V Ekvádoru vypsali odměnu za nalezení ohnivé žáby. A našli
Ekvádorská žába Atelopus ignescens, zvaná Jambato, přestala být při monitoringu v terénu svou existencí patrná před třiceti lety. Kdysi hojný druh ropuchovité žáby z oblasti And od té doby týmy batrachologů jihoamerických univerzit vedly v záznamech jako „vyhynulou ve volné přírodě“. Přesto se nevzdávali naděje, že stále někde v omezených počtech přežívá. Jednalo se totiž o druh, který byl místním lidem velmi blízký. Jambaty totiž byly opředeny podobnou pověstí, jako naši středoevropští „salamandři“. Měly „chytat oheň“ a proto do každého domu přinášely štěstí.
Atelopus ignescens sice byl částečně využíván i v tradiční lidové medicíně, ale hlavní podíl na jeho vymizení měly spíš různá plísňová onemocnění a batrachomykózy. Z fyzické nepřítomnosti Jambato v Ekvádoru byly ale smutné hlavně děti, pro které byla tato domácí žába oblíbeným mazlíčkem. Luis Coloma, nynější vedoucí ekvádorského Výzkumného a záchranného centra pro obojživelníky (které se zkráceně jmenuje Jambatu), k tomu dodává: „Žila tady s námi tak dlouho, že jsme se vlastně nikdy nevzdali naděje, že tu ještě někde je.“ A měl pravdu.
Cesta ke znovunalezení žáby Jambato ale byla poněkud nezvyklá. Do terénu nevyráželi biologové vyzbrojení síťkami, ale malé děti. Za nalezení živého exempláře Atelopus ignescens byla totiž vypsána nemalá odměna, jeden tisíc dolarů. „Popravdě jsme nečekali, že by tato kampaň mohla přinést výsledky,“ říká Coloma. „Ale chtěli jsme tím alespoň dát najevo, jakou mohou mít obojživelníci cenu.“ Sázka na nejistotu se ale vyplatila. Na konci roku 2016 se přihlásil první šťastný nálezce, malý chlapec, který několik exemplářů našel na zahradě domu. Nejen, že si tak vydělal na své budoucí vzdělání, ale možná tím přispěl k záchraně celého druhu.
Biologové museli v průběhu dalších měsíců vyrážet k dalším odchytům a postupně se jim podařilo vytvořit živoucí kolekci 43 jedinců. Vyhráno ale ještě neměli. Žáby se sice ve sterilních podmínkách laboratoře záchranného centra vydatně pářily, ale klást vajíčka se jim ani trochu nechtělo. „Nakonec jsme se rozhodli pro riskantní krok a přenesli jsme je do venkovního prostředí,“ říká Coloma. „A když jsme konečně uviděli první vajíčka, cítili jsme se jako Thomas Edison, když se mu konečně rozsvítila žárovka.“
Odborníci na biologii žab z celého světa ekvádorským kolegům gratulují k úspěchu, ale varují před nejistou budoucností. „Jejich populace je zatím opravdu velmi malá a to je přirozeně činí velmi náchylné k vyhynutí,“ tvrdí například Alessandro Catenazzi z Univerzity Southern Illinois. I jeho tým už má „na svědomí“ několik žabích druhů, zachráněných od zániku. „A odchovávání žab v umělých podmínkách je neskutečně nákladná a náročná práce. Přesto je to ta poslední možnost, jak zabránit jejich vyhynutí.“
„Laboratorní odchov je jako záchranná síť a práce týmu Coloma je velkou inspirací pro ostatní,“ říká Andrew Gray z Univerzity v Manchesteru. Varuje ale před tím, že záchrana druhu z prakticky nulových počtů je jen začátek práce, protože je třeba zajistit i to, aby se měly odchované žáby jednou kam vrátit.
reklama
