Protest Siouxů u Standing Rock proti ropovodu: po prezidentských volbách druhé největší téma USA

Standing Rock v Severní Dakotě se pravděpodobně zapíše do paměti Američanů jako místo, kde se současně řešila energetická budoucnost Spojených států amerických, stejně jako vyrovnávaly dluhy svědomí z minulosti. I když se to při prvním pohledu na emotivně silné snímky nezdá, kromě ochrany životního prostředí tu jde i o špatné svědomí bělochů vůči indiánům. Aktualizace: Obamova administrativa v neděli 4. prosince oznámila, že přezkoumá dopady ropovodu na životní prostředí v lokalitě Standing Rock a znovu zváží alternativní trasy ropovodu.

Dakota Access Pipeline (DAL-P) je dosud nedokončeným projektem ropovodu, který svádí vytěžený materiál z naftových polí u Bakken Fields a Three Forks v Severní Dakotě, a má jej vést územím čtyř států do rafinérií v Patoce, ve státě Illinois. Projektová dokumentace hovoří o ropovodu v délce 1886 kilometrů, přičemž průměr potrubí vedeného většinou pod zemí činí 76 centimetrů. Pokud by byl zprovozněn, procházelo by jím denně zhruba 470 – 570 000 barelů ropy, tedy zhruba polovina denní produkce naftových polí. Dílo, na jehož realizaci se začalo pracovat v roce 2014, mělo být v hotovo v posledních měsících roku 2016, ale dokončeno stále není. Hlavní překážkou v cestě ropovodu je totiž občanský odpor „indiánů ze Standing Rock“, který v mnoha aspektech svých projevů přerostl ve výrazné celospolečenské hnutí.

Bankrot anebo trefa

Celý projekt vyvolává značné kontroverze, a v USA se stal hned po prezidentských volbách tématem číslo dvě. V duchu amerických svobodomyslných tradic na něj má nějaký názor každý. Poněkud stranou je dnes ale otázka, zda vůbec Spojené státy americké potřebují takový ropovod, protože investiční projekt za 3,7 miliardy dolarů je přeci jen masivní záležitostí. Zástupci provozovatelů zařízení ze společnosti Energy Transfer Crude Oil si pochopitelně za svým projektem stojí. V případě úspěšné realizace má totiž zajistit Americe více než částečnou nezávislost na dovozu ropy ze zahraničí, a s tím i velmi štědré zisky. Pokud bude jejich projekt zrušen a definitivně pozastaven, nečeká provozovatele nic menšího než bankrot. Struktura ropovodu totiž je (na což se rádo zapomíná) už z 62 % hotová, a likvidace částečně dostaveného potrubí v případě zrušení výstavby spolkne zbytek investovaných financí. Naftaři tedy nemají kam ustoupit.

Za Státy nezávislé…

Sen o domácím zdroji ropy a nezávislosti na jejím importu by byl ještě před lety pro Spojené státy nedosažitelný. To se ale změnilo po zapojení nových naftových vrtů na formaci Bakken Fields. Území, které geologicky částečně zasahuje do států Montana, Severní Dakota i do kanadských teritorií, se totiž ukázalo velmi vydatným zdrojem ropy. Nedávno upřesněné průzkumy americké Geologické služby z padesátých let upozornily na zdejší „potenciál“ těžby 7,4 milionů barelů ropy. Což by se současnou domácí produkcí ropy (7,5 milionů barelů) znamenalo, že by USA už pravděpodobně nemuseli žádnou ropu dovážet ze zámoří. Nyní jsou Spojené státy na dovozu závislé, v přepočtu 7 milionů barelů ropy denně musí dovážet, aby pokryli vlastní spotřebu. K pobřeží Ameriky by už po dostavbě, alespoň teoreticky, nemusely mířit žádné ropné tankery.

Co přinese potrubí?

