Pozoruhodná výstava v Liberci: nezvyklé fotky krajiny i "nové divočiny"

V liberecké Galerii U Rytíře začala 1. září výstava Oči vlčí, na níž své fotografie představují Petr Zinke a Daniela Vokounová. Jejich černobílé krajiny by obdivovatele jasných fotek z National Geographic nejspíš vyděsily, milovníci rafinovanější podívané si ale přijdou na své. Místo ostrých horizontů jsou tu pohledy do křoví s „máznutými“ větvičkami, do změti trávy nebo na lidská díla pohroužená zpět do náruče přírody. Shodou okolností přitom v Liberci probíhá ještě jedna výstava příbuzného zaměření - Zdenka Hrušková na ní prezentuje své grafiky pralesa.

Větší část výstavy Oči vlčí tvoří tzv. kontaktní fotografie. To znamená, že autoři pomocí přístrojů, které vypadají trochu jako tahací harmonika, nasnímali obraz na desky (při snímání byly schovaní pod černou látkou, jak to bývá občas vidět ve starých filmech) a přímo z desky pak v poměru jedna ku jedné obraz otiskli na papír. Při vzniku fotografií tak nedochází k žádnému zkreslení jako při zvětšování z malých políček kinofilmu. Fotografie jsou ale relativně malé, v tomto případě zpravidla cca 13 na 18 centimetrů.

Svět z houští

Výstavní prostor Galerie U Rytíře však otevírají velkoformátové fotografie Petra Zinkeho z cyklu Krajiny Země, jež vznikaly opakovanými expozicemi na jeden negativ, při nichž se autor mírně pohyboval kolem předmětu svého zájmu. Vznikly tak zvláštní obrazy, které působí zároveň obyčejně (vidíme odraz na vodě nebo listy) i nezvykle (on to sice odraz na vodě i listy jsou, ale jsou zachyceny jinak, než jsme zvyklí).

Na dalších fotografiích Petra Zinkeho, tentokrát z cyklu Bez horizontu, už se příroda výrazně projevuje jako nespoutatelný živel, který si tvoří po svém a bez diktátu lidí. Dost často si takhle divočí na místech, která se lidem nezdají dost pěkná, která opustili a nebo se jich přímo štítí. Nepřístupná změť trnitých větví, drobné kvítky skoro jakoby světélkující v tmavé trávě, zarůstající sady. Nejednou tedy místa, která začínáme označovat jako novou divočinu.

„Všechny tyto fotografie jsou metafory, nejde o nic konkrétního. To, co vidíme na obrázcích, není jejich prvotním smyslem, jde spíše o postřehy,“ zdůrazňuje Petr Zinke. Diváka by opravdu asi těžko napadlo brát jeho snímky jako dokument nějakého roští. Jde spíš o zachycení jakési svévolné síly. „Rostlinná říše je svět sám pro sebe, na nás nezávislý. Připadá mi fanatastické ve strukturách rostlin najít něco vzniklého zcela samo od sebe, co nám připomíná vesmír nebo naopak mikrokosmos někde ve struktuře hmoty.“

Petr Zinke je v obdivu ke křoví trochu blízký botanikovi Jiřímu Sádlovi. „Slyšel jsem ho jednou v rádiu a úplně si mě získal tím, jak se vyznával z toho, že leze do křoví,“ říká sám fotograf a pokračuje: „Jak se křoví jakoby nejdřív brání, ale když jste uvnitř, tak jste v něm vlastně jakoby schovaný, v bezpečí, ze kterého můžete pozorovat život kolem.“ S trochou nadsázky se dá říct, že do křoví si v průběhu své fotografické tvorby zalezl i Petr Zinke. Na nejstarších fotografiích jako by na všeljaká roští a křoví nahlížel zvnějšku, v pozdějších letech se však objevují snímky, kdy se přes spleť větví dívá na „lidský“ svět. Jako kdyby on sám občas zalezl do křoví a odtud pozoroval, co to tam ti lidé vyvádějí – podobně jako zvířata často pozorují svět kolem odněkud z houští. Tato představa je i v pozadí názvu celé výstavy Očí vlčí, což je zároveň název i některých cyklů Petra Zinkeho. Sám autor k tomu říká, že vlastně nepřímo zachycuje, že jsme součástí přírody a na všechno se můžeme dívat jen „skrze“ ni.

