Historik na stopě sesazenému medvědímu králi

Lidské společnosti jsou – a nejspíše vždy i byly – uspořádány přísně hierarchicky, a tak je jen logické, že lidé obdobné uspořádání hledali i mezi zvířaty. V Evropě by se mohlo zdát, že nezpochybnitelným vládcem zvířat byl odedávna lev. Ovšem jak ukazuje Michel Pastoureau v knize Medvěd s podtitulem Dějiny padlého krále, kterou na konci minulého roku vydalo nakladatelství Argo, vystřídal lev za poměrně dramatických okolností předchozího krále – medvěda. Kniha však pojednává nejen o této změně na trůnu, jejích okolnostech, příčinách a následcích.

Francouzský historik kulturních dějin Michel Pastoureau se dlouhodobě zabývá dějinami barev, heraldikou a rovněž vztahem lidí a zvířat v minulosti. Všechna tato témata velmi dovedně spojil při práci na knize věnované jednomu jedinému zvířecímu druhu – medvědovi hnědému. Pokusil se popsat dějiny medvěda a jeho vztah s člověkem od prvních sledovatelných počátků až po dnešní dobu. K výběru tématu přispěla autorova medievalistická specializace, která také stojí za důrazem na středověkou Evropu. Právě ve středověku byl totiž někdejší zvířecí král v důsledku silně odmítavého postoje katolické církve sesazen z pomyslného zvířecího trůnu a nahrazen v Evropě se přirozeně nevyskytujícím lvem. Jaká je tedy historie medvěda hnědého podle Michela Pastoureaua?

Nejstarší dosud známý doklad vazeb mezi člověkem a medvědem pochází z doby vzdálené více jak 80 tisíc let a jedná se o společný hrob neandrtálce a medvěda. V mladším období, pozdním paleolitu, pak podobných nálezů přibývá, což část archeologů vede k úvahám o specifickém kultu medvěda, který měl být rozšířen mezi tehdejšími lidmi. Jiní badatelé však úvahy vedoucí tímto směrem sveřepě a vášnivě odmítají a tento často emocionálně velmi vypjatý a více jak sto let trvající spor medievalistu Pastoureaua „uvyklejšího klidnějším sporům“, jak neopomine zmínit, evidentně velmi fascinuje a slouží mu coby doklad specifického postavení medvěda v lidských představách. Na celém sporu je vlastně zajímavé především to, že ho nelze nikdy s konečnou platností rozhodnout, neboť archeologové jsou závislí pouze na kosterních a jiných podobných nálezech, které lze vždy interpretovat různě a vlastně i zcela protichůdně. Autor knihy tak alespoň konstatuje, že navzdory všem pochybnostem nelze přehlížet specifické postavení medvěda u paleolitických lidí, což mimo jiné odpovídá i situaci ve společnostech, o nichž máme k dispozici již i písemné prameny.

Ve starověkém Řecku byl medvěd atributem některých bohů a například Artemis, bohyně lovu, na sebe někdy brala jeho podobu. Pastoureau též upozorňuje, že medvěd je skryt i v jejím jméně (řecké slovo pro medvěda je arktos), přičemž etymologizováním si autor v knize pomáhá poměrně často, jak ještě zmíním. Medvěd je nejsilnějším ze všech volně žijících evropských zvířat, bylo proto jen logické, že se právě on stal jejich pomyslným králem. Tedy především v očích těch národů, které dlouho neměly tušení o existenci zvířat jakými jsou lev, slon či nosorožec – Slovanů, Germánů a Keltů. U Germánů měl medvěd dlouho postavení v podstatě totemického zvířete. Jeho zabití bývalo předpokladem přechodu do světa dospělých bojovníků, válečník, který pojedl jeho maso, získával medvědí sílu. Církev se proti těmto praktikám pochopitelně tvrdě ohrazovala. Sice se jí dlouho nedařilo prosadit zákaz konzumace medvědího masa, alespoň ji však postupně zbavovala jejího rituálního významu. Na konci středověku se stále na mnohých panských stolech objevovalo medvědí maso, ale už se jednalo o pokrm jako každý jiný.

