http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/kolaps-zanikne-i-nase-spolecnost
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Kolaps – zanikne i naše společnost?

5.5.2009
Přemýšlení o kolapsech společností v souvislosti s jejich životním prostředím je ve světě věnována docela silná pozornost. Rozhodně silnější než v České republice. I tady se ale časy mění. Nakladatelství Academia vydalo v loňském roce český překlad vynikající knihy Jareda Diamonda Kolaps. Proč společnosti zanikají a přežívají a nakladatelství Dokořán přišlo se sborníkem Něco překrásného se končí, který usiluje o to, stát se tuzemským základem výzkumu kolapsů. Především Diamondovu knihu nemůže čtenář se zájmem o životní prostředí minout, i český sborník ale přináší dost podnětů k zamyšlení.
 
Velikonoční ostrov
Osud obyvatel Velikonočního ostrova bývá považován za nejbližší „čistému“ environmentálnímu kolapsu. Po úplném odlesnění ostrova následovaly války a postupné vymírání jeho obyvatel.
Foto: Wikimedia Commons

V prologu Jared Diamond vysvětluje, co vlastně chápe pod pojmem kolaps (úbytek populace nebo politické, ekonomické a společenské provázanosti na rozsáhlém území po dlouhou dobu) a dodává, že k mnohým dřívějším kolapsům zřetelně přispělo i ničení vlastních přírodních zdrojů. Problémům, které si dřívější společnosti samy způsobovaly (jde například o odlesnění, degradaci půdy, nadměrný lov a rybolov, nedostatečnou správu vodních zdrojů nebo příliš velký nárůst lidské populace), přitom dnes na různých místech světa musíme čelit rovněž, navíc se k nim přidalo několik dalších, lidmi způsobených nebo prohloubených hrozeb – jde třeba o změny klimatu, hromadění toxických látek v životním prostředí nebo neodstatek energie. Vzhledem k probíhajícím bouřlivým sporům o to, jak jsou tyto environmentální problémy vážné, je podle Diamonda užitečné podívat se podrobně na některé kolapsy v minulosti a zkusit v nich najít poučení pro dnešek. Jak říká, udržitelná správa přírodních zdrojů totiž byla obtížná vždycky a do pasti nadměrného využívání zdrojů se může chytit libovolný národ: „Dřívější národy nebyly ani neznalými špatnými správci, kteří si zaslouží vyhubení nebo vyvlastnění, ani moudrými a pečlivými ochránci životního prostředí, kteří vyřešili problémy, které dnes vyřešit neumíme. Byli to stejní lidé jako my, kteří čelili problémům, jež se značně podobají našim.“

Diamond si prý nejdřív představoval, že knihu bude věnovat jen kolapsům, k nimž došlo v důsledku poškození životního prostředí, záhy si však uvědomil, že se mnohým společnostem podařilo své environmentální problémy vyřešit, a proto i ty v knize připomíná. Navíc musel uznat, že snad neexistuje pád společnosti, který by mohl být připsán pouze na vrub poškození životního prostředí. Při dalším zkoumání proto došel k závěru, že se na kolapsech podílí různou měrou pět obecných příčin: 1. poškození životního prostředí, 2. změny klimatu, 3. nepřátelští sousedé, 4. pokles podpory spojenců a 5. vlastní reakce společnosti na své problémy. Právě to, že se svoje hledání Diamond nesnaží za každou cenu napasovat na jeden převládající faktor, je jedna z cenných stránek knihy.

Další z velkých předností textu se rozvine hned v první kapitole, kterou autor věnoval současné environmentální situaci v americkém státě Montana. Z vyprávění je doslova cítit, jak dobře tamější situaci Diamond zná, a podobný pocit čtenář neztratí ani v dalších kapitolách. Ať už přibližuje dění v Grónsku nebo na ztraceném ostrově v Tichém oceáně, neváhá se Diamond na místo vypravit, aby měl lepší představu, o čem vlastně píše. V případě Montany je kapitola vlastně skvělou reportáží, kterou autor prokládá srozumitelným vysvětlením i složitých, na první pohled skrytých procesů, jako je třeba vytváření solných průsaků. Zároveň se nesnaží situaci zjednodušovat do srozumitelných hesel, místo toho trpělivě přibližuje různé pohledy a různé motivace jednotlivých skupin obyvatel.

