Oxid uhličitý se bude stěhovat po Evropě. EU na to dá přes miliardu euro
Technologii zachytávání a ukládaní oxidu uhličitého do geologických struktur (CCS) se zcela jednoduše řečeno skládá ze tří částí, zachycení oxidu uhličitého na průmyslovém provozu, jeho přeprava ve zkapalněné podobě a uložení pod zem, případně pod mořskou hladinu.
Evropská unie CCS dlouhodobě podporuje jako jeden z kroků, které mají pomoci snížit emise skleníkových plynů v dlouhodobém výhledu, tedy někdy kolem roku 2050. Před několika lety Evropská komise schválila dotace pro šest pilotních projektů CCS v celkové výši jedné miliardy euro.
Nově by z balíčku na energetickou infrastrukturu měly přitéct další peníze – až 1,37 miliardy euro. Ty jsou určeny na budování přeshraniční sítě, kterou se bude zachycený uhlík přepravovat na místo uložení. António Correia de Campos, zpravodaj balíčku na energetickou infrastrukturu, řekl Euractivu, že „kolem 10 - 15 %“ z 9,1 miliardy euro v období 2014–2020 by mělo být utraceno za CCS.
Podle návrhu balíčku pro energetickou infrastrukturu, který Evropská komise představila na podzim loňského roku, bude celkem zapotřebí investovat na výstavbu plynovodů, elektrických rozvodných sítí a dalších sítí asi 200 miliard euro
Balíček počítá s tímto rozložením: 140 miliard euro na vysokonapěťové elektrické přenosové soustavy, skladování a aplikace pro inteligentní sítě, 70 miliard euro na plynovody, skladování, terminály pro zkapalněný zemní plyn (LNG) a infrastrukturu pro zpětný tok (aby plyn mohl proudit oběma směry) a 2,5 miliardy euro na infrastrukturu pro přepravu CO2.
CCS jako (ne)životaschopná technologie
Podle António Correia je technologie ukládání uhlíku málo rozvinutá, většímu pokroku by měly právě pomoci peníze z balíčku energetické infrastruktury. Evropské projekty CCS ale trápí zpoždění, které vzniká navzdory miliardám euro z evropských fondů.
Podle plánů mělo v roce 2015 fungovat dvanáct demonstračních zařízení. V současnosti se počítá s tím, že jen čtyři až šest instalací bude fungovat, a to až kolem roku 2020. Podle Antónia Correie byl předchozí způsob podpory výzkumu a praktických zkoušek CCS dokonce ještě štědřejší, ale neukázal se jako účinný.
Podle zastánců je zachycování emisí důležitá technologie, která dokáže účinně omezit negativním dopadům používání uhlí a zemního plynu pro výrobu elektřiny a tepla na klima. A bez fosilních paliv se lidstvo zřejmě neobejde ještě desítky let. Odpůrci naopak CCS odmítají jako nevyzkoušené v komerčních rozměrech, navíc upozorňují na to, že samotné zachycování spotřebuje podstatné množství vyrobené energie. Tím snižuje celkovou účinnost zařízení, která tak musí spotřebovávat víc surovin.
Balíček energetické infrastruktury naznačuje, že by se technologie CCS měla využívat ve velkém měřítku, což umožní i nadále využívat fosilní paliva. Z tohoto důvodu potřebuje podporu budoucí přeshraniční síť pro transport uhlíku na úrovni Evropské unie.
V Evropě nicméně dosud téměř neproběhla veřejná debata o tom, kolik financí by z balíčku mělo jít právě na CCS. Podle podnikatelů s obnovitelnými zdroji energie nemá podpora CCS finanční ani politický smysl. A odmítají návrh na vybudování infrastrukturu na převoz uhlíku, když dosud nefunguje ani zachycování uhlíku v komerčním měřítku.
„ I lidé, kteří CCS budují, říkají, že nebude životaschopné do roku 2030,“ řekl serveru Euractiv Arthouros Zervos, ředitel Evropské rady pro obnovitelné energie. Podle něj v případě podpory CCS budou hlavně chybět peníze na investice do energetické soustavy, které Evropa potřebuje mnohem urgentněji.
Navíc proti CCS hovoří i ryze ekonomická úvaha. I když se úvahy, kolik bude stát zachycení jedné tuny oxidu uhličitého, výrazně liší, zhruba se pohybují od 25 – 70 euro. Současné ceny povolenek v rámci evropského systému obchodování s emisemi (ETS) jsou 9 euro.
reklama
Co s emisemi CO2? Zakopat pod zem?