Radotín

Povstává cementárna v hrůze bílého
prachu
Nezdá se mi přesto
že tak snadno mohli bychom se
vzdávat toho
co jsme mívali Možná tam za zdí
blázince ano možná
tam bychom měli nárok jako
schizofrenici alkoholici či něco
na ten způsob Zvláštní je světlo
které zešikma dopadá
na tuhle větev na tvé
nezapomenutelné oči Dávná
něžnost
v bílém prachu anebo co Svět
který koneckonců přetrvává ač
usilovně snažíme se
jej my idioti zničit marně a hloupě
Podívej se má malá
jak září blbá
žluťoučká pampeliška Dopracoval
jsem se snad jisté
moudrosti kterou ti ještě neumím
vysvětlit ale vše je
otázka času: Nepomuk? Nepomuk!
A stále padá bílý prach v tvém
Radotíně A ještě k tomu tvé oči
trošku snad už unavené
Pořád nám zůstává malinko času ale
moc ho není
čas začíná se řítit způsobem zcela
nepředpokládaným
tak jako vždycky
nikdy se to nepředpokládalo to přece
známe

Jak vlastně myslíš že zvládneme tu věc

smrti
ty moudrá-nemoudrá? Jak?
Je to i tvůj čas jenž se
naplňuje Umřeš To strašné
nepomucké poselství které nás
nemine přichází zcela
přirozeně jakoby nic

Však ono taky nic A času už moc

nezbývá Ta dávná něžnost
nám teď nepomůže Bílý prach
cementárny
a světlo světlo jež zešikma dopadá
na pampelišku která svítí jako slunce
moje a tvoje sladké zlaté
dítě

Umřeš má milá jako umřu já