Prodavačka růží

Vrátil jsem se až k poledni.
Ještě tam stála.
Růži měla už poslední.
Přistoup jsem: „Voní?“

Rudý příval jí tváře splách.
Ten nach, ten nach
měly ty růže jistě po ní!

Když jsem k ní přišel, počítala.
Držela hrstku peněz.
V jejích očích jsem čet
nějaký těžký rozpočet.

V podivném studu děla:
– Já jsem k nim dnes ani nepřivoněla.
Člověk už pomalu nemá čas.

Hlas se jí nějak třás.
Zněl jak řinčení každodenních želez.
Vzápětí však se rozesmála:
– Vám asi záleží na její vůni!
Chcete ji beztoho jenom dobrat!

A její smích
z bělostné řady zubů se zdvih,
dvojice křídel motýlích,
bělostných,
na rudé růži usedlých.