U Keltů se medvěd nevyskytuje ani tak v souvislosti s válkou a násilím jako v případě Germánů, nýbrž spíše odkazuje k moci a suverenitě, a to v podobě krále-medvěda. Tímto medvědím božstvem, které se posléze proměnilo v legendárního panovníka a ztratilo většinu ze své původní podstaty, mohl být podle autora knihy král Artuš, který ještě navíc nosil medvěda i ve jméně (staroirské označení pro medvěda je art). Pasáže věnované Artušovi a jeho „medvědí podstatě“ patří vůbec mezi nejzajímavější příklady, jimž Pastoureau věnuje svou pozornost, zároveň ovšem poukazují i na jisté limity jeho práce s prameny a sekundární literaturou. U nejednoznačného případu paleolitického medvědího kultu představuje autor argumenty obou stran sporu, s přesunem do středověku však jako by veškeré pochybnosti zmizely a v jeho výkladu je najednou téměř vše bezrozporné. Ve skutečnosti ale zdaleka ne všichni keltisté sdílejí Pastoureauvo přesvědčení o medvědím původu krále Artuše i o původu jeho jména ve staroirském označení pro medvěda, na čemž je ovšem v knize vystavěna další argumentace i celý Artušův příběh.

Zpět k medvědovi a jeho dějinám. Pro osud této šelmy byla důležitá ještě jedna skutečnost – medvěd je svým vzhledem i chováním velmi blízký člověku. Může například stát, a to vzpřímeně na obou nohou, přičemž jeho chodidla se v tom případě celá dotýkají země, může plavat, šplhat, válet se a dokonce i tančit. Z tohoto důvodu byl ve středověku medvěd i poměrně častým objektem experimentů tehdejších lékařů. Když k tomu přibyla i tehdy sdílená „pravda“, že medvědi se jako jediní čtyřnožci páří vleže čelem a břichem proti sobě, tedy po způsobu lidí, zaměřila se kritika církve především na oblast jejich sexuality. Medvědí samice měly být nadány nezřízeným sexuálním apetitem, medvědí samec kradl a znásilňoval mladé ženy, a dokonce se nezřídka stával i otcem jejich dětí. Minimálně tento druhý motiv ale sdílely i mimoevropské národy. Upozorňuji zde na mýtus o medvědí ženě, široce rozšířený mezi indiánskými kmeny Severní Ameriky, který například v básních zpracoval Gary Snyder; lze je nalézt v českých výborech z jeho díla.

Vzhledem ke všem zmíněným atributům, které byly této největší a nejsilnější evropské šelmě v raném středověku připisovány – vypjatá sexualita, násilí, svrchovaná moc –, i skutečnosti, že byla předmětem rituálního uctívání, bylo jen logickým důsledkem, že tehdejší církevní představitelé podle Pastoureaua medvědovi přímo vyhlásili válku, a to hned na dvou frontách. Medvědi byli jednak vybíjeni při hromadných štvanicích, kterými proslul především císař Karel Veliký, jednak byli systematicky ponižováni v symbolické rovině. K tomu sloužilo hned několik prostředků. Prvním byly legendy o životě světců, v jejichž rámci se začal objevovat motiv medvěda, přinuceného k poslušnosti pouhou silou ducha a ctností svatých. Medvěd tak například nosil tlumok svatému Martinovi či oral s pluhem na pokyn svatého Eligia, Claudia a mnoha dalších. Vzácností nebyli ani medvědi, z nichž se na pokyn světce stávali pastýři, jiní pomáhali budovat poustevny anebo opatství a nemálo medvědů se rovněž mělo podle církevních legend slitovat nad křesťany odsouzenými k smrti, které měli rozsápat či sežrat.

Druhým symbolickým prostředkem oslabování medvědího kultu bylo podle Pastoureaua církví často užívané přeznačování pohanských slavností svátky spojenými s kultem konkrétního světce nebo významnými událostmi v Kristově životě. Tak byl původně značně pohyblivý svátek svatého Martina stanoven na 11. listopadu, tedy na den, kdy se měl medvěd ukládat k zimnímu spánku. Tento jeho spánek prý trval dvakrát čtyřicet dní, tedy do počátku února, kdy se konaly hlavní obřady spojené s kultem medvěda. Podle autora proto není náhoda, že do tohoto času byly umístěny svátky hned několika světců nějakým způsobem spojených s medvědem a rovnou dva významné dny v životě Ježíše Krista a Panny Marie (Uvedení Páně do chrámu a Očišťování Panny Marie).