V tom pokračuje i v dalších kapitolách knihy, v nichž popisuje několik kolapsů minulých společností. Začíná příběhem Velikonočního ostrova, který je podle něho „nejčistším“ příkladem environmentálního zhroucení – v tomto případě způsobeným úplným odlesněním. To následně vedlo k válce, svržení elity a postupnému vymírání obyvatel. Dál autor přibližuje problémy ostrovů Pitcairn a Henderson, k nimž sice přispěly environmentální důvody, osudovou ranou pro ně ale byla ztráta podpory od sousedů. Vyprávění o domorodé společnosti Anasaziů na jihozápadě USA zase pěkně ilustruje, jak můžou k pádu společnými silami přispět poškození životního prostředí, populační růst a klimatické změny. Diamond pak přidává popis kolapsu Mayů a taky společnosti Vikingů v Grónsku. Aby ale kniha nezaváděla na scestí přílišného pesimismu, uvádí Diamond i několik společností, jež čelily vážným environmentálním problémům, a přitom uspěly – jako například Japonsko, kde osvícené vedení země zachránilo lesy, nebo obyvatelstvo ostrova Tikopia, jež se potížím rohodlo postavit drastickým omezením své populace a závažným kulturním rozhodnutím – vybitím všech prasat a přeorientováním se na jiné, environmentálně šetrnější zdroje proteinů.

Nejen v minulosti však Diamond objevuje společnosti zahlcené environmentálními problémy, a proto v dalších kapitolách vypravuje o rwandské genocidě (a přesvědčivě dokládá, že byla zčásti způsobena i obrovským přelidněním a nedostatkem půdy), o společenském rozvratu na Haiti, o obrovském znečištění v Číně nebo o kruté degradaci životního prostředí Austrálie. V poslední části knihy pak Diamond přechází k praktickým poučením a úplně na konci ještě přidává doporučení, jak můžou při řešení konkrétních problémů pomáhat jendotlivci. Barvitě popisuje environmentální problémy, jež dnes lidem na různých místech Země hrozí, a je nutné přiznat, že občas je jeho text docela drsné čtení. Přes­to Diamond zůstává mírným optimistou. Zdůrazňuje, že se musíme naučit vyjít s prostředky, které máme, a nespoléhat, že někde existuje ostrov nebo planeta, kam bychom své problémy mohli vyvézt. Rovněž upozorňuje, že spoléhat u mnohých lidí a firem na poctivost a slušnost je zbytečné úsilí. Veřejnost naopak musí požadovat vládní nařízení, která škodlivé činnosti omezí. V hodnocení vyhlídek lidstva je ovšem neúprosný. Představa, že lidé z rozvojových zemí dosáhnou současné životní úrovně vyspělých zemí, je podle něho nesplnitelný sen. Naopak se může stát, že i životní úroveň obyvatel vyspělých zemí začne upadat. Snížení dopadů lidské činnosti na životní prostředí přitom podle Diamonda není nepředstavitelné – už dnes můžeme vidět třeba drastický pokles populačního růstu i v zemích třetího světa a při dobré správě by lidstvo nemuselo snižovat ani současnou míru spotřeby dřeva nebo potravin mořského původu, dokonce by se mohla i zvýšit. „Máme příležitost poučit se z chyb vzdálených i dřívějších národů, kterou žádná jiná společnost v takové míře nikdy neměla,“ končí Jared Diamond svou knihu.

