Snížit znečištění oceánů o polovinu? Za pět miliard ročně, říká Ocean Conservancy

Každý rok skončí v mořích miliony tun plastových odpadků, které následně působí škody jak na životním prostředí, tak na ekonomice států vázaných na čisté vodní prostředí. Je to problém, který narůstá spolu s vlastním objemem. Aktuální zpráva organizace Ocean Conservancy upozorňuje mimo jiné na to, že zdaleka ne všechny přímořské země se na ukládání odpadů do moří a jejich znečišťování podílí stejnou měrou.

Ve skutečnosti přes 60 % globální „produkce“ odpadů v mořích zajišťuje jen pět zemí. Jejich výčet asi příliš nepřekvapí: Čína, Indonésie, Filipíny, Vietnam a Thajsko. Ale právě proto, že se tyto země navzájem nachází v těsném sousedství, by řešení problému nemělo být zase tak komplikované. Spolu se zástupci organizace Ocean Conservancy to soudí i lidé z McKinseyho centra pro obchod a životní prostředí. Právě ti totiž vypracovali plán na omezení znečišťování moří a oceánů, který na zmíněnou pětici zemí sází. „Je to logické. Když zacílíme na největší znečišťovatele a dosáhneme zlepšení, vyřešíme problém vzniku téměř 65 % plastových odpadů v oceánech,“ píší. Dojít by k tomu mělo do roku 2025.

Co k tomu bude zapotřebí? Kromě vůle a ochoty na straně znečišťovatelů především mravenčí práce při zjišťování konkrétních zdrojů odpadů. A hledání vhodných řešení k jejich potlačení. To by v konečném důsledku měly zajistit sběrné dvory, rozšířené a frekventovanější služby svozu odpadu, vybudování více spaloven a zařízení energeticky odpad zhodnocující, a samozřejmě, prevence vzniku plastového odpadu a jeho důslednější třídění. Jinými slovy, řešení, které Ocean Conservancy spolu s kolegy nabízí, spočívá v modernizaci odpadového hospodářství zmíněných zemí. Realizace takového plánu by měla přijít dle střízlivých odhadů na 5 miliard dolarů ročně.

Není to rozhodně málo, ale zlepšení má z dlouhodobého hlediska charakter výnosné investice, mnohostranně podporující ekonomiky pětice zemí. Navrhovaný plán není uniformní, a pro každou z pěti zemí se v podstatných detailech liší. Například pro Čínu platí, že 84 % „jejich“ plastů končících v oceánech pochází z nesvezených a nesesbíraných odpadů. Změna, či spíše zvýšení frekvence svozu je tedy na místě. Jiná situace je na Filipínách. „Únik“ jejich plastů do moří se v 75 % případů týká již sesbíraných odpadů. Proto je na míru ostrovnímu státu připraven návrh zvýšení zadržovací schopnosti sběrných zařízení a modernizace transportního a úložného systému.

Autoři zprávy sestavili model celkem 33 potenciálních řešení k zamezení vzniku mořského plastového odpadu, a následně srovnávali jejich přínos v závislosti na omezených tunách a vynaložených dolarech. Díky tomu vzniklo originální vyhodnocení efektivity různých strategií. Zastřešujícím zjištěním zprávy je, že ať už Vietnam nebo Thajsko, Čína nebo Indonésie, model klasické recyklace plastů k zamezení vzniku odpadů stačit nebude. Až 80 % produkce plastových odpadů má totiž na trhu velmi malou hodnotu coby sekundární surovina, a tudíž se je nevyplatí cíleně sbírat.

Stejně neslavně by nejspíš dopadl zákaz prodeje plastových tašek a sáčků. Fungovalo by to dobře v rámci omezených prodejních řetězců, ale v národním měřítku už nikoliv. „Tato zpráva shrnuje možné cesty k dosažení výsledku. Výsledku, který by prospěl místním komunitám, ochránil bio-produktivitu oceánů a snížil rizika plynoucí z průmyslové činnosti,“ píše se ve zprávě. „Akce s předpokládanými náklady ve výši pěti miliard dolarů ročně by přitom navíc mohla vytvořit investičně zajímavé prostředí, jak na úrovni vývoje obalů, tak v systémech recyklace, a přitom by umožnila životu v oceánech znovu prospívat.“

---

reklama

---