Pohřbívání stromů

Skličující podívaná, a člověk od ní nemůže odtrhnout oči: kácení v zimní zahradě. Mohly stát i se svými hnízdy, ptáky a větrem ještě několik generací, ale přičinlivý škůdce života rozhodl jinak. Aniž přerušil řeč s těmi dole – jen zvýšil hlas – zabodává stupačky do sloní kůže buku; se smíchem, ale pečlivě se zabezpečuje lankem s karabinkou, a pak spouští motorovou pilu. Jako vždy, začíná to ponížením. Strom je zaživa svlečen. Zděšený a bezmocný Šiva ztrácí paži za paží. Tajemství je prozrazeno: strom je malý les na jediném kořeni. A dole ve sněhu už leží vedle paží i jeho mohutná stehna. Dítě se marně snaží jedno z nich obejmout, stehno se už vzdalo, už se nerozkročí k tanci po letícím koberci mraků a utkvělé luně. A oheň, oheň nepospíchá.
Ale je útrpný: pokouší se to všechno zastřít cáry kouře. Žhnou z něho jen oharky; a jako útěcha se z nich ozývá neslyšnou ozvěnou prastarý známý hlas.
Jdeš za ním, hmatáš po sloní kůži poraženého a pálící uhlík v dlani ti připomene cosi naléhavého, ale nesrozumitelného. Jako život.