Požár lesa
Jak popisuje Diamond, i na první pohled tak obdarované oblasti, jako je americký stát Montana, musejí čelit vážným environmentálním problémům – třeba nedostatku vody, znečištění po dolování nebo katastrofickým lesním požárům. Na snímku požár v Bitterroot National Forest v Montaně, USA.
Licence: Volné dílo (public domain)
Foto: John McColgan/USDA/Wikimedia Commons

Český sborník

Jak ale úvahy o kolapsech vztáhnout k českým zemím? V obecném slova smyslu jsme samozřejmě součástí euroatlantické civilizace, o níž se v Diamondově knize na mnoha místech mluví. Dostat se ještě blíž středoevropské realitě se pak pokusil původní český sborník Něco překrásného se končí, jenž vyšel loni v nakladatelství Dokořán a v jehož podtitulu přímo stojí Kolapsy v přírodě a společnosti. Je to pěkné čtení, jež může být jakýmsi doplňkem Diamonda. Víc se tady zkoumá, co jsou vlastně kolapsy zač a co jimi myslíme, upozorňuje se, že je možné je pojímat i jinak než v anglosaských souvislostech. Zároveň je ale tématické zaměření studií tak rozvolněné, že občas ani jejich autoři sami nevědí, zda vůbec o kolapsech píšou, nebo ne. Někdy proto příspěvky, samy o sobě i dost zajímavé, působí spíš dojmem, že se je autor na tématiku kolapsu snaží poněkud uměle navléknout. Třeba texty Zdeňka Kratochvíla o myšlení archaického Řecka, Davida Storcha o katastrofách v přírodě nebo Jiřího Sádla o zániku tradiční české kulturní krajiny by byly stejně dobré i bez šermování kolapsy. Nechci ale sborník odsoudit – on jen při srovnání s Diamondem trochu nedrží pohromadě a občas z něj probleskne jakási ponurá adolescence českého přemýšlení o kolapsech. Přitom jednotlivé články jsou opravdu dobré, nebo aspoň zajímavé a rozhodně stojí za přečtení. Mně osobně se kromě výše zmíněných zvlášť líbí texty, kterých je autorem nebo spoluautorem Petr Pokorný – v jednom přibližuje konec člověka neandrtálského, v druhém pojednává o kolapsech v českém pravěku a ve třetím se zabývá vývojem klimatu v severovýchodní Africe a jeho dopady na tamější obyvatele a krajinu. Přístupné shrnutí celé tematiky pak představuje závěrečný přehled Soumračné světy: dvě století studia konce civilizací Václava Cílka a Jiřího Filipa, v němž se autoři snaží hledat i obecná poučení – na příkladu knihy Josepha Taintera The Collapse of Complex Societies tak třeba dovozují, že civilizace nezacházejí jenom na vyčerpání půdy a odlesnění, ale i na vzrůstající komplexitu, jež je čím dál dražší a energeticky náročnější a od určitého bodu přináší jenom neustále se snižující zisky. „Z hlediska pokroku je krásné zahustit dálniční síť, z hlediska údržby je to problém,“ přidávají konkrétní příklad. V závěru svého textu pak říkají, že už samotná skutečnost, že se kolapsy stále opakují, svědčí o tom, že civilizace a tedy lidé jsou obtížně poučitelní, protože lidská povaha se mění jen málo. Navíc je každá historická situace neopakovatelná, takže v dějinách můžeme nacházet jen dílčí podobnosti.

Jak se poučit?

Na rozdíl od českých autorů rozebírá Jared Diamond možnost poučit se z dřívějších kolapsů mnohem podrobněji. I on se vrací, ovšem kritičtěji, ke knize Josepha Taintera o kolapsech komplexních společností. Tainter totiž nevěří, že by složitě strukturované společnosti mohly upadat v důsledku environmentálních problémů. Tainter byl přesvědčen, že společnosti by nezůstaly jen tak nečinně sedět a nesnažily se svou zhoršující se situaci napravit, a proto je podle něj možnost, že by složité společnosti padly kvůli špatné správě přírodních zdrojů, nepravděpodobná. Jenomže to, čemu se Joseph Tainter zdráhá věřit, Jared Diamond přesvědčivě doložil na mnoha místech světa a v mnoha dobách – celé společnosti při svém skupinovém rozhodování, jak reagovat na své problémy, evidentně selhaly. Diamond se proto pouští do analýzy, jak se to mohlo stát, a dochází k několika obecným závěrům.

