Vědci nafotili neuvěřitelnou scénu: aligátor ulovil žraloka. A nejde podle nich o nic neobvyklého

Útoky aligátorů na žraloky a naopak? Po dlouhá léta patřil popis podobné situace spíše do sféry legend a neověřených příběhů nejistého zdroje. Zoologové Univerzity v Kansasu však pravdivost této nepříliš pravděpodobné situace potvrzují. Aligátoři při americkém pobřeží za příhodných podmínek skutečně nepohrdnou ani malým žralokem. Referuje o tom Eurekalert.org.

Přibližně kolem roku 1800 popsali floridské noviny dramatickou situaci: souboj aligátorů se žraloky, při kterém se doslova vařilo moře. Tehdy povodně vyplavily na pevnině žijící aligátory do floridského zálivu, kde se začali krmit rybami. Rybí krev ale přilákala žraloky a výsledek byl nelítostný souboj všech proti všem.

Zásadními prvky, které zvyšovaly nedůvěru v podobná vyprávění o aligátorech napadajících žraloky, je sodík a chlór, respektive sloučenina chlorid sodný, tedy sůl. Aligátoři totiž na rozdíl od krokodýlů slanou vodu nesnáší a tak se splynutí mořského a říčního světa zdálo nepravděpodobné. Jak ale dokládá s pomocí videozáznamu zoolog James Nifong, i k takovým věcem ve floridském zálivu docházet může.

„V našem článku podrobně dokumentujeme a dokládáme aligátoří konzumaci tří druhů žraloků a jednoho druhu rejnoků,“ říká Nifong. „Dosud bylo k dispozici pro posouzení tohoto jevu jen pár anekdotických pozorování z ostrovů při pobřeží státu Georgia. Jak se ale ukazuje, tato praxe není podél pobřeží Atlantiku až k Floridě tak vzácná.“ Záleží především na počasí. Když pořádně zaprší, dojde k promísení slané a sladké vody v ústí velkých řek do moře.

Rozdíly mezi oběma prostředími se dočasně smyjí. „Když opravdu vytrvale prší, dokáží aligátoři pít sladkou vodu z povrchu slaného moře,“ říká Nifong. „Vydrží tak ve slané vodě déle.“Voda z pevniny také přináší k ústí větší množství ryb, které láká mladé žraloky, ale také aligátory. A o vývoji jejich náhodného setkání pak rozhoduje velikost a apetit zúčastněných.

Tradiční aligátoří menu zahrnuje korýše, šneky a ryby. Jsou to ale potravní oportunisté: když se nabídne možnost vydatnějšího sousta, dlouho neváhají. Velkým žralokům se raději vyhnou, ale u menších žraloků nebo mant se o útok většinou pokusí. „Frekvence útoků je čistě záležitostí velikosti predátora. Velký žralok naopak může zaútočit na aligátora,“ dodává Nifong. Ten legendy o soubojích legendárních predátorů podložil ještě dalším pádným argumentem.

Obsahem žaludků 500 aligátorů, které kvůli stanovení složení jejich potravy nechal vypumpovat. Společně s kolegy také upevnil na ocasy aligátorů GPS vysílače, aby mohl prozkoumat jejich pohyb v hraničních zónách slané a sladké vody. „Naše závěry přináší otázku, zda se v případě mladých ohrožených žraloků a mant nedá považovat přítomnost aligátorů za nový rizikový faktor, který se projevuje v managementu druhové ochrany.“

---

reklama

---