Jde tedy o hodně, a naftaři na pomyslnou misku vah přihazují ještě 8-12 000 pracovních míst, vytvořených během stavby, a ekvivalentní počet míst na úrovni sekundárního zajištění provozu a výroby. Na ropovodu mohou „vydělat“ 129 milionů majitelé pozemků, kteří k vedení potrubí na svém majetku svolí, po padesáti milionech si mohou připsat státy Severní Dakota, Jižní Dakota, Iowa a Illinois za zdanění provozu, a další balík 74 milionů dolarů za zdanění provozu si tyto státy dohromady rozeberou ve fondu na podporu služeb, škol či údržbu silnic. Ekonomové z Energy Transfer Crude Oil lákají obyvatele na růst dopravní infrastruktury, zlevnění cen pohonných hmot o tři dolary za galon a jejich stabilizaci, ba dokonce dávají do souvislosti dostavbu ropovodu a zlevnění cen zemědělských výpěstků, díky levnější přepravě. Jenže ne každý ve Státech na „řeč velkých peněz“ slyší.

Masivní projekt vyvolával od svého počátku rozhořčení na straně odpůrců fosilních zdrojů paliv, ochránců majetkových práv občanů a pochopitelně ochránců přírody. Energy Transfer Crude Oil totiž od začátku prezentuje celý záměr jako navýsost spolehlivý a k životnímu prostředí šetrný způsob k dosažení energetické nezávislosti. Slovní spojení „energetická nezávislost“ v kontextu těžby ropy a ropovodu vedoucího napříč čtyřmi státy však tahá za uši, stejně jako „šetrnost k životnímu prostředí“. Stavitelé ropovodu prý velmi pečlivě zvažují všechna rizika, a projekt výstavby je zaplněn nejrůznějšími pojistkami proti nechtěnému úniku olejnatých ropných látek do okolí. Odpůrci ropovodu proti tomuto tvrzení staví vlastní: „K únikům ropy z ropovodů prostě dochází.“ A vládní Agentura bezpečnosti přepravy nebezpečných materiálů a potrubí (PHMSA) Ministerstva dopravy, která dohlíží na plynovody, parovody a ropovody, jim dává za pravdu.

Každá roura může prasknout

Za posledních šest let totiž na území padesátky států (a 3000 společností provozujících dohromady 3,2 milionů kilometrů potrubí) řešila přes 3300 incidentů „úniků, narušení, netěsností a prasklin“ v různých potrubích. Případný únik ropy při havárii, navíc z tak kapacitního potrubí, by mohl znamenat ekologickou katastrofu. V obavě z takového scénáře se tak řady odpůrců rozrostly o některé místní farmáře, pro které by znečištění půdy bylo likvidační. V případě úniku ropy do vody by pak kritická situace zasáhla ještě více lidí. Diskuze, otevřená fóra a projednávání, často podpořené protestními shromážděními, se ve Státech táhnou od roku 2014. Zvláštní roli přitom hrají i petice, kterých dosud bylo na federální úrovni evidováno přes 33 000. Některé mají jen pár desítek podpisů, a žádají prošetření konkrétních bodů projektové dokumentace, pod jinými jsou desítky tisíc jmen a bojují za zastavení výstavby celého ropovodu.

Rezervy škod jako na Aljašce

Mezi nejracionálnější a zatím bohužel nenaplněné požadavky se řadí žádost o navýšení rizikového fondu zřizovatele, tedy společnosti Energy Transfer Crude Oil. Ta je ze zákona povinna disponovat (pro každý stát, kudy ropovod vede) rezervní částkou 25 milionů dolarů. V případě, že by k havárii došlo, jsou tyto peníze pohotovostním zdrojem pro likvidaci škod a záchranné opatření. Lidé z řad odpůrců i podporovatelů upozorňují, že tato částka rozhodně není dostatečná, a nekryje možná rizika. Přesněji řečeno, těžaři a provozovatelé ropovodu nesou zisky, a lidé, přes jejichž pozemky zařízení vede, nesou možná rizika. Nápad na to, aby byl tento rizikový fond navýšen na jednu miliardu dolarů (podobně, jak je tomu u těžařů ropy na Aljašce), je prý rozhodně přitažlivější. Ochota skutečně nedopustit žádnou chybu je hned o tři nuly hmatatelnější. Přesto zůstal návrh zatím nevyslyšen.