Společnosti nebo jiné velké skupiny lidí jednak nemusely problém vůbec předvídat. To se stalo třeba při cíleném dovezení králíků do Austrálie. Ironií osudu je, že tento počin, který je dnes hodnocen jako naprostá katastrofa, protože králíci v Austrálii spásají zhruba polovinu vegetace na pastvinách, se podařil až na popáté – při prvních čtyřech pokusech vypuštění králíci pokaždé uhynuli.

Dalším důvodem pro selhání může být situace, kdy problém nastal, ale společnost ho nepostřehla. Rozpoznat například vyčerpání půdních živin muselo být pro mnohé dřívější společnosti zcela nemožné. Podobně to ale může dopadnout v situaci, kdy správci nebo ředitelé firem působí příliš daleko od místa, kde se situace zhoršuje. Tak třeba vedení dřevařské společnosti nemá šanci poznat, že v jejím několik set kilometrů vzdáleném lese je příliš mnoho plevele, který může vzplanout. Opačným příkladem můžou být podle Diamonda obyvatelé novoguinejských vysočin, kteří své přírodní zdroje úspěšně spravují už přes tisíc let i díky tomu, že všichni znají celé území, na kterém závisí jejich společnost. Ještě jiný důvod, proč společnosti nepostřehnou blížící se nebezpečí, spočívá v tom, že daný problém postupuje pomalu a zakrývají ho různé výkyvy situace – tady jako příklad uvádí změny klimatu.

Znečištěné ovzduší nad Los Angeles
Jared Diamond žije v Los Angeles. I na příkladu tohoto auty a smogem zahlceného města ukazuje, jaké dopady mají environmentální problémy na náš život. Na snímku je zachycen pohled z Hollywood Hills na Los Angeles a Griffithovu observatoř.
Foto: David Diliff /Wikimedia Commons

Vůbec nejčastějším a nejpřekvapivějším důvodem selhání je však podle Diamonda skutečnost, že společnosti sice problém postřehnou, ale vůbec se ho nepokusí řešit. Třeba kvůli tomu, že si konkrétní lidé hledí jen svých vlastních zájmů, ačkoli dobře vědí, že to ostatním, nebo dokonce celé společnosti škodí. Vlády například v současnosti na některých místech dotují rybářský průmysl, který by ovšem bez těchto dotací nepřežil a ještě loví ryby v takové míře, že jejich hejna dohání k vyhynutí. A podobně se chovají i mnohé dřevařské společnosti v tropických pralesích, pro něž je nejvýhodnější les co nejrychleji vykácet, kašlat na všechny uzavřené dohody a po těžbě bleskově z oblasti zmizet. Dalším příkladem může být odtržení elit od zbytku společnosti a jejich nezdolatelná touha po moci. Například kolaps mayských společností byl podle Diamonda umožněn i špatným jednáním jejich vládců. Na vině ale může být i setrvávání na svých hodnotách za každou cenu – tak byla například náboženskými důvody podnícena velká část odlesnění Velikonočního ostrova a představitelé komunistické Číny si dlouho mysleli, že obavy o stav životního prostředí jsou jen kapitalistický omyl. Neochota řešit problém ale může plynout i z dalších psychologických pohnutek – veřejnost například obecně nemá ráda ty, kteří na problém upozorní první a stěžují si na něj. A taky dost často lidé nějaký problém místo řešení radši vytěsní a tváří se, že vůbec neexistuje. Tady je příklad rovněž zajímavý: když se při průzkumech veřejného mínění zjišťuje, jak obyvatele znepokojuje možnost protržení přehrady, bývá strach nejnižší daleko po proudu přehrazeného toku a postupně se zvyšuje s přibližováním se hrázi. Ovšem pouze do bodu, který je několik kilometrů pod přehradou. Po jeho překročení obava překvapivě klesá k nule a lidé, kteří žijí přímo pod přehradou, a jsou tedy nejvíc ohroženi, žádné obavy nevyjadřují – prostě možnost protržení přehrady vytěsnili.

