Mejto – nenápadný poklad na okraji Prahy

Kolik je v Praze naučných stezek, nedokáže asi nikdo přesně říci, jednak proto, že naučné stezky průběžně vznikají i zanikají, jednak proto, že jako „naučná stezka“ je označováno ledacos, mnohdy i to, co není ani naučné, ani stezkou… Jedno je však jisté – tou „nejjihovýchodnější“ je naučná stezka přírodní rezervací Mýto. Jihovýchodněji totiž již není Praha. V současné podobě vznikla v roce 2012, avšak má mnohem starší historii. Přírodní rezervace se rozkládá na ploše cca 18 ha po obou březích více než kilometrového úseku Rokytky od hranic hlavního města až k první pražské „vsi“ Nedvězí.

Říčka je zde lemována především lesy, v menší míře loukami. Ale především tu nádherně meandruje. Kdo znáte třeba hostivařské Meandry Botiče, pak vězte, že meandry Rokytky v Mejtě jsou něco úplně jiného. Vinou se v poměrně světlém lese, bez břehového porostu, a tak nádherně vyniknou.

Navíc jsou skutečně ničím nespoutané, takže vytváří ukázkové náplavy a nátrže (které pak poskytují vhodné podmínky například pro hnízdění ledňáčků). V potoku žijí mimo jiné střevle.

Za pozornost určitě stojí zdejší les, převážně přírodě blízká černýšová dubohabřina. Typický háj s pestrou skladbou listnatých dřevin a zejména zjara s bohatým bylinným porostem sasanek, dymnivek či kokoříků.

Těžiště lesa je nad levým břehem potoka, zatímco na pravém břehu zvyšuje pestrost území několik starých lomů na starohorní břidlice. V minulosti bývaly na pravobřežních svazích velice cenné stepní porosty, ty jsou však dnes většinově zastavěné či zalesněné. Koniklec luční je zde již minulostí, výskyt zbytků populace křivatce českého podle aktuálního plánu péče „není vyloučen“, avšak poslední zaznamenaný nález je zde z roku 1999.

Co naopak snad ještě není ztraceno, jsou nivní louky. Také byly ještě před několika lety vlivem mnohaleté neúdržby v dosti kritickém stavu, ale nyní jsou opět pravidelně koseny a jejich stav se zlepšuje. Prstnatce či suchopýry se sem asi již nevrátí, ale třeba populace modrásků bahenních přežila.

Původní naučná stezka „V Mejtě“ byla vytvořena místním národním výborem ve spolupráci s regionálním botanikem Vítězslavem Jarošem již v polovině 80. let 20. stol. Tato stezka však měla pouze úvodní panel s mapkou, ostatní zastavení byla označena jen cedulkami s čísly, odkazujícími na souběžně vydanou publikaci Rokytka na okraji Prahy. Informace byly – jak již ze zaměření autora plyne – převážně botanické. Postupem času však značení zaniklo a některé úseky se staly neprůchodnými, nedostupná byla i publikace a stezka tak v podstatě přestala existovat.

V dnešní podobě – s mírně odlišnou trasou a s infopanely – byla naučná stezka obnovena v rámci programu NET4GAS Blíž přírodě v roce 2012 Českým svazem ochránců přírody Botič-Rokytka, opět v úzké spolupráci s tehdejším vedením městské části. Téměř okružní trasa má necelé 2 kilometry a 6 zastavení. Úvodní panel je v centru Nedvězí u radnice (zastávka MHD Hájová) a krom informací o vlastní stezce přináší i pár zajímavostí o obci a okolní krajině.

Druhé zastavení najdeme na okraji zástavby a pojednává o přírodní rezervaci a přírodním parku Rokytka, jehož je Mejto součástí. Mimochodem, právě sem se okružní část stezky vrací. Trasa pokračuje údolím.

Třetí zastavení je věnováno meandrům a čtvrté, poblíž jednoho z lomů, převážně geologii, ale i zdejším loukám a vodním zdrojům (v údolí je několik studní). Zde stezka překračuje Rokytku po dřevěné lávce, vybudované také v rámci programu Blíž přírodě. Lávka byla významným počinem, protože do té doby zde byl jen brod s občasným provizorním prknem, a to byl možná i jeden z důvodů, proč původní stezka nebyla příliš využívána. Za lávkou se stezka stáčí doprava a zalesněným svahem nad Rokytkou se vrací k Nedvězí. Ještě nás zde čekají dvě zastavení, jedno botanické a druhé zoologické.

