Český podzim

Javore, lísko, i ty, můj topole,
šumící listím vším po délce svého kmene!
Jak byste věděly, co vám dnes nepovím,
co ven mne vyhání, do lesa, do pole
svěřiti větru jen zpitému révovím,
daleké vinice, nač zítra nevzpomene.

Jen bloudit bude tíž a těžší jeho dech
zavěje do korun a vezme ptáka spánku.
I trhne sebou list, jenž unese jen pád,
že sluch svůj nastavil té zvěsti po křídlech,
slyšené, co nás je, jednou i tolikrát,
však všemi slábnoucí do hojivého vánku.

Javore, lísko, i ty, můj jeřábe,
to větví tvých spár do nebe se zaťal,
až vytryskla krev horká do plodů.
l kdybys padl, nepad bys za Labe.
Však osud tvůj je stát, vrhat stín na vodu,
tak třesoucí se stín,
jak tiše by se smál, jak tišeji by plakal.