Poslední možností, která přináší selhání společností, je podle Diamonda situace, kdy se společnost problém pokusila vyřešit, ale nepovedlo se jí to. Dnes se takhle na mnoha místech Země lidé potýkají třeba s dovezenými škůdci, které se nedaří vyhubit.

Jared Diamond tak ve svém výčtu přesvědčivě ukazuje, že lidské společnosti se mohou zničit svými vlastními rozhodnutími. Stejně tak ale můžou být ve svém rozhodování úspěšné, což ostatně mnohé v minulosti byly. Podle Diamonda z toho zřetelně vyplývá, že bychom ani v současnosti neměli environmentální problémy házet za hlavu, ale spíš se snažit o jejich řešení. „Dnes stejně jako v minulosti hrozí zemím, které jsou postiženy environmentální zátěží nebo přelidněním (případně obojím), politické napětí a zhroucení vlády. Protože když lidé žijí v zoufalých podmínkách, podvýživě a beznaději, obviňují z toho právě svou vládu. Pokoušejí se za každou cenu emigrovat. Bojují spolu o půdu. Navzájem se zabíjejí. Rozpoutávají občanské války. Vědí, že nemají co ztratit,“ uvažuje Diamond a ukazuje, že bohaté země se nemůžou izolovat od rozvojového světa, který tone v chudobě. Nejenže vyspělé země vyčerpávají velkou část zdrojů, čímž k naléhavým environmentálním problémům přispívají, navíc je může ohrožovat politická destabilizace, ke které ve zbídačených regionech dochází. Příkladem můžou být Afghánistán, Somálsko nebo Haiti.

Závěr Jareda Diamonda je tak v příkrém rozporu s poselstvím například knihy Skeptický ekolog Bjorna Lomborga a je vlastně i odpovědí na bezstarostnost ekonoma Juliana Simona, který tvrdí, že neustále rostoucí populace nemůže být problém. Jared Diamond naproti tomu připouští, že se environmentalisté můžou plést, upozorňuje ale, že nejednou odhadli budoucnost správně a že i antienvironmentalisté můžou říkat úplné nesmysly. Konkrétně připomíná slova právě Juliana Simona, který v roce 1995 napsal, že (volně přeloženo) „dnes máme k dispozici technologie, které nasytí, ošatí a dodají energii stále rostoucí populaci po příštích sedm miliard let“. V případě míry populačního růstu v roce 1995 by však ne za sedm miliard let, ale za necelých 800 let na každý metr čtvereční souše připadalo přibližně 10 lidí. Navzdory tomu Simon tvrdí, že budou mít vyšší životní úroveň, než mají lidé v současnosti, a že budou lépe než my kontrolovat svoje životní prostředí.

Co tedy na závěr o Kolapsu říct? Dá se jen těžko zpochybnit, že Jared Diamond je neúnavný cestovatel, bystrý pozorovatel, výborný vypravěč a taky zkušený člověk – není proto divu, že Kolaps je vynikající kniha. Nikdo, koho zajímá vztah mezi lidmi a jejich životním prostředím, by ji rozhodně neměl minout, dokonce bychom mohli s nadsázkou říct, že jde o povinnou četbu. Vyhýbat se Kolapsu by se však neměli ani lidé okouzlení Skeptickým ekologem Bjorna Lomborga (a obráceně by zase bylo dobré, pokud by nadšení obdivovatelé Jareda Diamonda vzali do ruky Lomborga) – před čtenáři se tak může odvíjet poučný střet mezi Diamondovými dlouholetými zkušenostmi přímo z terénu a Lomborgovým světem honosných konferencí a statistických ročenek.

Jan Stejskal
Autor je šéfredaktorem tištěného Ekolistu.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Příběhy české přírody
   

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist