnou formu a obsahují různé typy informací – někteří autoři se zaměřují spíše na popis přírodních podmínek a historické údaje, jiní vnášejí do textu prvky literární až mystické. Diverzita textů působí trošku roztříštěně, není však na škodu, kniha není (zatím) vědeckou studií ani prvoplánově turistickým průvodcem. Zorientovat se v knize není jednoduché, je třeba se s ní naučit pracovat. To však nemusí být na škodu a možná to byl dokonce záměr – vtáhnout čtenáře hlouběji do problematiky. Ve vydání Zmizelých Sudet, které držím v ruce, si zařádil tiskařský šotek a přehodil některé snímky, což čtenáře uvádí trochu ve zmatek, následující vydání budou snad již v pořádku.

Sudetské téma je ožehavá záležitost, kterou doprovází mnoho emocí. Výstava i kniha Zmizelé Sudety nám mohou napomoci nahlížet na problém komplexněji a nestranněji. Nepřísluší nám tehdejší dění soudit – nebyli jsme u toho a kdož ví, jak bychom se zachovali, kdybychom byli účastníky děje. Pokoušet se s tím vyrovnat je však naším dědictvím a údělem.

---

reklama

---