Třetím způsobem, jak diskvalifikovat medvědí kult mezi v té době teprve čerstvě christianizovaným obyvatelstvem Evropy, bylo ukázat medvěda jako ďáblovo zvíře či ještě lépe, jako ďábla samotného. K tomu dobře posloužily některé konkrétní zmínky v bibli i nenávistné poznámky jedné z největších církevních autorit té doby, svatého Augustina, který medvěda označil přímo za ďábla. Autor knihy však uvádí i další podpůrné argumenty, které jistě sehrály při této diabolizaci svou významnou roli. Hnědá barva medvědího kožichu stála na barevné škále ve středověku na pomyslném nejnižším stupni, neboť působila špinavě, nečistě a spojovala v sobě negativní aspekty červené (násilí, chlípnost) a černé (hřích, smrt). Medvědova srst ovšem není pouze hnědá, ale i huňatá, což mu rovněž mezi středověkými teology neprospělo, neboť huňatost (chlupatost) opět odkazovala v tehdejší symbolice ke zkaženosti a ve své podstatě opětovně k ďábelskosti.

Z těchto všech důvodů musel být medvěd ze svého pomyslného zvířecího trůnu svržen. Církví dlouho připravovaná výměna proběhla podle Pastoureaua na přelomu 12. a 13. století, kdy byl medvěd nahrazen pro tehdejší teology méně problematickým lvem. V té době se například právě lev stává v Evropě populárním heraldickým zvířetem a symbolem udatného křesťanského rytíře. Medvěd pak nadále vystupuje v nové úloze, jako zpodobnění hlouposti a směšnosti. Již není třeba světců, kterým jediným se tento dřívější vládce podřizoval. Od doby vrcholeného středověku se medvěd poddával kdejakému potulnému kejklíři, který ho vodil od vesnice k vesnici a předváděl akrobatické kousky. Tato nejsilnější evropská šelma je ponižována všemi prostředky – v bajkách, ikonografii i každodenním životě. Medvěd tak postupně přestával být mimořádně sledovaným zvířetem a stal se pouze jedním z mnohých, což samozřejmě souviselo i s tím, že byl systematickým vybíjením vytlačen z nížin do hor, kam se lidé téměř vůbec nevypravovali.

Michel Pastoureau se v závěrečných kapitolách knihy věnuje dějinám medvěda hnědého v novověké Evropě již jen velmi stručně, koneckonců není se mu co divit, neboť to nejzajímavější z jeho pohledu se samozřejmě událo ve středověku. Ve výmluvně nazvané kapitole „Medvědova odplata“ však nemohl opominout nový rozměr v chápání této šelmy, který přineslo 20. století s jeho nakonec až průmyslovou výrobou plyšových medvídků (teddy bears) a všem dobře známým příběhem o medvíděti, jež na lovu ušetřil americký prezident Theodor Roosevelt.

Při hodnocení Pastoureauovy knihy je především nutno zdůraznit, že se autor příliš nevěnuje situaci v jiném než anglo-francouzském prostoru, přičemž oblasti obývané slovanskými národy opomíjí téměř úplně, a to navzdory tomu, že své závěry zobecňuje na celou Evropu. Nezbývá tedy než zvednout tuto jím pomyslně hozenou rukavici a prozkoumat například i situaci ve středověkém Českém království. Čtenář či čtenářka knihy nepochybně dále zaznamená a možná i přivítá autorovu zjevnou náklonnost k objektu jeho zájmu, tedy k medvědovi. Pastoureau často dává najevo svou lítost nad jeho osudy i krutým zacházením ze strany člověka vůči němu a snad poněkud příliš apokalypticky prohlašuje, že medvěd je ve volné přírodě odsouzen zcela určitě k vyhynutí, a to v horizontu jen několika desítek let.

Příběh dějin medvěda hnědého, zachycený v této knize, je jedním slovem strhující. Někdy vlastně až příliš, což ho do jisté míry znevěrohodňuje. Historici vždy psali a budou psát příběhy. Vybírají si určité stopy v minulosti a jejich seskupováním a propojováním utvářejí svůj vlastní jedinečný příběh. Jak to bylo „doopravdy“ se totiž nikdy nedovíme, a proto nezbývá než splétat různé příběhy a snažit se porovnávat jejich přínosy a slabiny při výkladu minulosti. Jistá nevýhoda Pastoureauova příběhu medvědího pádu ze zvířecího trůnu však tkví v tom, že je téměř pořád bezrozporný – všechny stopy, jež autor shromáždil, do sebe přesně zapadají a jen potvrzují jeho výchozí tvrzení. Tato neproblematičnost výkladu je až podezřelá pokud uvážíme, že těžiště knihy se nachází ve středověku, který je dnešní době časově, kulturně i mentalitně velmi vzdálen. To vše nutí k pochybnostem, ale zároveň poskytuje dobrou výchozí pozici pro další badatele, kteří se jistě vydají v jeho stopách a budou se s jeho „příběhem“ kriticky vyrovnávat. Tato kniha tak může stát u zrodu mnoha dalších neméně zajímavých publikací.

---

reklama

---