Architektura a krajina

Fotografie Daniely Vokounové, která se tematicky věnuje především vztahu architektury a krajiny, jsou proti snímkům Petra Zinkeho trochu konkrétnější. Jeden z cyklů v Galerii U Rytíře je například věnován práci Josipa Plečnika na Pražském hradě. I spousta dalších snímků je určitěji zasazena do prostoru, stále si ale uchovávají zřetelný odstup od „pouhého“ dokumentu a hledají místo, kde se architektura a krajina tiše proměňují jedna v druhou.

Daniela Vokounová se ve svém krátkém proslovu přihlásila k myšlenkám Christiana Norberga Schulze, který napsal vlivnou knihu Genius Loci (česky znovu vyšla loni). „Zajímá mě, kde končí architektura a začíná krajina a naopak,“ říká Daniela Vokounová. Toto vyznání vystavené fotografie skutečně vystihuje. Leckdy je na nich zachycena architektura, ale někdy až jakoby překryta krajinou, architektuře na nich není dáno výsadní postavení, krajinný prvek je na nich velmi silný a často i převládá. „Lidé se dobře cítí v krajině a potřebují ji mít i v civilizaci. Proto i v ní krajinu hledám,“ vysvětluje autorka.

Kurátor výstavy Luděk Lukuvka upozornil, že oba vystavující sice navazují na fotografickou tradici, tematicky jsou ale usazeni v současnosti. „Oba zachycují jakési mezisvěty, které většinou míjíme nebo opomíjíme, v nichž se ale zpátky vyjevuje znovuzrozená příroda.“ Petr Zinke i Daniela Vokounová jsou podle něj rovněž typičtí tím, že na svých cyklech pracují dlouhodobě. „Jde spíš o intuitivní čekání na ten pravý snímek, než o nějaké lovení zajímavých scenérií. Jejich fotografování, to je až kontemplativní záležitost,“ uvedl ve své řeči Luděk Lukuvka.

Pohlcující prales

Shodou okolností probíhá v současnosti v Liberci ještě jedna výstava, která evokuje samovolnou sílu přírody, především rostlin. V Oblastní galerii totiž představuje své grafiky Zdenka Hušková, a to pod názvem Prales jako architektura v pohybu. Většina vystavených prací jsou linoryty, na kterých ovšem, podobně jako u fotografií Petra Zinkeho, nevidíme nějaké konkrétní přírodní místo, ale spíš obrazný záznam mohutného, chaotického, samovolně se vyvíjejícího pralesa.

Část grafik je temná, jiné jsou decentně barevné, většinou však pohlížíme na mnohotvarou stěnu vegetace, na divoké vrstvy, jež jsou kladené jedna přes druhou. Některé práce diváka vtahují dovnitř a prales vystihují jako obrovský, nespoutatelný a neustále se proměňující prostor pohlcující vnímatele. Výstavu ale doplňují i další práce autorky, například skicáky s kresbami.

Autorka se tématu začala věnovat před přibližně osmi lety, kdy navštívila pralesy na Novém Zélandu. „Prales byl pro mne především monumentálním prostorem, plným skladeb a skrumáží věškeré vegetace, šílených návazností, kde je nemožné pohým okem pojmout jejich počátky a konce," říká Zdenka Hušková. Právě tento pocit se snažila ve svých pracech zachytit a byla by prý ráda, kdyby "byl na grafickém listu přítomný rozsáhlejší prostor, nejen ten, který je určen plochou papíru". "Mým záměrem bylo, aby grafický list pohltil diváka, aby se nechal vést prostorem po určité linii, kterou si sám zvolí, někde se zastavil, aby ho to vtahovalo," doplňuje autorka.

Dojem jisté hloubky navozuje mimo jiné tím, že velkou část vystavených linorytů vytvořila soutiskem několika matric. Jsou na nich tedy jednotlivé barevné vrstvy, které se někdy překrývají, jindy doplňují. Prales přitom dnes Zdenka Hušková už nebere jen jako silné přírodní místo, ale spíš jako proces, který může vidět i jinde než na Novém Zélandu. "Téma je pro mne stále aktuální, i když s reálným pralesem už nemá tolik společného. Zdá se mi ale, že prales je všudypřítomný a lze jej spatřovat všude. Mám pocit, že mi stačil ten první impuls ..."

---

reklama

---