Veverka

V dědině o velikém svátku
pod okny výstavného statku
houf vesničanů náramně se baví,
když pozoruje, oči navrch hlavy,
jak veverka roztáčí příčky v kole.
Dívá se na ni i drozd na topole,
vidí, jak rychle tlapka tlapku stíhá,
jak bujně vlaje, jak se v kole míhá
huňatý chochol ocásku.
Zděšeně na veverku zírá,
zobáčkem vrtí a pak zavolá:
"Promiň mi, prosím, skromnou otázku.
Proč tu tak běháš kolem dokola?"
"Což nevidíš, že jsem tu za kurýra?
Pán na mě vložil odpovědnost všechnu.
Já celý den si chvilku neoddechnu
a musím říct, že někdy padám hlady."
Drozd žasne:
"To vše je čistá pravda dozajista.
Mně ale nikdy nebude dost jasné,
že se tak honíš - a pořád jsi tady.
Že tolik běháš - a nehneš se z místa."

Vzpomínám často na veverku v kole,
když mnohý ouřada se namáhá a honí
nad horou lejster na pracovním stole,
aby byl rok co rok přesně tam, co loni.