Cesta zimou

Není koroptve abych se za ní
neohlédl
není stromu abych se u něho
nezastavil
v půli obluzeného zimního dne
kdy široširým krajem jdu sám
až u jediného okna nerozkvetlého
mrazem
(dávno opuštěná márnice)
pomyslím na to co přese všecko mám
rád

Není jediného rána abych
nevzpomenul na loňské kapradí
kdy jsem bloudil
s myšlenkou na sebevraždu
mezi dvěma potoky a jedno mi bylo
kam který teče kudy kam
Lhostejnost ke všemu
a přece úzkost: přežiju to?

Až potkám vrbu podemletou
už nakloněnou k hladině zmaru:
co ji nutí se udržet v břehu?

19. února 1980