Bismarck o vodu nepřipraví

Energy Transfer Crude Oil původně chtěla vést potrubí nad řekou Missouri v těsném sousedství severo-dakotského Bismarcku, ale tady ustoupila nátlaku veřejnosti. Ohrozit řeku, coby vodní zdroj pro zdejších 65 000 obyvatel města, skutečně „nechtěla“. Přesunutím ropovodu na jinou lokalitu si ale nepomohla. Potrubí se tak v aktuální verzi ocitlo tři kilometry od hranic indiánské rezervace Standing Rock, kde se nyní realizace projektu prakticky zastavila. Nebylo to ale poprvé, co byl projekt pozměněn. Už letos v březnu narazila stavba na majetková práva původních obyvatel Ameriky, indiánů. V iowské Lyon County se totiž plánovaná trasa křížila s „historickým a kulturním místem“ kmene Horních Siouxů. Výkop vedený napříč archeologicky doloženým indiánským pohřebištěm by zcela znehodnotil odkaz předků.

---

Vítejte ve Standing Rock

Stavitelé se tu ale s indiány dohodli. Cestu potrubí pod inkriminovanou plochou vyhloubili podzemním bočním vrtem (v hloubce třiceti metrů pod povrchem), podobně jako metro, aniž by museli jakkoliv narušit povrch posvátného území. Situace u indiánské rezervace Standing Rock je ale výrazně odlišná, a snaha dohodnout se zatím mezi odpůrci a podporovateli projektu DAL-P tu zatím rozhodně nevládne. O zdejších indiánech z kmene Siouxů, kterých zde na ploše 9250 kilometrů čtverečních žije téměř osm tisíc, ještě před nedávnem moc slyšet nebylo. Vědět o sobě dali v roce 2005, soudním procesem s atletickým týmem Severodakotské univerzity, který si do týmového znaku vetknul siluetu „bojujícího indiána“. Siouxové ze Standing Rock to tehdy považovali za „nepřátelské a urážlivé“. Zásadní pozornosti nejen celé Ameriky se jim dostává až nyní.

Blokáda za hranicemi

Předseda sdružení kmenů rezervace Standing Rock, David Archambault II., totiž proti záměru výstavby ropovodu „jen na dohled“ od jejich území neúspěšně bojuje poslední dvě léta. Zatímco obyvatelé Bismarcku přeložku potrubí vítali, pro indiány byla tato novina vyloženě špatnou zprávou. Riziko a následky možného úniku se totiž přenesly blíže k nim, k hranicím jejich půdy. A protože jednání již dvě léta selhávají, rozhodl se Archambault spolu s dalšími stejně smýšlejícími obyvateli rezervace (jejichž počet se drží na počtu tří stovek) zasáhnout přímo na místě výstavby, protestní blokádou. Naneštěstí na soukromém pozemku, který jeho právoplatní majitelé společnosti Energy Transfer Crude Oil k výstavbě pronajali. Zasahování do majetkových práv občanů je ve Spojených státech vždy citlivá věc, přičemž se v sousedství rezervace Standing Rock dnes otevírá pro Američany další, mnohem bolestnější téma. A to problém „vyrovnání se s minulostí“, tedy se vztahem k původním obyvatelům Ameriky, indiánům.

Americký dluh svědomí

Že se k indiánům bílí kolonizátoři nikdy nechovali s úctou, a že se postup západní civilizace na mapě Spojených států prakticky kryl s organizovanou genocidou původních obyvatel, je fakt, o kterém Američané dodnes jen neradi slyší. Rezervace Standing Rock je jedním z mála území, které bylo původním obyvatelům po řadě přesunů a masakrů roku 1851 vyčleněno k životu. A dnes se má na dohled tohoto území budovat ropovod, jehož případná havárie by mohla znovu drasticky zasáhnout do jejich existence. Po legální stránce „čistý“ projekt výstavby tak naráží na černou schránku špatného svědomí všech Američanů, kteří by měli rozhodnout, zda je správné znovu útočit na práva utlačované a opomíjené menšiny.

