Těžba stavebního písku jako ekologický problém, o kterém jste asi dosud neslyšeli
Písek sice na první pohled nevypadá jako právě obchodně výnosná komodita, ale pokud dokážete spojit ve správný čas nabídku s poptávkou, nemůžete si na nedostatek peněz stěžovat. Přesně tak o své situaci hovoří Fey Wei Dong, jeden z čínských překupníků písku. Jako podnikatel se zaměřil na sektor, který se bez něj dnes neobejde: stavebnictví. Každý den skupuje od místních vytěžený písek z největšího sladkovodního jezera Pcho-jang-chu a posílá jej o skoro 500 km dál po řece Jang-c’-ťiang do Šanghaje. Tato metropole totiž potřebuje zoufale růst a k tomu potřebuje beton. Písek pro stavby dodává mezi jinými i pan Dong. Jak výnosný je to byznys? Stačí si jen představit, že Šanghaj měla v roce 2000 něco kolem 7 milionů obyvatel a nyní jich má třiadvacet. A ti všichni chtějí bydlet, přičemž potřebují také městskou dopravní infrastrukturu. „Za posledních deset let vyrostlo v Šanghaji více mrakodrapů, než kolik jich dohromady stojí v New Yorku,“ říká pan Dong. „Můj písek pomohl postavit třeba letiště v šanghajském Pudongu.“
Zdá se, že všichni jsou spokojení. V čem je tedy problém? Například v tom, že kvůli výnosnému obchodu s pískem dnes brázdí 4400 kilometrů čtverečních hladiny Pcho-jang-chu stovky plujících bagrů, rypadel a nakladačů. Ty nejmenší vypadají i při práci velmi skromně, zatímco ty největší jsou schopny vyzvednout ze dna 10.000 tun písku za hodinu. Údajů o těžbě si před časem povšiml i geograf Alabamské univerzity David Shankman. „Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit, že by se v nějakém jezeře v Číně těžilo více písku, než ve třech největších průmyslových pískových lomech v USA dohromady, ale je to opravdu tak.“
Ročně se z jezera vyveze na stavby po celé Asii 236 milionů tun písku. A s masivní těžbou začínají i problémy. Třeba drastickým poklesem výšky hladiny jezera. V Číně má ale každý problém technické řešení. V tomto případě došlo na prohloubení a rozšíření koryt řek, zásobující jezero vodou. Tento přístup ale nefungoval: voda se v jezeře nezdrží a do navazující Jang-c’-ťiang jen odtéká více vody. Problémy mají i místní, kteří se tu tradičně živili rybolovem. Snížená kvalita vody, její kalnost a nedostatek, pak dělá problémy také zemědělcům.
A konečně: dobře se tu už nevede ani živočichům. Vzhledem k tomu, že Pcho-jang-chu se ještě nedávno počítalo za největší zimoviště ptáků (jeřábů, čápů, kachen, husí) a že jeho vody jsou téměř posledním útočištěm sladkovodních říčních delfínů, rýsuje se těžba písku už ve velmi negativním světle. Hluk těžebních strojů a pohyb plavidel po hladině totiž narušuje delfínům sonar, podle kterého vyhledávají kořist. V Číně stojí zájmy ochrany přírody až za řešením výstavby měst a podobná situace panuje i v jiných koutech světa. „Všechna nová a moderní města si říkají o neuvěřitelné objemy písku pro svou výstavbu,“ píše Beiser. „Od Pekingu po Lagos se všechny metropole pro miliony obyvatel staví z betonu a každá z jejich budov je s další spojena asfaltem, který se bez štěrku a písku také neobejde.“ Přitom není písek jako písek. Například v Dubaji, který se prakticky rozkládá na poušti, si na stavbu luxusních hotelů nechají písek přivážet z Austrálie. Těžba pomocí rypadel ze dna čínského jezera vzbuzuje rozruch, ale podobně (byť méně nápadně) si počínají i těžaři ve Spojených státech amerických.
Ti ale sází na lodě vybavené obřími vysavači. S jejich pomocí pak ze dna moří luxují písek, který skladují a přeprodávají stavitelům. Co se děje pod hladinou vidět není. „A proto máme v Kalifornii jedny z nejrychleji erodujících pobřeží,“ říká profesor Ed Thompson z Monterey, který proti této praxi vystupuje. „Ročně tak přicházíme o osm akrů nedotčeného pobřeží.“ S jeho tvrzením ale nesouhlasí mexická společnost Cemex, která při pobřeží Kalifornie díky legislativní mezeře písek vysává už od osmdesátých let. Ke konfliktům došlo i při rozšiřování přístaviště v britském Doveru. Na stavbu zařízení, hrází a přístavních mol měl být využit písek z přímořských písčin Lough Neagh, které jsou významnou ptačí rezervací. Několik let se táhnoucí spor skončil smírem (Britové ale dál těží pětinu spotřebovávaného písku ze dna moří). Když přijde na těžbu písku v Keni, Kambodži nebo Indii, není už protestující slyšet. Různé způsoby těžby – ze dna řek nebo z břehů a náplavů, z jezer, z mělčin nebo v říční nivě, ze dna moří či z pláží – využívají různých technologií a působí na životní prostředí odlišným způsobem. Přírodě neprospívají nikdy.
„Je to vlastně úplně ten samý příběh, jako když se bavíme o přelovení oceánů rybářskými flotilami nebo o kácení deštných pralesů,“ říká Pascal Peduzzi, pověřený výzkumník OSN, který se globální těžbě písku věnuje. „Je to prostě jen další příklad neudržitelného rozvoje, těžby omezeného zdroje. Problém totiž je, že množství písku, který bychom mohli těžit udržitelným způsobem, na příhodných lokalitách, je definitivně omezen. Ale urbanizace krajiny a růst měst nám dává najevo, že poptávka po písku nikoliv.“
reklama