Než dojdeme zpět do Nedvězí, můžeme si všimnout jednoho terénního útvaru, který lze považovat za místní záhadu. Ve svahu nad potokem se zde táhne příkop a val, silně připomínající bývalý mlýnský náhon. Jenže byl někdy v Nedvězí mlýn? Podle Pamětí obce Nedvězí z roku 1884 „Vedle Mýta, kde je nyní louka č. 9, býval od dávných dob rybník, z něhož vedena voda hrází po žlabech přes potok do náhonu. Náhon byl veden Mýtem podél potoka až ke vsi, kdež při cestě k Říčanům končil nádržkou až na naše časy zachovanou. Zde při potoce proti č. 10 stával za dávných časů mlýn.“

Je však otázkou, do jaké míry tento zápis odráží skutečnost, neboť se zatím nepodařilo dohledat žádné historické prameny, které by existenci mlýna v Nedvězí potvrzovaly. Taktéž zmiňovaný rybník nelze doložit ani starými mapami, ani nějakými terénními pozůstatky. A zmiňovaná nádržka „až na naše časy zachovaná“ není v katastrální mapě z 1. poloviny 19. století zakreslena. Takže jediné, co skutečně existuje, je onen „náhon“ podél potoka; až překvapivě dobře dochovaný na to, že by měl ztratit svojí funkci před stovkami let.

Mimochodem, dvě „záhady“, které nejsou až tak záhadné, ale způsobují řadu matoucích až nesmyslných tvrzení, se váží i přímo k rezervaci.

Jednou je rok jejího vyhlášení. „Rezervace byla vyhlášena v roce 1988, předtím bylo území chráněno jako chráněný přírodní výtvor V Mejtě“, lze se například dočíst na Wikipedii. Jenže žádný „chráněný přírodní výtvor V Mejtě“ nikdy neexistoval, roku 1988 byl vyhlášen chráněný přírodní výtvor Mýto a ten byl roku 1992 zákonem o ochraně přírody a krajiny přehlášen na přírodní rezervaci. Mýlka je zapříčiněna několika texty publikovanými před rokem 1988, kde se o „chráněném přírodním výtvoru V Mejtě“ píše, někdy dokonce i s jeho plánkem. Texty však pojednávaly o připravovaném chráněném území (v některých je to výslovně napsáno, v jiných ne), které bylo nakonec vyhlášeno s mírně odlišným názvem.

Druhý zmatek vzniká kolem přesného vymezení rezervace. Na současných mapách je jako její součást vyznačen i tok Rokytky pod Mejtem až na hranici nedvězského katastru. Ve vyhlášce jsou však hranice chráněného území zakresleny bez tohoto koridoru. K „rozšíření“ území došlo proto, že ve vyhlášce je jako součást chráněného území uveden pozemek č. 153, který dnes neexistuje; existují však pozemky 153/1–153/67, a jelikož z textu vyhlášky nelze jednoznačně vyčíst, na které z těchto pozemků se ochrana vztahuje (zákres se nepovažuje za závazný), jsou dle současného právního výkladu součástí chráněného území všechny. Zahrnutí regulovaného koryta Rokytky skrze Nedvězí může působit absurdně, ale pro břehové porosty pod vsí to rozhodně není na škodu. Podobná situace je třeba i v Dubči u přírodní památky Lítožnice.

Tajemstvím je obestřeno i vlastní jméno Mejto (nebo chcete-li, Mýto, ale raději se držím tradičního pojmenování; starousedlíci nikdy nechodili „do Mýta“, nýbrž „do Mejta“). V minulosti se toto jméno používalo buď pro místa, kde se vybíralo clo, nějaký poplatek za průchod, průjezd či provezení zboží (prostě mýto), nebo pro území vykácené, vymýcené.

První varianta není pravděpodobná; není známo, že by tudy kdy vedla nějaká důležitější komunikace, na níž by se vybíralo mýto. Takže vymýcený les? Ale kdy? Na všech autorovi těchto řádků známých mapách od 2. poloviny 18. století je vždy na svazích nad levým břehem Rokytky les (zatímco zalesnění levostranných svahů je až otázkou 20. stol., do té doby tam byly louky, pastviny, třešňovky a lomy). Označení „Nad Mejtem“ je pro pole východně od lokality doloženo již v roce 1841. Jde tedy zjevně o jméno, zaznamenávající a uchovávající v paměti jakousi událost několik set let starou!

---

reklama

---