Udržitelný lov tuňáků je šetrný k rybím populacím. Ale také škodí klimatu, zjistili vědci
Dlouhá desetiletí převažoval v oblasti průmyslového mořského rybolovu jen „neudržitelný“ způsob odchytu ryb: lodě táhnoucí vlečné sítě braly vše, ať už to mělo ploutve či nikoliv. Až na palubách pak probíhalo třídění na druhy prodejné a neprodejné, potažmo pak na druhy komerčně zajímavější a ty méně výhodné. Tato standardní praxe se výrazným způsobem postarala o tzv. přelovení moří a vedla ve světových oceánech k poklesu populací desítek druhů ryb. Celý zavedený systém byl navíc krajně nehospodárný. Podstatnou část úlovku totiž vždy tvořil tzv. by-catch, tedy ryby, o které momentálně nebyl zájem, a které se kvůli uvolnění tonáže házely polomrtvé či mrtvé zpět přes palubu do moře - jako odpad.
Přečtěte si článek Vyhynou mořské ryby kvůli naší zdravé stravě?
Zvláště patrné to bylo v případě lovu mořských korýšů (zejména krevet) v tropických vodách. Zatímco v šedesátých letech tvořil by-catch poměr přibližně 3 : 1, tedy na kilo ulovených krevet tři kila jiných mořských živočichů, v roce 1997 to podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) bylo už 5,7 : 1 a dnes místy u amerického pobřeží až 20 : 1. Podobná situace ale panuje u dalších druhů konzumovaných ryb, například u tuňáků. A právě jejich pokles nastartoval řadu iniciativ, které aktivně podporovaly udržitelné způsoby rybolovu. Tažnou síť, ve které končí tuny chycených ryb a vybírají se z ní kilogramy tuňáků, tak začaly znovu zvolna nahrazovat udice a zručnost rybářů z plujících motorových lodí.
Podporu tohoto udržitelného lovu tuňáků podpořila řada institucí. Ve Státech je například populární značka Seafood Watch, kterou odborníci z Akvária v Monterey Bay udělují rybím produktům chyceným „udržitelným způsobem“, ať už jde o tuňáka, suši nebo krevetu. „Podobných ochranných známek je už dnes velké množství, ale v principu jsou podobné,“ říká Brandi McKuinová z UCM, která se na fenomén udržitelného lovu soustředí. „Jde jim o to zabránit přelovení moří, zdecimování rybích populací, vyhnout se zbytečnému by-catch odlovu.“ To vše je samozřejmě v pořádku. Jenže když přijde na ekologickou bilanci takového rozumného lovu, je už situace jiná.
„V hodnocení udržitelnosti různých způsobů lovu je totiž zcela pomíjeno množství produkovaných emisí skleníkových plynů,“ popisuje McKuinová. „A když k hodnocení udržitelnosti přiřadíme i tato klimatická kritéria, zjistíme, že se celý pohled na věc mění.“ Společně s kolegou Eliottem Campbellem se pustila do hodnocení efektivity různých metod lovu. A zjistila, že „udržitelný“ lov tuňáků na udici z plující lodi, oproti „neudržitelnému“ způsobu lovu vlečnou sítí, trvá třikrát až čtyřikrát déle. A čím je požadovaný objem rybího nákladu větší, tím narůstá i doba strávená na moři. „Je to logické,“ dodává McKuinová. „Za kratší dobu můžete s plující sítí narazit na větší množství ryb, než s udicemi.“
I tak platí, že při lovu tuňáků s udicí z lodi nebo ze sítí dnes projedete třikrát více pohonných hmot, než před pětadvaceti lety. V mořích jich už je prostě míň. McKuinová se dále pustila do srovnání vlivu udržitelného lovu tuňáků na klima. A zjistila, že udržitelné rybaření je stále tou nejméně udržitelnou alternativou oproti suchozemským zdrojům bílkovin. I vepřové maso z velkochovů nebo kuřecí z drůbežáren je ekologičtější alternativou, než udržitelným způsobem ulovený tuňák. Z hlediska emisní bilance je horší variantou než tuňák už jen hovězí. „Je až s podivem, že se nikdo o emisní bilanci rybolovu nikdo nezabýval,“ dodává McKuinová.
Udržitelnost etického rybolovu má smysl jen z pohledu ochrany rybích populací. Pokud se na ni podíváme z širší perspektivy klimatických změn, ukáže se jako neudržitelná.
reklama
