K vymizení velryb z evropských vod přispěli středověcí velrybáři, uvádí studie
Lov velryb má dlouhou tradici v různých končinách světa. Už před 8000 lety lidé zaznamenávali svá setkání s těmito mořskými savci v rytinách na útesech na jihokorejském pobřeží. Velrybářské choutky Evropanů zase popisuje například staroseverský text napsaný okolo roku 1250 našeho letopočtu, ve kterém autor varuje před některými druhy velryb, "které jsou vůči lidem divoké a nelítostné a neustále a při každé příležitosti se je snaží zničit". Jiné, mírnější velryby, jsou naopak "neustále loveny, naháněny na mělčinu po stovkách, kde jsou mnohé chyceny a lidem poskytují spoustu jídla", píše se dále v textu.
Autor studie a zooarcheolog z Norské univerzity věd a technologií (NTNU) v Trondheimu Youri van den Hurk chtěl informace z podobných textů podložit fyzickými důkazy. Spolu s kolegy proto zkoumal 719 velrybích kostí z evropských archeologických nalezišť od Norska po Portugalsko.
"Velrybí kosti se při archeologických vykopávkách nacházejí poměrně pravidelně, často jde ale o úlomky. Určit, o jaký druh se jednalo, je vlastně docela obtížné, a to i když jsou kosti kompletní," uvedl van der Hurk. Kosti nicméně obsahují bílkovinu kolagen, jejíž chemické složení se u jednotlivých druhů a čeledí liší. "Z toho můžeme čerpat řadu informací o druhu, kterému ty kosti patřily," řekl odborník.
Analýza výsledků ukázala, že řada velryb, které se před stovkami let hojně vyskytovaly v severovýchodním Atlantském oceánu, od té doby vyhynula. Na 330 zkoumaných kostí patřilo velrybám černým, které jsou často zmiňovány v historických pramenech, dalších 110 pocházelo z plejtvákovců šedých. To vědce překvapilo, protože se v záznamech takřka neobjevují.
Je téměř nemožné určit, zda velryba, jejíž kost archeologové zkoumali, zahynula z přirozených příčin a její tělo vyplavilo moře na břeh, nebo zda ji lidé ulovili. Velryby černé a plejtvákovci šedí ale byli mezi velrybáři oblíbení, protože jsou mírní a jejich těla plavou na hladině. Jejich nepoměrně větší počet mezi zkoumanými kostmi naznačuje, že je Evropané vyhledávali.
Van der Hurk a jeho kolegové předpokládají, že staletí lovu těchto druhů nakonec přispěla k populačnímu kolapsu v regionu. Co se týče plejtvákovců šedých, těm "poslední ránu" vedoucí k jejich úplnému vymizení ze severní Atlantiku zasadili velrybáři už před stovkami let, uvádí van der Hurk.
reklama
Život nejstaršího keporkaka zůstává záhadou
Ve středním Japonsku bylo letos při útocích delfínů zraněno 18 lidí
Ukrajinské běluhy si podle španělských vědců osvojily komunikaci delfínů