Fakta stranou…

Minimálně s těmito silnými emocemi podloženými tezemi Archambault pracuje. Ten prezentuje spolu-protestující indiány (počítají se mezi ně i Dakotové a Lakotové, a podporu vyjadřují i členové desítek dalších kmenů) jako „ochránce vody“, kteří brání půdu svých předků. Operuje právem na „místo, které je domovem, čistou vodu a vzduch“. Varuje také předtím, že ropovod vedoucí tři kilometry od rezervace protne svatou půdu a indiánské pohřebiště. Podporovatelé ropovodu nejen z Energy Transfer Crude Oil na druhé straně upozorňují na to, že se na soukromém pozemku žádné archeologicky evidované a potvrzené pohřebiště vůbec nenachází. V tomto bodě, který se časově kryje se zářím 2016, už ale není vývoj další situace ovlivňován fakty.

Kdo hodil kamenem?

Stavbu provádějící státní firma Army Corps of Engineers je nejprve zablokována protestanty, a stěžuje si na úmyslné poškozování těžké stavební techniky, stejně jako na demonstranty upoutané k bagrům. Objednavatel stavby, Energy Transfer Crude Oil, proto najímá soukromou ochranku, přičemž krátce na to dochází k potyčkám mezi protestujícími a ochrankou. Všemu vydatně sekunduje místní policie, která zatýká protestující, kteří – podle úhlu pohledu – buď svévolně brání schválené výstavbě na soukromém pozemku, nebo chrání přírodu a životy původních obyvatel Ameriky. To vše v nekonečné záři blesků fotoaparátů a chytrých telefonů, které záběry policejní brutality páchané na bezbranných demonstrantech posílají do světa. Situace se dále vyhrocuje spolu s tím, jak postupně přibývá demonstrantů.

Rozejděte se!

Kromě několika stovek indiánů stojí po jejich boku na začátku listopadu kolem 3-4 000 odpůrců ropovodu z celých Spojených států. O víkendu jejich počty vzrůstají až k deseti tisícům, a hnutí pasivního odporu stanuje v několika provizorních kempech na trase ropovodu. Nechybí tu ani celebrity, herci, známí televizní komentátoři. Policie zasahuje a zatýká, blokuje příjezdové cesty, a při rozháněcích akcích se neštítí použití vodních děl a slzného plynu (počet zatčených od začátku protestní blokády přesáhl 1500 osob). A drastické záběry lákají další a další demonstranty, kteří chtějí vyjádřit podporu indiánům a nesouhlas s projektem DAL-P, policejním a vládním útlakem, nebo se jen chtějí nechat vidět. Na internetu se organizují sbírkové fondy, vybírají se peníze na právníky pro zadržené, vznikají speciální blogy a vlogy pro vkládání snímků z akcí proti protestujícím.

Jen si tak trochu zademonstrovat

Právě tato masivní podpora protestujících u rezervace Standing Rock ale dehonestuje snad původně upřímnou snahu zabránit výstavbě ropovodu a ochránit „vodu a půdu předků pro další generace“. I sami indiáni připouštějí značnou frustraci z toho, jak se někteří jejich podporovatelé chovají a jak „kolonizují“ indiánské protestní tábory. „Bílí lidé sem jedou za kulturní zkušeností, jedou si zademonstrovat. A chovají se tu jako na festivalu Burning Man nebo na hippie-události The Rainbow Gathering. Berou si jídlo, deky a místa v kempech, nepodílí se na úklidu, absolutně nerespektují kmenový protokol. Nechovají úctu k našim tradicím, jsou tu jako na dovolené,“ píší na sociálních sítích někteří zklamaní protestující. Katy Perry, Orlando Bloom, Whoopi Goldbergová však nadále vyzývají k podpoře blokády. Projekt výstavby ropovodu DAL-P je momentálně uzavřen, a je otázkou, zda jeho stavba bude pokračovat poté, co „bílé demonstranty“ vyžene z území na dohled indiánské rezervace mráz.

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

Částka Kč       Váš e-mail  

---

reklama

---